Co se dá od nového sovětského vůdce čekat? Jaký opravdu je a co opravdu chce? Tyto otázky tehdy letěly hlavou nejenom vládcům tehdejší Československé socialistické republiky, což byli ve skutečnosti reprezentanti toho nejkonzervativnějšího možného proudu Komunistické strany Československa (proudu, který dostala k moci právě invaze armád pěti států varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v roce 1968), ale i široká československá veřejnost a zahraniční novináři.

Rozporuplné pocity

Každá skupina si přitom pokládala tuto otázku s trochu odlišnými pocity. Zahraniční novináře zajímal jeho postoj k mezinárodní situaci a k československé opozici, reprezentované zejména Chartou 77 – a naopak přístup chartistů k němu.

Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov.
Gorbačov udělal při rozpadu Varšavské smlouvy chybu, tvrdí historik

„Návštěva cara-reformátora v gubernii, kde vládnou dík zásahu jeho předchůdce antireformátoři, byla zřejmě událostí – aspoň co se očekávání týče – natolik pikantní, že se do Prahy sjelo vskutku nebývalé množství novinářů. Sjeli se včas, kdo ale svůj příjezd odkládal, byl car-reformátor. A tak novináři trávili čas čekání všelijak, mezi jiným navštěvováním disidentů,“ uvedl ve svém eseji „Setkání s Gorbačovem“ tehdejší neoficiální vůdce československé opozice Václav Havel (esej vyšel knižně ve výboru „Do různých stran“, vydaném knižně v roce 1990, tedy po revoluci z podzimu 1989, pozn. red.).

Představitelé vládnoucí moci hleděli na Gorbačova s jistou obavou: ačkoli se slovně hlásili k politice ekonomické přestavby a větší otevřenosti při sdělování informací, kterou nový sovětský vůdce v únoru 1986 nastolil (v ruštině vymezovala tuto politiku slova „pěrestrojka“ a „glasnosť“), v praxi se obojímu snažili bránit, protože tato politika ohrožovala jejich mocenskou pozici.

Veřejnost v Československu naopak z téhož důvodu pociťovala k sovětskému vůdci sympatie, jež navíc povzbuzoval jeho samotný vzhled: bezprostředně působící padesátník Gorbačov s živýma očima a přímým pohledem představoval příjemnou změnu proti předchozí, mrtvolně vyhlížející trojici svých předchůdců v důchodovém věku Leonidu Brežněvovi, Konstantinu Černěnkovi a Juriji Andropovovi, kteří občas působili dojmem, že si ani neuvědomují, kde jsou (a v rychlém sledu po sobě umírali).

Postavení Berlínské zdi rozdělilo v několika málo hodinách životy tisíců rodin. Fotograf Dan Budnik zachytil v roce 1961 v západním sektoru ženu, která se u zdi snaží upoutat na sebe pozornost svých příbuzných, co zůstali na východní straně
Berlínská zeď měla zabránit útěkům. Už po roce ji však pokořil unikátní tunel

„Byl poměrně malý a podsaditý, taková roztomilá kulička (možná se tak jevil jen v sousedství svých mohutných strážců), působil trochu plaše a bezradně, usmíval se – jak se mi zdálo – upřímně, kynul nám až jaksi spiklenecky, téměř každému zvlášť a každému osobně,“ popsal nového sovětského vůdce výstižně Havel.

Otázkou však bylo, zda Gorbačovův sympatický vzhled neklame; v této souvislosti čekali lidé v Československu zejména na to, zda se nějak vyjádří k otázce sovětských vojsk na československém území.

Naděje a deziluze

Budoucí československý prezident sovětského vůdce potkal, když byl na vycházce se psem a Gorbačov právě vycházel z Národního divadla, kde shlédl představení, před davy lidí.

Ty sledovaly jeho cestu Prahou opravdu se zájmem a dokonce i s jistou vřelostí, na níž se podílela právě Gorbačovova schopnost působit bezprostředně. Když Havel viděl, jak na 150 tisíc lidí v ulicích Prahy Gorbačova a jeho ženu Raisu spontánně uvítalo – se zjevnou nadějí na uvolnění i v Československu, kterou on sám vnímal jako naprosto neopodstatněnou – vyjádřil z toho ve svém eseji určitou deziluzi.

Desná srpen 1968
Historici usvědčují Grospiče: nikoli oběti nehod, srpen 1968 byl krvavou okupací

„Ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu,“ poznamenal Havel a pokračoval: „Bylo mi z toho smutno a napadlo mne, že tenhle národ je nepoučitelný: tolikrát už upnul veškeré své naděje k nějaké vnější síle, od níž si sliboval, že vyřeší jeho problémy za něj, tolikrát se hořce zklamal a byl donucen si přiznat, že mu nikdo nepomůže, pokud si nejdřív nepomůže sám – a znovu tatáž chyba! Znovu ta iluze! Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!“ psal Havel.

V eseji pak neopomněl zdůraznit, že Gorbačov v Praze ve skutečnosti a žádným originálním projevem nevystoupil, žádnou nadějeplnou vizi nepřinesl, a naopak vychválil jednu z nejhorších vlád, jaké Československo ve své moderní historii mělo (v čele se zmiňovaným Gustávem Husákem, tehdejším prezidentem, který byl nejvýraznějším představitelem tzv. normalizace po roce 1968, nemilosrdně ukončující veškeré reformy a zbavující tisíce lidí jejich existence).

Západoněmecký kancléř Helmut Kohl a předseda východoněmecké vlády Lothar de Maiziere si 18. září 1989 připíjejí po podpisu Státní smlouvy mezi SRN a NDR o hospodářské, měnové a sociální unii
Opětovné sjednocení Německa: Příběh z říše fantazie, myslel si před 30 lety Kohl

Na druhé straně Havel zaznamenal, že když se k němu Gorbačov při své procházce mezi shromážděným davem přiblížil přímo k němu, přátelsky se na něj usmál a zamával mu, což Havel k vlastnímu údivu lehce opětoval.

„Dav se rozchází… Já jdu se psem domů a přemýšlím sám o sobě. A přichází poslední překvapení: to své plaché zamávání si vůbec nevyčítám. Vždyť já opravdu nemám důvod neodpovědět osvícenému carovi na pozdrav! Něco jiného je totiž odpovědět mu na pozdrav a něco jiného je vylhávat se ze své odpovědnosti tím, že ji přesunu na něho,“ zakončil Havel svůj esej.

Gorbačov tehdy československou veřejnost zklamal: I když v té době již existoval podle historika Michala Macháčka interní sovětský návrh na stažení části vojsk z Československa, politbyro ho nakonec nepřijalo a Gorbačov se v Praze přidržel původní stranické linie.

Pád Berlínské zdi v listopadu a prosinci 1989. Na snímku situace v blízkosti Brandenburské brány
Před 30 lety se začala hroutit Berlínská zeď. Její pád odstartoval omylem

Zásadní společenské změny v celém východoevropském komunistickém bloku se však už přesto blížily. Ke cti lze Gorbačovovi přičíst, že je sice neinicioval, ale když nadešly, už jim ozbrojenou mocí nebránil.