Kliknutím zvětšíteNa Letní scéně Musea Kampa v Praze vás v červnu čeká koncert, který anoncujete jako jedinečný…
Jedinečný je díky místu jako takovému. Obsah jedinečnosti koncertu samotného musíme ještě vymyslet. (smích) Vzhledem k tomu, že je teprve duben, máme do června naštěstí dost času. Hlavně doufám, že koncert nebude jedinečný v tom, že nás překvapí déšť a bude osm stupňů. I červen umí být hnusný.
Kmeny - Dan Bárta & Endru & Jen, feat. Losers:
Navštěvujete koncerty jiných umělců?
Ne moc. Na koncerty chodím, jen když mám opravdu čas, což znamená, že nemám nic na práci. A to se skoro nestává.
Když už se vydáte, pohlcuje vás atmosféra tak, že máte chuť vtrhnout na pódium?
Někdy mě to vážně napadá. Rozcvičil jsem se ale v sebeovládání, proto v sobě takové nutkání potlačit dokážu. (smích) Na koncerty většinou chodím „fízlovat“ zpěváky a celkovou atmosféru. Mozek mám zapnutý spíš analyticky… Jestli má akce atmosféru, kapela hraje dobře, jestli je zpěvák ještě při věci, co na to lidi, zda je nový repertoár lepší než ten starší a podobně.
Sebeovládání jste se opravdu učil, nebo je to jen nadsázka?
Když si člověk může dovolit použít nadsázku, do jisté míry to znamená, že tam jistý trénink je. Což ale neznamená, že byl stoprocentně úspěšný! (smích) Myslím, že určitou míru sebeovládání přináší úplně jednoduše věk. Ani nemusíte trénovat.
Jste proslulý tím, že pozorujete vážky. Co pozorování lidí, je stejně zábavné?
To je samozřejmě zábavný. Bylo by skvělé být neviditelný. V tom smyslu, že bych na lidi mohl koukat hodně zblízka. Tím ale nemyslím nějaký pitomý voyeurismus. Interakce lidí, kteří spolu mluví, něco spolu řeší… dívat se zblízka z jednoho na druhého, to by byl dobrý film. Klidně bych si ho dal.
Hudebník Dan Bárta.
Je ve vašich silách pozorovat diváky během koncertu?
To nestíhám vůbec, protože se soustředím na hraní. Když už se náhodou do lidí podívám a někdo zpívá se mnou, většinou mě to dojme. Což v rámci sebeovládání ruší. Nemůžu pak zpívat, dostává se mi knedlík do krku. V té chvíli cítím, jak je život bezvadnej, a jsem idiotsky sentimentální. Proto je v rámci zpívání lepší se moc do interakce s diváky nepouštět.
Setkáváte se po koncertech s fanoušky?
Během koncertu vždy anoncuji, že jsme s kamarády přivezli naše desky, což bude probíhat i během tohoto turné s reedicemi prvních alb. Budu mluvit o tom, že se jedná o desky, bez kterých spousta lidí nemůže dál žít. Většinou vše probíhá tak, že slezu z jeviště, stihnu na sebe hodit suché triko a běžím do předsálí, kde podepisuju, co si lidé koupí. Někdy, když na místě spíme, je občas fajn stoupnout si na chvíli k baru a prohodit s lidmi pár slov, to jo.
Máte rád ticho?
Ticho je naprosto nutná součást mého života. V ideálním případě ticho a samota… jen houšť.
Je ticho inspirující?
Ticho jako takové mi umožňuje slyšet vlastní myšlenky, což je někdy cvakání křepelčí polky, jindy člověka něco napadne. To si to pak rozvedu, můžu si povídat sám se sebou. Nebo mě napadne jedna dvě věty, které si zapíšu do mobilu s tím, že když nezapomenu ten pocit, dá se vše rozpracovat a rozvinout v něco, o co by se dalo podělit. Mám rád to lesní ticho, které mě uvolní až tak, že mozek přestane pracovat. Funguju na neuronech pátrač-lovec. V hlavě mi běží útržek jedné věty, která se opakuje pořád dokola. Je osvobozující nemyslet.
