Právě probíhá vaše akustické turné. Co k němu dalo impuls?
Vyhecovali mě k tomu lidé z mojí agentury. Přes léto mě čekají festivaly, před koncem roku zase tradiční vánoční turné, a tak jsme přemýšleli, co bychom k tomu dramaturgicky vymysleli. A mně najednou došlo, že když si doma pouštím muziku přes internet, automaticky si zapínám filtr, že chci unplugged čili akustické verze, protože mě hrozně baví, jak jsou ty písničky jakoby svlečené do naha, a najednou se ukážou v úplně jiném světle. Za celou svou kariéru jsem měl jenom jeden akustický koncert v Žirovnici v roce 1994. Vyšel na desce, která se jmenovala Jenom tak, a byla z toho i videokazeta. A protože jsem s akustikou začínal tak, že jsem s kamarádem obrážel hospody – dalo se to i za totáče a nemuseli jsme si nikdy platit za pivo – tak jsem si říkal, sakra, já bych chtěl, aby se to udělalo tak, že by to vypadalo jako v hospodě.

Četl jsem, že díky synovi cvičíte víc na kytaru, chtěl jste na turné také ukázat, co jste se naučil?
Je pravda, že Jonáš je jedním ze stimulů toho, proč cvičím víc. Během akustických koncertů střídám asi pět kytar od dvanáctistrunné přes steel až po nylonku. A chce to úplně jiné hraní, než když ty písničky hraju přes léto na elektriku. Musím říct, že tak jako teď jsem ještě nikdy necvičil. Zaplaťpánbůh, že mě to nakoplo i tímhle směrem

Na podzim chystáte i koncert se symfonických orchestrem, o co půjde?
Budeme hrát s místními orchestry, ať to bude Janáčkova filharmonie v Ostravě, Czech Virtuosi v Brně, Zlínská filharmonie, nebo Hradecká filharmonie a podobně. Samozřejmě že představíme symfonické verze těch nejslavnějších písniček, které lidi očekávají, ale k tomu ještě musí přijít překvapení, něco, co jsme ještě na koncertu nehráli. Navíc budeme mít hosta Ivana Hlase, což mi přijde jako báječný dramatický oblouk, protože v období, kdy jsem začínal
s rockovou muzikou, mě jeden kamarád přitáhl na Hanspaulku do hospody Houtyš, kde u jednoho stolu seděli Ondra Hejma, bráchové Tesaříci, Bluesberry, Krausberry a právě Ivan Hlas. Pro mne to bylo jako zjevení, protože jsem do té doby netušil, že ta muzika, která mě nejvíc bavila, se dá takhle senzačně dělat v češtině.

Jako neznámý mladík jste hrál po vesnických zábavách. Co vám to dalo do života?
Když jsme začínali se Žentourem, zjistili jsme, že klubů, ve kterých můžeme hrát, není moc. Protože my jsme byli totální underground. Měli jsme i svoje vlastní skladby, ale set, který se hraje na zábavách od sedmi večer do dvou do rána, vyžadoval víc pecek, a tak jsme hráli Boba Dylana, Stouny, Ivana Hlase, dokonce i dvě písničky z Jesus Christ Superstar, takže my jsme na vesnicích dělali i osvětu. Pro nás bylo důležité, že jsme se sehráli před lidmi.

Když člověk v mládí začne psát básně, je to hodně okouzlení a žádné řemeslo. To přichází časem. Máte stále schopnost nechat se okouzlovat, nebo už je to více řemeslo?
Z mé strany je řemeslo podmínkou. V tomhle ohledu jsem přísný. Po pravdě, od doby, kdy jsem napsal první český text, mi trvalo pět šest let, než jsem se v tom řemesle zdokonalil a začal psát texty, se kterými jsem byl spokojený a které dodnes můžu zahrát na koncertech a nestydím se za to. To okouzlení je pro mne spíš inspirací. Psaní volné poezie je totiž úplně jiná disciplína, než když to máte napasovat na muziku. Na to si musíte najít nějaký svůj systém. Když píšu muzikál, je pro mě daleko jednodušší, a to říkám na rovinu, kápnout na opravdu dobré téma a zpracovat ho rychle a snáz, když ovládám řemeslo. Můžete nebo dokonce musíte použít daleko bohatší slovník, než když píšete sám za sebe. I muzika vyžaduje, aby to bylo pestré také žánrově, což dodržuji už od Hamleta, kde jsem kombinoval rockovou písničku s romantickými baladami a třeba se swingem. 

