Přerovskému deníku se nyní podařilo získat exkluzivní informace o osobě zadrženého od jeho matky, která strávila dva dny ve vazební cele. Její jméno se redakce s ohledem na „náhubkový zákon“ rozhodla nezveřejnit. Má jej však k dispozici.

Rozhovor

Dnes jste měla v Přerově přednášku o výtvarném umění. Jak jste se k tomuto oboru dostala?

Studovala jsem výtvarnou teorii a výchovu. Pak jsem zároveň s tím absolvovala učitelské studium, český jazyk a literaturu. To byla moje první promoce v řádném denním studiu. Jsem člověk, který chtěl už od útlého dětství výtvarné umění dělat, i když mě to možná trochu více táhne k architektuře, protože to je královna všech umění. V ní se všechno odehrává. Jak nemáte stěny, a jak není prostředí, tak nemáte nic. Může to být ze zlata. Proto mám také takový vztah k vile, kde žiji. Pan architekt, který ji navrhl, byl člověk, který tento dům postavil přesně na míru mým příbuzným.

Teď se dostaneme k té nepříjemné věci.

Ano, beze všeho.

Jaké byly vaše pocity poté, co jste se dozvěděla o vraždě manželů a o tom, že policie podezírá vašeho syna. Sama jste kvůli tomu strávila dva dny ve vazbě…

Pátek, sobota, neděle – to byla inkriminovaná doba, jak nám bylo sděleno. My máme naštěstí alibi v počítači a oni to dobře vědí. Proto nám taky tvrdí, že ten počítač není možné otevřít. To není pravda, otevřeli ho. Syn mi řekl, že to pozná. Takže v sobotu, v sobotu ne. V neděli touto dobou, pět nebylo, protože to ještě bylo jasně. Nicméně, my jsme byli na zahradě a hrabali se synem listí. On mi s tím pomáhal, protože já jsem nemožná, takové ty těžké práce nejsou nic na mě. Sotva jsme přišli ušmudlaní domů, tak nám vypnuli jako na potvoru bojler. Neměli jsme se tedy kde vykoupat, a tak jsem ohřívala vodu. Umyli jsme si špinavý nohy, pusu a ruce. Ty ruce jsme si umyli kvůli tomu, že jsme oba dva měli nekřesťanský hlad, a tak jsme se dali do jídla. A teď telefon. Já jsem se začala smát. Telefon mi sdělil: tady policie a prý: kde máte manžela. Já jsem přitom dvacet let rozvedená. A pak, že je můj manžel hledaný. Tak jsem jim řekla, to mě tak moc nezajímá, tak ho hledejte. Nakonec jsem řekla, nezlobte se na mě, já nemám čas. Já už jsem se s nimi nechtěla bavit. A šla jsem za synem, ten už byl v koupelně a řekla mu: já ti nevím, ale já bych asi měla zjistit, jestli jsem se smála oprávněně nebo ne. A on se zeptal: a co se vlastně stalo? Když jsem mu to řekla, tak se smál taky. A řekl, mami, hledej tátu potřetí. Abych to vysvětlila: jeho otec dvakrát odešel do Ameriky a nechal dluhy, se kterými žil a zmizel. Já jsem si nakonec vzala čistý rifle, bundu a sedla na kolo. Dojela jsem na policii, protože jsem si řekla, že volat, to není ono. Já to musím vidět. Nějak se mi to nezdálo. Už jsem přece jen zvážila, že manžel nemá proč utíkat. Slyšela jsem, že se oženil, opravoval dům.

Váš manžel se už oženil potřetí…

Ano, on byl třikrát ženatý. My jsme spolu žili v pohodě dvacet let, ale on se potom chtěl nechat rozvést. Možná dosti trpěl tím, že u mě bylo napřed dítě, potom práce, a ta rodina – celek, byla trošku dál. A taky nechápal, že jsem se ve školství dostávala do konfliktů. Začala jsem z toho mít problémy a trpět migrénami. My jsme byli dva rozdílní lidé – já mám spoustu přátel, jsem jiný typ. Já, kde se otočím, tam se lidé smějí. Lidé mi říkají naše sluníčko a nebo krasavice. On byl jiný, uzavřený. Důvod našeho rozvodu mi vlastně nikdy neřekl, dokonce chtěl, abych ten návrh podala já. My se s mužem známe už od devíti let, já jsem jeho první žena, on je můj první muž. Když jsme se rozváděli, nikdo tomu nevěřil, a mysleli si, že to fintíme. Nám to nikdo nechtěl věřit, my jsme na první pohled vypadali jako ideální pár. My jsme ale byli takoví proto, že jsem to chtěla. Já si myslím, že žena rozhoduje o tom, co je dobře. Muž taky, ale on to nemá tak pevně v rukou, sám sebe.

