Václav Lohniský: Víc než Chocholoušek. Byl géniem vedlejších rolí

Hereckou kariéru neplánoval. Holický rodák původně mířil – na přání maminky – před kostelní oltář. Poskytovat lidem duchovní útěchu. Farářem se nakonec nestal, nicméně jeho filmoví i divadelní kolegové a přátelé se shodují na tom, že vrozenou laskavost a ohledy k druhým v sobě Václav Lohniský měl vždy.

Rudolf Hrušínský. Role žil, u piva mlčel a z politiky odcházel roztrpčen

Za rozlučku s teologií mohla jeho četba, respektive levicové smýšlení. Během studií v bohosloveckém semináři v Hradci Králové jej pohltila školní knihovna. A tak četl. Moliéra, Zolu, Čapka. Ale také Marxe a Lenina. Jejich některé myšlenky obhajoval. A to byla pro vedení hradeckého semináře trochu silná káva. Školu musel opustit, a protože už tehdy inklinoval k divadlu a filmu, skončil na Státní konzervatoři. Tady potkal kromě dobrých kolegů také herečku Zoru Jirákovou, svou budoucí manželku, s níž posléze odešel do prvního angažmá v ostravském divadle. Po narození dcery Michaely se přestěhovali do Plzně.

Pár švestiček

Byl velký dříč a hledač témat. Na přelomu 50. a 60. let hrál až v osmi filmech ročně, což se téměř nechce věřit – s ohledem na to, že byl zároveň divadelním ředitelem a režisérem. Jeho režijní talent s ním dnes už mnoho lidí mimo uměleckou sféru nespojuje. Přesto právě na tomto postu zanechal Lohniský silnou stopu. Nejprve ve Státním divadle v Ostravě, poté v Krajském oblastním divadle v Plzni (kde nastudoval i několik oper!), od roku 1956 působil jako šéfrežisér a do roku 1965 i jako ředitel Divadla S. K. Neumanna v Praze-Libni (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Podílel se také na režii první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy v Semaforu (1959).

Jiří Menzel v Americe: Držel jsem Hitchcocka za ruku

Ovšem málo platné, slavné postavy a hlášky dělají u lidí své. A tak Václav Lohniský je a bude zřejmě napořád známější jako filmový herec. „Vy nás ale zásobujete, pane Karfík!“, „Už je čas, pane profesore…“, „Jsem si dovolil. Na ukázku. Ze své zahrádky, pár švestiček. Jestli se neurazíte.“ Jeho docent Chocholoušek posílající s úlisným úsměvem zřízence pro každého, kdo pronese osudné „Já se z toho snad… já se z toho zblázním“ v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, a Hujer hrbící snaživě dlouhá záda před katedrou z komedie Marečku, podejte mi pero! zůstanou legendárními figurami domácí kinematografie. V podání jiného herce by nejspíš zapadli, ale Lohniský uměl skvěle pracovat se svou hubenou, kostnatou postavou a výrazem.

Koneckonců, i Smrťák z pohádky Dařbuján a Pandrhola byl pro něj jako stvořený. Abychom ale pro samé legendy nezapomněli na jiné. Lohniský byl i nepřehlédnutelný mnich z dramatu Kladivo na čarodějnice, profesor němčiny Richter ve Vyšším principu, pianista Krofta ve Vraždě v hotelu Excelsior či Andělin přítel Michal v Touze Vojtěcha Jasného. U téhož režiséra si zahrál i předsedu JZD Zejvala ve filmu Všichni dobří rodáci.

Smrt v milovaných horách

Celkem vytvořil 129 filmových rolí a byl režisérem 105 divadelních představení. Koncem 60. let se pokusil o vlastní filmovou režii, a tak vznikla hořká komedie Panenství a kriminál. Ve stejné době také dostal jedinou hlavní roli – svěřil mu ji slovenský režisér Dušan Hanák ve svém celovečerním debutu 322 (1969). Lohniský tu ztvárnil psychologicky složitou postavu kuchaře, jemuž vidina nevyléčitelné nemoci změní náhled na život.

Nebyla mimochodem tak úplně daleko od hercova vlastního osudu. Roky herecké i režijní dřiny si vyžádaly daň v podobě nemocného srdce. Lohniský se s tím naučil žít, nikomu se ale nesvěřoval. Pak přišla hezká dobová role v rodinné komedii Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci. Natáčelo se v únoru 1980 na zasněžených krkonošských pláních, herci i štáb se potýkali se sněhovými závějemi, promrzlí a zvlhlí protagonisté sušili oblečení u kamen. Největší obavy měla filmařka o zdraví dětských herců, osudným se ale stal film někomu jinému.

Adina Mandlová. Vždy si šla tvrdě za svým, štěstí našla až po boku homosexuála

Václav Lohniský měl v tu dobu za sebou už dva infarkty, dubléra na těžší scény ale odmítl. S lyžemi na zádech šplhal na vrcholek kopce, který měl před kamerou sjet. Provázel ho tehdejší asistent režie Zdeněk Troška, kterému špatně fungovala vysílačka. „Říkal jsem, ať na mě počká, že mu lyže vezmu. Těkal jsem očima mezi vysílačkou a místem, odkud se mělo točit, a vidím, že si pan Lohniský lehá do sněhu,“ vzpomínal později Troška. „Tušil jsem, že je zle. Přiběhl jsem k němu a viděl, jak se mu oči obracejí v sloup.“ Z vršku se už herec živý nevrátil, zemřel Troškovi v náručí. Vyšetření ukázalo, že infarkt byl tak rozsáhlý, že by mu nepomohl ani lékař přímo na místě.

Hercova smrt zasáhla celý štáb. Chvíli se dokonce zvažovalo, zda by se film neměl úplně zrušit. Nakonec byl dotočen a slavil úspěch. „Krkonoše miloval. Prožil tam nejkrásnější dobu svého života, rané mládí, a přišel sem i umřít. Je zvláštní, jak se život vrací v kruhu k začátku,“ komentovala to v jednom z rozhovorů pro rozhlas hercova žena. Zemřel v pouhých devětapadesáti letech, jeho slavné role však s námi diváky zůstávají.