Komunisté ji znásilnili i vydírali. Přesto ji jeden z nich odradil od sebevraždy

Juliána Lápková rozená Pecháčková žila do roku 2015 v jednom činžovním domě v Havířově. Skoro dvacet let se tu starala o svého těžce nemocného manžela. Umíral na tzv. uranovou nemoc. Ozáření mu způsobilo chudokrevnost. Než zemřel, absolvoval více než 1700 bolestivých transfuzí. Kvůli lásce k muži, který ji zachránil, prý nehází všechny komunisty do jednoho pytle. Byť důvodů k nenávisti má prý skutečně mnoho.

StB ji zatkla těsně před svatbou. Místo veselky putovala do mokré kobky bez oken

Juliána vyrůstala na statku, který její otec miloval. Na rozdíl od ostatních hospodářů nešetřil, utrácel na vylepšení statku. „Nebyl to táta, který by na své děti dělal ňu-ňu. Od toho byla maminka. Když jsem přišla ze školy, čekala na mě práce na poli nebo u zvířat. Měli jsme krásnou usedlost, ne největší, ale nejhezčí. Tatínek zařídil vodovod, napáječky, takže zvířata přišla ke žlabu, čumákem zmáčkli knoflík a tekla jim voda,“ popisuje Juliána Lápková, které udřená maminka zemřela v roce 1944 na tuberkulózu.

Soudruh Knytych neklepal

Po roce 1948 vesnici ovládla šestice komunistů. Nejhorší byl prý jistý Knytych. „To bylo široko daleko největší hovado. Dostal funkci na kraji. Tatínek si z něho dělal legraci, což ho strašně uráželo. Zakládal JZD, ale nerozpoznal krávu od vola. Byl to vyučený síťař, vyráběl taková síta na mouku. Tatínek nechápal, proč by měl vstoupit do JZD. Měli jsme všechno svoje," vzpomíná Juliána Lápková.

Po vzoru jejího otce se zdráhali do družstva i ostatní. Úřady jim po roce 1950 nařídily obrovské odvody. Navíc Pecháčkům zabavili většinu dobytka, pole, a svěřili jim neplodnou půdu u lesa. „Tatínek věděl, že je to konec. Zapřáhl posledního nemocného vola a šel k lesu. Vrátil se bez něho. To zvíře tam vysílením padlo. A pak ho zavřeli," vysvětluje Juliána Lápková. 

Starý Pecháček dostal u táborského soudu 8. listopadu 1951 půl roku vězení za trestný čin ohrožování zásobování. Jeho syn Josef narukoval k PTP Juliánu vyhodili ze zdravotnické školy. V šestnácti letech zůstala na statku sama s šestasedmdesátiletou babičkou. Knytych přišel na statek. Zrovna jsem dojila. Ukázal mi pod klopou odznak KSČ a začal se procházet po usedlosti s takovým samolibým úšklebkem. Neklepal. Babička jen spínala ruce a volala: ´Panenko Mariá! Co s námi bude! Jeden Hitler odešel a druhý přišel!" vypráví Juliána Lápková. 

Estébák se podělal strachy. Třásl se jako huspenina, vzpomínal odbojář

Pecháček si odseděl trest a vrátil se na statek, který málem nepoznal. Proměnil se v zasmrádlou žumpu. Jeho majetek postupně jezéďáci rozkradli, poškodili vodovod a z jeho stodoly si udělali vepřín. Soudruzi mu sdělili, že mu byl zabaven majetek jako náhrada za náklady soudního řízení.

Juliánu ale nakonec úřady nechaly dostudovat zdravotnickou školu a hned po maturitě v roce 1954 dostala umístěnku – světe div se – do ošetřovny u jáchymovského dolu, kde trpěly tisíce politických vězňů. Juliána se ocitla v pasti.