Napsal jste muzikály Hamlet, Iago, Vánoční zázrak, teď se na jeviště divadla Hybernia vrátil Galileo. V čem je tajemství jejich úspěchu?
Myslím, že pokud zpracováváte Shakespeara, je dobré dodržet co nejvíce z předlohy. Speciálně Iago kopíruje sled čísel z klasického Othella. Psal jsem ho s Robertem Johnsonem, americkým režisérem a producentem, který trval na tom, abychom tam zachovali ty nejslavnější dialogy. A najednou zjistíte úžasnou výhodu Shakespeara, že ho můžete inscenovat v jakékoli době, kterou si vymyslíte. Může to být v době kamenné, ve středověku, v současnosti nebo na palubě intergalaktické lodi za 3000 let. Protože jediné, co se vyvíjí, jsou technologie. Emoce a vášně, láska a nenávist jsou pořád stejné.

Vytvořil jste si svět muzikálů, ve kterém si teď hrajete a zpíváte. Dokázal byste hrát v díle jiného autora?
Asi ne. Já nejsem muzikálový herec. Nesplňuji požadované parametry.

Napsal jste filmový scénář o snowboardistovi Vicu Wildovi. Bude ho někdo točit?
Scénář je určený pro zahraniční produkci a pořád na tom pracujeme. Příběh Američana, kterému doma znemožní pokračovat v závodní kariéře, a on díky tomu, že chodí s ruskou mistryní světa ve snowboardingu, která mu vyjedná možnost závodit za Rusko, nakonec vyhraje dvě zlaté medaile na olympiádě v Rusku, je úplně jedinečný. Na stupních vítězů stojí Američan a hrají mu ruskou hymnu. To je bomba! … Bohužel přišla ta nešťastná aféra s dopingem
ruských sportovců. Prasklo to zrovna ve chvíli, kdy už se o scénář zajímalo několik evropských společností. Už jsme se bavili o možnostech a podmínkách a oni řekli, že v tomhle momentě do toho nepůjdou. Věřím, že ten moment přijde, protože nadčasovost toho příběhu je daná. Rozhodně neztratí na atraktivitě, naopak je možná dobré, když od něj bude nějaký časový odstup.

Na vašich webových stránkách jsem se dočetl, že v roce 1992 jste skočil první bungee jump u nás. Jak jste na tom s adrenalinem dnes?
To se stalo na křtu desky Na ptáky jsme krátký. Postavil jsem se k tomu tak nějak frajersky. Nicméně tyhle věci člověk evidentně nemá pokoušet, protože když jsme k té písničce točili klip, zřítil jsem se s padákem, měl jsem roztříštěné zápěstí a na kytaru jsem mohl začít hrát až za tři čtvrtě roku. Takže musím říct, že z adrenalinových disciplín jsem trochu ubral. Nejblíže jsem se k tomu vrátil, když jsem jezdil tři roky po sobě mistrovství republiky v motoskijöringu. Vepředu máte vždycky nějakého blázna na motokrosové motorce, který za sebou táhne lyžaře. A já jsem byl ten lyžař. Po třech letech jsem se s poděkováním rozloučil a byl jsem šťastný, že kromě spousty modřin jsem neměl žádný vážnější úraz. Tam jsem si koledoval nejvíc.

Své děti jste učili doma. To znamená, že nepoznaly strasti a slasti základní školy?
Ale poznaly. Je to tak, že ony začaly chodit do školy a my jsme v ten moment s hrůzou zjistili, že skončil náš volný, svobodný život. Že to nejde, přestěhovat se na Vánoce do Špindlu a vrátit se, když zavřou vleky. Vyřešili jsme to tak, že větší část povinné školní docházky se děti učily doma. Když v září nastoupily do školy, hned chytily nějakou virózu a byly stejně doma. Pak třeba měsíc chodily do školy, na Vánoce jsme odjeli do Špindlu, učily se tam, když jsme se na jaře vrátili, tak ve škole zase něco chytily a pak už byly prázdniny.

Sám vzpomínáte na léta ve škole jak? Byla pro vás škola trápením?
Bylo to pro mne utrpení, ale na druhou stranu já rád získávám informace, takže ten moment, kdy jsem se učil nějaké nové věci, mi přišel docela príma, ale systém školy mě z duše nebavil. Nicméně dotáhl jsem to až na doktorát na Karlově univerzitě, takže těžko můžu říkat, že jsem nepřítel školství. Prostě jsem to dofackoval. A na práva jsem šel vlastně proto, že jsem právě u kluků na Hanspaulce viděl, že i když dělají senzační muziku, nikdo se tím ani náhodou neuživí. To byla subkultura. Všechny koncerty byly pololegální. Tak jsem si říkal, že si ta práva můžu hodit. Navíc se mi nechtělo na vojnu.

