Návštěvy tohoto televizního a rozhlasového scénáristy, který již dlouhou dobu žije v Praze, v úterý večer využilo Městské kulturní zařízení k besedě s veřejností. Těsně před tím, ale dnes již šestaosmdesátiletý tvůrce poskytl Deníku obsáhlý rozhovor.

V něm se rozpovídal nejen o svých zkušenostech z televizního zákulisí, ale také o vztahu k rodnému městu.

Kdy jste byl naposledy v Hranicích?
Vloni. Tehdy tady se mnou točili medailon Neobyčejné životy a chtěl jsem, aby se v pořadu objevila i nějaká místa z Hranic, kde jsem do dvaceti let bydlel. Prošli jsme místo mého bydliště v Nerudově ulici, Beskydské divadlo nebo náměstí. Byl jsem velice překvapený, jak je krásně udržované a opravené. Zvlášť staré město se mi moc líbí. Když jsem byl před chvílí na hřbitově a podíval jsem se odtamtud na panorama s radnicí a kostelem, byl to nádherný pohled. Přímo vybízí k nějaké malbě.

Jak vzpomínáte na období, kdy jste v Hranicích vyrůstal?
Velice dobře. Mládí a dětství má už ze sentimentu při vzpomínkách vždycky přednost před tím ostatním. Člověk má totiž v té době upřímně řečeno nejméně starostí. A právě Hranice mi daly základ k tomu, čemu se jsem později věnoval. Měl jsem tady strýce, který jako maskér líčil ochotníky. Díky tomu jsem se i já vydal na divadelní cestu. Ochotníci ve mně objevili komika se smyslem pro humor. Tvrdili, že mám talent. I když já tehdy ani nevěděl, co to znamená.

Právě humorem jste se ale dostal hodně daleko. Vytvářel jste různé televizní a rozhlasové estrády. Byla to pro vás jen práce a výdělek?
Nikdy nás příliš nezajímalo, kolik za to dostaneme. V minulém režimu existovaly tabulky, které jasně určovaly, za jaké peníze se to bude dělat. Buď tedy člověk přijal stanovené podmínky, nebo to nedělal vůbec. S dnešní dobou se to vůbec nedá srovnat. Dneska je bohužel na prvním místě otázka, co za to bude. Lidé k tomu nemají ten patřičný vztah a ztrácí kontakt s publikem. To je to nejhorší, co se může stát. Zájem pobavit člověka musí být vždy na prvním místě, aby byl divák spokojený a příště přišel zase.

Psal jste si podobně jako mnozí jiní čárky, jak moc se danému fóru lidé zasmějí?
Ano. To je převzaté už z minulosti. Na tomto principu byly v Osvobozeném divadle vybudované všechny scény, které Voskovec s Werichem dělali. Improvizace je totiž stavěná opačně. Text se musí nejprve dokonale naučit, aby pak vypadal jako čistá improvizace. Na základě reakce publika se pak text mohl eventuálně obohacovat.

Takže to, co navenek vypadá jako velká legrace, ve skutečnosti stojí velké úsilí.
Ano. To je to, co se dnes nebere na vědomí. V dnešním systému vám řeknou: sejdeme se ve čtvrtek a nějak to dáme dohromady. To je špatná cesta. Když jsme se Zdeňkem Podskalským a s Janko Roháčem dělali silvestrovské večery, každé číslo se dlouhodobě vymýšlelo a zkoušelo zvlášť. Vladimír Dvořák zkoušel s Jiřinou Bohdalovou spojovací texty každý den po tři týdny. Vždycky je buď obohacovali, nebo naopak škrtali, aby byly rozměry úplně přesné. Humor se prostě musí nastudovat, stejně jako se studuje drama či cokoliv jiného. Rozdíl je v tom, že se ve výsledku musí člověk zasmát. A to je daleko těžší než jej rozplakat.