Estébáci si z ní chtěli udělat prostitutku

Pohledná devatenáctiletá dívka ze statku žila na ubytovně hned vedle kasáren ruských vojáků. Milostné nabídky odmítala. „Byl jsem ve společnosti Rusáků, esenbáků a estébáků. Neustále vymýšleli, jak mě dostat do postele. Tohle ale nebyli lidé, kteří by mi imponovali. Zvedal se mi z nich žaludek," říká Juliána Lápková. 

Každé ráno v pět hodin nastupovala v Ostrově na autobus, aby včas stihla včas službu v malé dřevěné boudě u uranového dolu Anna na Jáchymovsku. Hned u ošetřovny stála strážní budka s dozorcem. „Vězni byli milí, pochopitelně jsem se jim líbila a mně jich bylo líto. Rychle se rozkřiklo, že jsem dcera kulaka a že vězňům dám třeba čokoládu,“ vysvětluje Juliána Lápková, která skočila na estébáckou provokaci.

Z Osvětimi do ďáblovy dílny. Byli jsme tam jako mrtví na dovolené, říká přeživší

Uvěřila udavači, který ji požádal, zda by mohla vězňům vynést nějaké motáky. Hned druhý den si pro ni přijela policejní eskorta. „V místnosti sedělo tak pět estébáků. Ušklíbali se. Že prej všechno vědí, že jsem vynesla dopisy a jestli vím, co mě čeká?! Ale že mě nedají, ale mají podmínku. Byla jsem, jak v mrákotách. Nakonec jsem souhlasila a podepsala to,“ vysvětluje Juliána, která ze strachu, že ji znásilní, ztlučou a odstraní, souhlasila se vším.

Její svazek tajného spolupracovníka s krycím jménem „Horká“ založila Správa ministerstva vnitra v Jáchymově s registračním číslem 1375. Co přesně tenkrát ve vyšetřovně během sedmihodinového výslechu stalo, nevíme. Paní Juliána o tom do detailu mluvit nechce. S ohledem na to, co následovalo, se můžeme domnívat, že estébákům v jejím případě o policejní spolupráci nešlo.

„Hned se mi ozval estébák a dal si se mnou rande. Byla jsem zoufalá. Estébáci se ze mě chtěli udělat kurvu, holku pro všechno,“ vzpomíná na nejhorší chvíle Juliána. Po týdnu vydírání a ponižování si pořídila tubu sedativního a hypnotického fenobarbitalu: „Už jsem nemohla dál. Jeden z vedoucích ražby se opil a na ošetřovně mě znásilnil. Nehlásila jsem to.“

Po třech dnech váhání se rozhodla k sebevraždě. Ten den přišel na vyšetřovnu postarší předák a přivedl tři horníky otrávené metanem. Blouznili a vzlykali. Sestra jim podávala podkožní dávky kofeinu a volal na okres do nemocnice. „Ten muž, co je přivedl, mě neustále sledoval. Byl docela sympatický, měl tvář, které byste věřili. Po službě jsem jela domů a chtěla jsem se otrávit. V autobuse ke mně přistoupl právě tento člověk a ptal se mě, co mi je? Že jsem bledá jako stěna a že mě doprovodí,“ popisuje Juliána setkání se svým budoucím manželem Miroslavem Lápkou.

Od plotny k lopatě. Kuchařka manželů Benešových po převratu házela uhlí

Cestou k ní domů se mu se vším svěřila. Předseda odborů správy jáchymovských táborů a komunista Lápka jí slíbil, že se na něj může ve všem spolehnout a že si to s estébáky vyřídí. „By to rázný člověk. Báli se ho, protože nevěděli, jestli za ním nestojí někdo z vyšších míst. Tak to pro mě skončilo. V roce 1961 jsme se vzali. To už jsme žili v Havířově, kam jsme se odstěhovali do nového sídliště pro havíře," uzavírá Juliána Lápková. 

Její svazek v roce 1958 na pokyn vyššího důstojníka estébáci uložili do operativního archivu, následujícího roku uložili do archivu. Skartován byl v roce 1964.