Snowboard a dcera Ester

Vaše dcera se finančně osamostatnila poměrně brzy. V kolika letech se to povedlo vám?
Osamostatnil jsem se, už když jsem nastupoval na vysokou, protože jsem měl štěstí a podařilo se mi získat malý byt, o který jsem po čtyřech letech studia přišel. Moje hrdost byla, že jsem si z přídavků na děti vzal tu část, která byla na mne a alimenty, co na mě platil táta – protože naši se rozvedli, když mi byly dva roky – a k tomu jsem cestou ze Starého Města na právnickou fakultu vynášel popelnice a zametal podloubí v Karlových lázních, dělal jsem různé brigádičky. Osamostatnil jsem se v devatenácti letech, pak jsem si o peníze nikdy rodičům neřekl.

Podle všeho máte se ženou i dětmi ideální vztah, sám ale pocházíte z rozvedeného manželství. Snažíte se právě proto o to víc?
Nevím, jestli se snažím víc. Ale musel jsem mít strašnou kliku, že jsem kápl na někoho, kdo je i po letech můj nejlepší kamarád. To je alfa a omega. A potom i vůle do vztahu investovat, která je vždycky úměrná tomu, jak moc vás ten vztah baví. Nemůžete to nechat jen tak běžet. V prvních dvou letech děláte psí kusy, abyste partnerku překvapil, a potom už to tak nějak běží, ale to nestačí. Je dobré si uvědomovat, že je pořád potřeba přikládat pod kotel.

Ester jste přivedli ke snowboardu vy a vaše žena. Co ale přivedlo ke snowboardu vás?
Mě k němu přivedl vynález snowboardu. Tenkrát jsem točil něco pro televizi a potkal jsem se s Luďkem Vášou. To byl průkopník snowboardingu, který i vyráběl svoje prkna. On tam o tom mluvil a jeden snowboard mi dal, abych si ho vyzkoušel. A tak jsem asi tři roky poté, co se na našich horách začali objevovat lidi na snowboardech, začal taky. Tak jsem se tam chvíli mlátil, ale bavilo mě to hrozně. A od té doby jsem vždycky střídal lyže a snowboard a moje žena taky.

Když má Ester závody, je s ní pokaždé někdo z rodiny?
Snažíme se. Ona si hlavně přeje, aby s ní byla Zuzka, která je, jak mi říkáme, headcoach. V podstatě od pěti let, kdy Ester začala závodit, spolu vymýšlejí celou strategii a závodní a tréninkový systém. Ony dvě jsou základem týmu, který už je teď naprosto profesionální a senzační, takže já tam jako pomocná ruka jaksi nejsem potřeba. Ale Ester má radost, když mi to vyjde a dorazím na závody. A já mám ještě větší radost. 

A máte také důvod… Váš syn Jonáš má hudební talent asi po vás, po kom ale zdědil výtvarné nadání?
To právě nevíme. Ale Jonášovo heslo je, že někdo s tím začít musí, což je fakt. Jestli má hudební talent po mně, to taky nevím, ale na kytaru hraje tak strašně dobře, že mi to hlava nebere. Má kapelu Jonas and the Whale, jako Jonáš a velryba

Dojímají vás úspěchy vašich dětí?
Moc si vážím toho, že oba můžou dělat to, co je baví, věnují se tomu na sto procent a jsou v tom výjimeční. Co vám mám povídat – když hrají hymnu, na stožár stoupá česká vlajka a ta vaše holčička tam stojí na bedně, to je fakt síla.

Ono rodiči kolikrát stačí, když jeho dítě poprvé ve školce zazpívá písničku.
To je pravda, ale jak se říká, s jídlem roste chuť.

KDO JE JANEK LEDECKÝ:
*Narodil 27. července 1962 v Praze.
*Po studiu na gymnáziu vystudoval Právnickou fakultu UK.
*Od roku 1982 hrál ve skupině Žentour, která vydala svoje první album o pět let později. Od roku 1992 působí sólově.
* V roce 1999 měl premiéru jeho muzikál Hamlet, který se s úspěchem uváděl i v Americe, Koreji a Japonsku. O čtyři roky později ho následoval muzikál Galileo a pak Vánoční zázrak a Iago (2017) uváděný v divadle Hybernia. Na této scéně se od letošního roku hraje po patnáctileté pauze také muzikál Galieo.
* Známé jsou Ledeckého hity Na ptáky jsme krátký, Všechno bude fajn, Proklínám, Ryba rybě, Sliby se maj plnit o Vánocích, Pěkná, pěkná, pěkná a další.
* Působil také jako porotce televizní show Tvoje tvář má známý hlas. 
* S manželkou Zuzanou má dvě děti. Syn Jonáš je výtvarník, komiksový kreslíř a hudebník, dcera Ester je lyžařka a snowboardistka, dvojnásobná olympijská vítězka z roku 2018 a několikanásobná mistryně světa.