Prsty se bořily dítěti do hlavičky, přiznala sestřička ze Sušice. Popravili ji

Prsty se bořily do hlavičky, popsala

Fikáčková dělala zdravotním sestřičku od roku 1955. Nejprve na dětském oddělení nemocnice, pak byla obvodní sestra a v říjnu 1957 byla přijata na novorozenecké oddělení sušické nemocnice. „Svědomitá, rychlá, ochotná,“ tak ji charakterizoval primář MUDr. Hrabačka, její nadřízený. Nic podezřelého na ní nepozoroval, stejně jako další lékaři. Dokonce se zvažovalo její povýšení.

A pak přišel šok – dvě podezřelá úmrtí novorozenců. Pitva prokázala násilnou smrt a v únoru 1960 byla Fikáčková zatčena. A krátce poté obviněna z vražd dvou novorozených holčiček, k nimž se přiznala.

Vražda Otýlie Vranské: na objasnění čeká 88 let, policie má možná eso v rukávu

„Zpozorovala jsem, že novorozeně Prosserová se začíná zvedat-šponovat, začínalo plakat a jak se nadýmalo, začínalo i blinkat. V tomto okamžiku vjel do mne vztek a já jsem se rozhodla se dítěte zbavit. … Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí. Pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje. Byla jsem si vědoma toho, že dítě po tomto stisku přestane plakat a musí zemřít. … Neobávala jsem se následků, neboť jsem věřila, že můj čin nepřijde najevo. … Dítě Hammelbauerová začalo křičet, tak jsem k ní přistoupila, obrátila jsem této hlavičku stranou a několikrát, asi třikrát, nebo čtyřikrát, jsem přivřenou pěstí tuto udeřila do zadní části hlavy. To jsem provedla úmyslně, abych Hammelbauerovou odstranila. Tím myslím, abych ji zabila,“ popsala při jednom z prvních výslechů Fikáčková tyto vraždy.

Na svědomí jich ale nejspíše měla mnohem více. Policistům se později přiznala i k mnoha dalším útokům na děti, které skončily jejich zraněním či dokonce smrtí. Deník objevil ve spisu několik ručně psaných stránek, kde se 1. dubna 1960 doznala Fikáčková k tomu, že v letech 1958 až 1960 zavraždila kromě Prosserové a Hammelbauerové i Trojku, Koláčkovou, Matějíčkovou a Němcovou.

Zabil nejvíc lidí v poválečné historii ČR. Vraha Mrázka ovládala děsivá úchylka

„Dítě zemřelo na následek mého bití,“ připsala k většině z nich Fikáčková a ještě uvedla jména miminek Nováčková a Vaníčková, které také udeřila s úmyslem je usmrtit, ale obě přežila. Ve spisu se objevila i další jména dětí, k jejichž vraždě či zranění se Fikáčková přiznala, a také jména těch, jejichž maminky se domnívaly, že je může mít (či má) na svědomí.

Dceru již neviděla

Hana Hammelbauerová vyšetřovatelům popsala, že její dcera se narodila 16. ledna 1960. Byla naprosto v pořádku a obě byly po týdnu propuštěny domů. Když ale krátce nato matka onemocněla, musely se na novorozenecké oddělení vrátit. Zpočátku vše bylo v pořádku, malá Hanka byla čilá, zdráva, dobře pila. Jenže 24. 2. večer ji Fikáčková donesla na kojení velmi bledou. „Stále plakala a ručkama jako by se něčemu bránila. Druhý den ráno, když ji Fikáčková znovu donesla, dcera nepila, těžce dýchala, krátce nejevila známky života a neměla o nic zájem,“ popsala Hammelbauerová s tím, že pak dceru odnesli a už ji nikdy neviděla.

Mrazivé byly i výpovědi dalších matek. „Dne 19. 6. 1958 se mi narodila na porodnici v Sušici dcera Alena. Dne 25. 6. jsem byla propuštěna domů. Před propuštěním dítě pilo, bylo čilé, zdravé,“ vypověděla do protokolu Anna Bohuslávková z Kalenic a doplnila, že po necelých dvou dnech se náhle stav děvčátka zhoršil. Vezli je do porodnice, ale cestou zemřelo. Nikdo jí to nedokázal vysvětlit. „Pitevní protokol jsem do ruky nedostala a do dnešní doby je mi záhadou, na jakou nemoc děcko zemřelo,“ řekla vyšetřovatelům Bohuslávková.

Říkali mu polštářový vrah. Kvůli luxusu se měnil v monstrum, přiznal 150 obětí

Některé děti řádění Fikáčkové přežily. Ucho ve vzteku, jak sama přiznala, natrhla tato zdravotní sestřička v září 1959 Janě Motykové. „Fikáčkovou si pamatuji. Všichni o ní říkali, že bude vrchní sestra. Byla oblíbená, vše měla čisté a starala se hezky o děti. Když tam byla ona, byl naprostý klid, děti jí nikdy neplakaly. Do ní bych něco takového nikdy neřekla,“ zavzpomínala již dříve pro Deník maminka zraněné holčičky Jana Motyková.

Dodala, že s dcerkou, která měla sešité ouško, si ji prý chtěli v nemocnici nechat déle, ale její manžel si „vydupal“ propuštění domů. Své dceři tak zřejmě zachránil život. Sama Fikáčková jí pak totiž jasně řekla, že zraněním ucha by vše neskončilo. „Když ji vedli k soudu v Plzni, tak mi na chodbě řekla: Vy jste měla velké štěstí, že jste tam nezůstala, protože si myslím, že by to dopadlo úplně jinak,“ popsala Deníku Motyková.

Velmi rychlý odchod

Případ byl tehdy velmi citlivý pro vládnoucí komunistickou stranu, která dělala vše pro jeho utajení. Vyšetřování tak bylo velmi rychlé a mnohé otázky zůstaly nezodpovězeny. Ačkoli se Fikáčková původně přiznala k mnohem více zločinům, odsoudit se ji podařilo „jen“ za vraždy Prosserové a Hammelbauerové a zranění Motykové a Poutníka. Ostatní útoky na děti se jí prokázat nepodařilo, důkazy se nenašly ani pro tvrzení, že dětem bodala do hlaviček špendlíky, i když podle pamětníků, s nimiž Deník hovořil, to bylo jisté.

Dětský vedoucí vraždil déle než 20 let, jeho "hry" měly stále děsivější podobu

Již v říjnu 1960 Fikáčkovou odsoudil klatovský okresní soud k trestu smrti, který v listopadu potvrdil odvolací krajský soud v Plzni. Cca rok po zatčení, v dubnu 1961, byla oběšena.

V Sušici po ní žádné stopy nezůstaly. Její manžel, s nímž děti neměla, neboť si je údajně chtěli pořídit až po zahraniční rekreaci plánované na rok 1961, se odstěhoval na počátku 60. let na druhý konec republiky. Na Fikáčkovou nemají žádnou vzpomínku v sušickém muzeu ani v tamní nemocnici. Deníku se podařilo vypátrat dům, kde podle dostupných informací zdravotní sestra před zatčením s manželem žila. Dnes je tam soukromá lékařská ordinace, která nechce být s vražedkyní spojována.