Jak tu současnou situaci zvládáte, když ani nevíte, co se vlastně stalo?

Už ta bolest přešla, protože teď už je tam ta bolest hlavně kvůli klukovi. I když všichni říkají, neboj se toho. Ale je to zlý, ta vazba.

Jaký je váš syn? Dáváte si do souvislostí, co se mohlo osudný den stát? A že by mohl spáchat takový čin…

Musím to odmítnout jako matka, i když jsem zvažovala, že matka může svého syna chránit. Já jsem dostatečně racionální, ale je tam jeden zádrhel. Samozřejmě dobře vím, že jak můj syn začal dospívat – v těch patnácti šestnácti, došlo mezi manželem a synem k těžkým konfliktům. A já jsem tomu měla zamezit, aby v tom domě zůstával.

Znovu se vrátím k tomu dni, kdy vás policie zadržela. Jak vám to vysvětlili?

Tvrdili nám, že tam jsou naše biologické stopy. Já jsem říkala, jak by tam nemohly nebýt, když tam syn bydlí a já tam za ním chodila. V autě a všude, a že máme klíče od toho auta, co tam stálo za dědinou. A to byly ty biologické stopy, to nebyla žádná krev. Proti synovi nic nemají.

Váš syn si prý vedl deník, kde se zmiňuje o sadomasochis­tických praktikách… Věděla jste o tom?

V tom baráku měl takovou malou cimru, kde byly pubertální obrázky krasavic. To přece není úchylácký. Syn se mnou občas laškoval na téma, že nemám tuchu, co dnes děvčata potřebují.

Jaký je vlastně váš syn?

Můj syn je hezký chlapec, ale nezneužívá toho. A nikdy mi nevodí holky do domu. On ví, že do domácnosti mi musí dovést tu, kterou si pak bude muset vzít. Má ale třicet čtyři let a pořád si myslí, že je děcko. A dělá takové nesmysly, že si píše s Paroubkem a Topolánkem a radí jim, co mají dělat.

Jak jste prožívala těžké chvíle ve vazbě?

No hrozně. Za prvé vás svlečou do naha a ohmatají vám prádlo. Tak jsem se ptala, ježíšmarjá, co to děláte. A oni prý, že musí, že si něco udělám. Tak jsem to odmítla. A řekla jsem jim, to si myslíte, že kvůli takovým cvokům, jako jste vy, si něco udělám? Děvčata, běžte se tam nechat dovést. To stačí. Betonová krychle výška 3,5 metrů, nahoře pořád světlo. Studenou vodu, nic víc mi nedali jako nápoj. Jenom jeden se smiloval a dal mi kafe. A pak loupáček.

Máte pocit, že jste se tam ocitla neprávem?

Pochopila jsem, že pro to mají vážný důvod. Podívejte, když je podezření na vraždu a oni nemají povolení k prohlídce, tak já jsem jim tu prohlídku nabídla okamžitě. Řekla jsem jim, podívejte se, na co chcete. Já vám otevírám dům a to, co je moje a synovi, je vám plně k dispozici. Přijela parta v těch černých kuklách – ta zásahová jednotka, oni přijeli opravdu od nějakého zásahu (smích). Doufám, že si nemysleli, že snad budu střílet, nebo co. No my jsme se pořád smáli. Ale chovali se slušně. Kdybych to brala vážně a hrozilo nebezpečí, nevím, nevím. Ale to se stane. Zatknou vás a obviní z vraždy. Oni si s tím teď ale nevědí rady. Víte, co to je, běhat po poli čtrnáct dní a nemít nic. U nás hledali pořád ty zbraně, tak jsem jim podstrkovala takové nože, schované kudly a říkala jim, vezměte si to, já to nepotřebuji. Možná na tom najdete trochu prasečí krve, ale jinou ne. Ta těla se během tří dnů nenašla. Nic se nenašlo. Já nejsem detektiv, mě to nudí, mám k tomu odpor, přesto uvažuji logicky.

Co kdyby se stal přece jen zázrak a váš manžel se objevil živý a zdravý? Co byste udělala jako první?

Já vám to řeknu. Já bych ho roztrhla jak hada.

PETRA POLÁKOVÁ – UVÍROVÁ, PAVLA KUBIŠTOVÁ