Dan Bárta v talk show hudebního publicisty Pavla Kučery:
Po letech znovu vydáváte svá první dvě alba. Jak je s odstupem času hodnotíte?
Byly to dobrý časy a obě alba byla těžký porod. Když jsem je znovu slyšel, na rovinu jsem si říkal, jak je skvělý, že jsme je udělali. Je to dobrá práce, svobodná. Dneska by nás tohle už nenapadlo, ani bychom to takhle nenatočili. Nechápu, kde jsme tenkrát vzali sílu, odkud jsme vše tahali… K těm albům máme celkem vyrovnaný a trochu i nostalgický vztah. Jako když koukáte na fotky z mládí a říkáte: „Bože, to jsem byla kočka!“ (smích) Přitom v té době jste si to nemyslela.
Doplňte větu: Čím jsem starší, tím jsem…
Klidnější přece, tohle dá rozum.
Zase jsme trochu u sebeovládání.
Ne, to je z textu písně J.A.R. Čím jsem starší, tím jsem klidnější, už nemám nárok běsnit jako dřív… a tak dále, až ad absurdum.
Co byste si z „dávných“ dob prvních alb zopakoval, co vám chybí?
Já bych některé věci docela rád i opravil, kdyby na to přišlo. Určitě dohledám situace, kdy jsem mohl být důslednější. Nebo mě překvapí, které věci jsem si nechal uniknout. Ale beru to i z té druhé stránky… Nechat, jak to bylo a zbytečně do toho nelézt, aby se to celé nezbortilo. Co bylo, bylo. Skládání a hledání bez jakékoli rutiny a trochu i vhledu bylo skvělý, když si tohle teď přehraju takové, jaké to chci mít.
Čas letí jako zběsilý. Vaše dcera Eliška letos oslaví plnoletost. Co se vám ve spojení s tím honí hlavou?
Jednak člověk cítí to odpojování, což je vlastně trošku smutný. Ale do jisté míry i fajn, protože si řeknete, že jste „míč“ vlastně dokopala do brány. Ve zdraví a v rámci Gausse je pěkně docela vysoko pod tím klóbrcem a nelítá to ani moc ani doleva, ani doprava, hurá.
A druhak si člověk posteskne, položí otázku, jestli výchově dal dost, nebo dokonce nedal někde až příliš. Zda míra ovlivnění byla taková, abyste ze svého dítěte vychovala čestného, rovného člověka, který bude umět jít za svým štěstím. Nikoli přes mrtvoly, ale ohleduplně. Nebo si položíte otázku, jestli jste ho zbytečně nezhýčkala, dostatečně připravila na svět a tak dál. Ale tohle patří k věci. Eliška je fajn holka. A já jsem na ni hrd.
Máte ještě šestiletého syna. Jaká frčí hudba v jeho pokojíčku? Nejde vám z ní hlava kolem?
Ne, vůbec. Mikuláš si zatím pouští primárně halloweenské písničky, Down by the bay a Super scary skeleton. A občas se vzájemně zkoušíme z večerníčkovských melodií. Bětka (manželka Alžběta Plívová, pozn. red.) mu pouští Suchého a Šlitra a podobný šedesátkový fláky. Sem tam mu pouštíme swingové věci nebo Beyoncé a já mu v autě občas dopřeju nějakou tvrďárnu, pokud to vydrží.
Richard Müller a Dan Bárta
Takže pěkně podprahově…
Dostane alespoň jednu Joni Mitchell se symfonickým orchestrem nebo věc od Little Simz. Není to ale žádné cílené trýznění. (smích) On je dost vnímavý, a když si prozpěvuje, plácá si správně do rytmu, pánbůh nám to všem požehnej.
Jak vás syn prohání?
Jsem spokojený. Nejhorší je vychytat poměr mezi utrženými a vstřelenými góly. Tak, aby ho to pořád ještě bavilo, ale neměl pocit, že je to easy. Jinak zvládám věci od snídaně přes vaření, vození do školky, ze školky i uspávání… takový standard. Jsem otec 21. století.
51
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