Stávalo se i vám, že se lidé nezasmáli tomu, čemu měli?
To víte, že jo. Text jsem ale četl ne jako odtržený dramaturg, nýbrž jako interpret, který by ho měl sám říkat před publikem. Měl jsem to vyzkoušené sám na sobě, a to byla moje výhoda. Hned jsem totiž věděl, jestli se lidé budou smát, nebo ne. Takové věci dnes lidé v této profesi podceňují.

Spolupracoval jsem s osobnostmi z kraje

Jak se vlastně takový humor dělá? Hledáte inspiraci takzvaně na ulici?
Každý vyslechnutý nebo prožitý příběh se dá zpracovat různým způsobem. Tedy jako drama, píseň, muzikál nebo jako komedie. Je to jen o úhlu pohledu. Mně jen stačilo doslova opisovat to, co jsem prožil nebo slyšel. Pak jsem jen musel najít správnou formu vyprávění, aby se tomu lidé smáli. Je to stejné jako způsob anekdoty.

Inspirací je tedy sám život?
Ano. A i proto přežívají židovské anekdoty, které vznikly před mnoha lety. Mají ale v sobě hlubokou životní zkušenost, každá židovská anekdota má pravdivý základ. Je tomu ale dán zvláštní způsob vyprávění. A ten je věčný.

Kdo vás osobně z humoristů, se kterými jste se potkal, inspiroval nejvíce?
Účinkoval jsem například i s Vlastou Burianem, i když to bylo spíše v pozdějších letech jeho života. Spolupracoval jsem ale také s Janem Werichem. Vzpomenu filmy Uspořená libra nebo Magnetické vlny léčí. Později ale to filmování Werichovi zatrhli úplně. Totéž postihlo i skladatele Vomáčku, který poté, co napsal „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša", definitivně skončil.

Spolupracoval jste také například s Vojtěchem Jasným, vaším vrstevníkem a rodákem z nedaleké Kelče?
Ano, Magnetické vlny léčí režíroval právě Vojta Jasný. Spolupracovali jsme ale i s Radkem Brzobohatým, který také pochází z tohoto kraje. Stejně tak jsme se ještě v Praze potkali s Jiřím Brdečkou, rodákem z Hranic, který bydlel hned ve vedlejší Hviezdoslavově ulici. Spolupracoval jsem s mnoha dalšími výraznými osobnostmi z tohoto kraje. Například s Martou Skarlandtovou. Vždycky jsme pro ně našli takové uplatnění, které jim odpovídalo.

Nevyhovuje mi dnešní systém

Hodně se věnujete dramaturgii. Nikdy nevadilo, že jste tento obor vyloženě nestudoval?
Tomu vzdělání jsem se věnoval soukromě. Dělal jsem šéfdramaturga zábavy v televizi a měl jsem pod sebou lidi, kteří obor vystudovaný měli. V některých případech jsem ale možná byl úspěšnější než oni. Upřímně řečeno, ten papír s razítkem ještě neukazuje to, co umělec musí v samotné tvorbě prokázat. Tam jsem měl možná více štěstí. Na druhou stranu, kdybych to neovládal, asi by to po mně ani nechtěli.

Osobně jste pořád dost činný. Máte v současnosti stále hodně práce?
Už nejsem tak bystrý, ale zájem pořád trvá. Pořád tak mám možnost psát pro magazíny a účinkovat pro televize. Bohužel mi nevyhovuje ten dnešní systém. Já to pořád chci dělat způsobem, ve kterém se klade důraz na vážnost a poctivou práci. Ale přesto mě zájem těší a takzvaně drží při životě.

Jak ten nápor zvládáte?
Musím ho brzdit já sám. Například teď v neděli jsme natočili jeden pořad pro rozhlasové vysílání. Nedávno jsem točil pro Českou televizi Barvy života, pro Primu zase Zrcadlo s Jiřinou Bohdalovou. Navíc si mě najali coby pamětníka vzniku televizního vysílání, protože od těch začátků uplyne příští rok přesně šedesát let. Já jsem byl s televizí spojený prakticky od roku 1953. Prošel jsem přes nejrůznější publikum a měl jsem ověřené, co na něj zabírá, a co ne. To je pro tvůrčí činnost velká pomůcka.