Jak vnímáte seriál Einstein?
Nejde o typickou kriminálku, na jakou jsou diváci asi zvyklí, protože nám s případy pomáhá Einsteinův prapravnuk, který díky neskutečné bystrosti a vysokému intelektu vyřeší každý případ. Seriál je pochopitelně nutné brát s nadsázkou. Vojta Kotek je v seriálu výborný, své roli dal maximum. Obdivoval jsem, s jakou lehkostí se zvládl naučit kvanta textu, včetně šílených fyzikálních a matematických rovnic. Vojta je vůbec šikovný. Představte si, že jsem se s ním poprvé setkal už před více než dvaceti lety, kdy jsme v Divadle Globe na pražském Výstavišti v roce 2000 hráli Richarda III. Bylo mu asi devět a táta ho tam šoupnul do komparzu. Nedávno jsem dokonce našel naši společnou fotku, na které drží dřevěného koníka. Znám ho tedy v podstatě od jeho dětských let a hereckých začátků. Vyrostl z něj fajn člověk i herec.

Diváci vás nyní vídají také v reprízách Četníků z Luhačovic…
Při premiérovém vysílání jsme měli u některých dílů sledovanost i dva miliony. Dokonce i teď prý býváme na prvním místě sledovanosti, což mě samozřejmě těší. Šlo totiž o bezvadné natáčení, i když ne vždycky to byla procházka růžovým sadem. Musel jsem si hlavně zvykat na upnutou uniformu, která zvlášť v létě není úplně komfortní. Točili jsme kousek od Velké Bíteše a v Luhačovicích, takže na nás kolikrát lázeňští hosté koukali, co tam v těch uniformách vyvádíme. Petr Bok navíc napsal hezký scénář, před časem dokončil dalších dvanáct epizod.

Takže bude pokračování?
Mělo být, už se všechno začalo rozbíhat, domlouvaly se termíny, kostýmové zkoušky, a pak bylo najednou natáčení kvůli financím zrušeno. Moc mě to mrzí, škoda vynaložené práce Petra Boka, který přes rok makal na scénáři. Snad se projekt ještě obnoví. Uvidíme. Přál bych si to i proto, že mě baví dělat seriály s exteriéry a opravdovými interiéry bez papundeklových kulis.

To chápu…
Sice podobné seriály nezpochybňuji, mají své místo u diváků, ale osobně mám raději natáčení v reálných prostorech. Vloni jsme třeba točili pro Primu seriál Hvězdy nad hlavou, kde hraju manžela Jitce Smutné, a to byl přesně ten případ. Hospoda byla hospoda, chlív byl chlív. Ať je klidně z obrazovky cítit.

Jak jste pracoval na přízvuku vašeho velitele Hanse?
Dcera mé ženy (moderátorky Hanky Kousalové – pozn. red.) má za manžela Rakušáka, kterému jsem tehdy poslal texty postavy Hanse a poprosil ho, aby mi je namluvil a natočil. Podle jeho výslovnosti jsem se pak učil přízvuk. Chtěl jsem, aby byl co nejvěrohodnější. V prvních částech jsem mluvil dokonce v infinitivech, ale potom scenáristé Hanse poslali do školy, aby se naučil lépe česky. Od nějakého třetího dílu už i skloňoval a časoval.

Diváci vás mají spojeného s tatínkem Holanem z Chobotnic z II. patra. Jestlipak víte, že od premiéry letos uplyne pětatřicet let?
Nestrašte! To už jsme tak staří?! (směje se) Na Chobotničky ale ani po tolika letech nezapomenu. Vždyť jsme se díky nim tehdy dostali do západní ciziny. Přes celý týden jsme točili v Portugalsku u Atlantiku, v nejzápadnějším cípu Evropy Cabo da Roca. K natáčení se váže spousta vzpomínek, včetně té, jak jsme měli přijet autem na pláž, což by nešlo bez železných roštů, které kluci ze štábu položili pod písek, po kterém jsme jezdili. Jenže co se nestalo. Hned první den Dáša, tehdy ještě Veškrnová, vyběhla z auta a v jednom z těch roštů se jí zaklínil malíček, který si zlomila. Hodil jsem ji tedy na záda a nesl asi padesát metrů do kopce do sanitky, aby ji mohli odvézt do nemocnice na rentgen. Také nezapomenu, jak tvůrci triků točili scény, kdy plastelínové chobotničky běhaly po pláži a po skalách. Neskutečně piplavá práce. Do písku dali figurky a milimetr po milimetru točili jejich pohyby. Několikadenní detailní práce, která ve filmu ve výsledku netrvá snad ani minutu. Obdivoval jsem jejich trpělivost. A také jsme s Jirkou Kodetem jezdili kamionem, což byl další zážitek.

Máte na něj řidičák?
Musel jsem si na něj kvůli natáčení udělat papíry. Dokonce mám řidičák i na traktor. V jednom z mých prvních filmů, jmenoval se Řeknem si to příští léto, jsme totiž se Sváťou Skopalem hráli traktoristy. Ale zpět k Chobotničkám. Kamionem tedy jezdit umím, i když jsme některé záběry dělali ve studiu. Vzpomínám si také na situaci, jak jsme v závěrečné scéně honili děcka, která nám ujela kamionem. Měli jsme projet těsně před přijíždějícím vlakem, což bylo vypočítáno fakt na vteřiny. Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdybychom se o dvě sekundy opozdili… Šlo o pečlivě připravený záběr. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Pocházíte z divadelnické rodiny. Zahrál jste si někdy s rodiči, kteří byli zapálení ochotníci?
Jen jako malý kluk. U nás na Mokré ve Zlíně byl kulturáček, kde čas od času herec ze zlínského Divadla pracujících nastudoval s ochotníky nějakou inscenaci. Zahrál jsem si tenkrát pionýra ve hře Červená záplata. Děj byl postaven na soutěžení ve sběru papíru. Šlo o napínavý nervák, kdo ho odevzdá nejvíc. Já představoval šmejda, který do pytle dával cihlu, aby ve sběru vyhrál. Jenže pionýři na mě nakonec přišli, odsoudili mě, vzali mi pionýrský šátek, čímž mě tvrdě potrestali. (směje se)

Divadlu jste zůstal věrný celou svoji hereckou kariéru. Jak se vám bude nyní po osmiměsíční pauze vracet na jeviště?
To je otázka! Já si během posledních několika měsíců připadal, jako bych se připravoval na důchod. Nic moc jsem nedělal, hlavně jsme se dívali na seriály, zkoukli jsme jich opravdu docela dost. Co se týče divadla, ještě před dvěma měsíci jsem si myslel, že to půjde, ale teď už mám trochu obavy. Hraju například Lakomce, kterého jsme nazkoušeli předloni k dvacetinám Divadla Kalich a mým sedmdesátinám, máme totiž narozeniny ve stejný den. Jenže pak se odehrálo jen několik představení a přišel covid. Sice mi nějaká slovíčka vyskakují, ale před odprašovacími zkouškami si budu muset text několikrát přečíst. Spousta mých kolegů na tom bude myslím podobně. I letos budeme hrát přes celé léto pod Žižkovskou věží, a to nejen Lakomce, ale i komedie s Janou Paulovou. Věřím, že se to soukromým produkcím vyplatí i přes sníženou kapacitu hlediště. Podle mě je teď ze všeho nejdůležitější neztratit diváka a zachovat kontinuitu všech podobných akcí.

Pavel Zedníček

Narodil se 1. listopadu 1949 v Hošticích-Herolticích u Vyškova. Jeho manželkou je moderátorka Hana Kousalová. Vystudoval brněnskou JAMU, byl v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Divadle Na Zábradlí a nyní už léta vystupuje v Divadle Kalich. Zahrál si ve filmech a seriálech: Malý pitaval z velkého města, Sanitka, Chobotnice z II. patra, Konec velkých prázdnin, Expozitura, Špačkovi v síti času, Jak básníkům chutná život.