Kradli cihly, chovali se povýšeně. 30 let po odsunu Sovětů jsou vzpomínky živé

Šmelina a černý obchod. To v souvislosti se sousedstvím se sovětskými posádkami zmiňují pamětníci -civilisté asi nejčastěji. „Vysoké Mýto je historicky posádkové město a lidé byli na přítomnost vojáků zvyklí. Ty sovětské tu samozřejmě málokdo viděl rád, nicméně měli spoustu věcí, které tady dostání nebyly. A naopak, takže se čile obchodovalo,“ popisuje Vojtěch Barcal, historik a archivář místního muzea.

Podle vzpomínek pamětníků byl ve městě obzvlášť ceněným zbožím stavební materiál. „Vojáci totiž něco neustále budovali, akorát většinou bez povolení, načerno,“ vysvětluje historik. Mohutně se přistavovaly další části kasáren nebo správních budov. Za městem vznikla třeba tělocvična. Když už místní obchodovat s cihlami, pískem a betonem nechtěli nebo nemohli, vojáci se zařídili sami. „Prostě kradli. Stavební materiál mizel od domů, ze stavenišť,“ říká Barcal.

Odsun Sovětů: Když vojáci zapnuli vysílačku, v Bohdanči nefungovala televize

Stavby vytvářené svépomocí ale ne vždy držely tak, jak by to asi zajistil stavební dozor. Haprovala například kanalizace. „To se stalo u vojenské budovy, která sousedila s mateřskou školkou. Kanalizace nebyla dobře udělaná, takže splašky protékaly jinudy než měly a bohužel i do té školky,“ doplňuje muzejník.  Odchovanci mateřinky vůbec od raného věku pěstovali odolnost. Bývalo totiž zvykem, že motory vojenské techniky běžely před budovou několik hodin v kuse a mateřskou školku doslova objímala černá oblaka čmoudu a pach nafty a oleje.

Vyšší důstojníci sebou do posádkových měst brali i své rodiny, včetně dětí. Jejich služba v Československu trvala kolem pěti let. I proto pro ně vznikaly rovnou celé nové čtvrti, v Olomouci to bylo například sídliště Nový svět nebo Černá cesta. V Mimoni se pro sovětské děti vybudovala i škola, dnešní gymnázium, kam chodili i bratři a později slavní boxeři Vladimir a Vitalij Kličko. Soužití „civilů“ ale bezproblémové nebylo. „Bohužel na manželky důstojníků měli lidé pifku a právem. Oni často nepracovaly, staraly se jen o rodinu. A měly dostatek volného času a prostředků na to, aby chodily po obchodech a nakupovaly. Takže když mimoňští dorazili odpoledne domů z práce, tak už třeba nebylo vůbec maso,“ vzpomíná na vyprávění pamětníků starosta Mimoně Petr Král.

Povýšenecké chování

Ze Sovětského svazu, byť patřily k vyšším vrstvám, byly manželky zvyklé na neustálý nedostatek všeho. Oproti tomu bylo Československo ráj. „Skupovaly úplně všechno, v obrovském množství. Bránit se proti tomu rozhodně oficiálně nijak nešlo a po té lidské stránce také ne. Manželky oficírů byly proslulé svým povýšeneckým chováním,“ popisuje za pamětníky z vysokého mýta historik Vojtěch Barcal. Na druhou stranu měli Češi možnost nakupovat v sovětských vojenských prodejnách, kam byli většinou bez problémů pouštěni. „Tady se dalo nakoupit zase zboží, které nebylo v Československo a někdy i tuzexového charakteru,“ doplňuje muzejník.

Zatčení Gustáva Husáka: akce StB připomínala "Jidášův polibek"

Web Střední skupina vojsk, který provozují nadšenci do vojenské historie a badatelé, uvádí, že nákupy v Československu putovaly dále do Sovětského svazu k širší rodině. „Z Milovic odjížděl každý den vlak do Moskvy, v něm bylo několik nákladních vagónů kde si mohli cestující zabalit takzvanou Obalku. To byla v podstatě obrovská obálka z metrážového koberce, kde měli zabalené věci, co brali domu prarodičům a přátelům,“ vypráví administrátor webu, který si přeje zůstat v anonymitě.

„Samozřejmě, že celníci někdy jednu dvě zabavili a ten dotyčný měl smůlu. Ale nemohli zabavit celý vagón, takže šance na dovoz byla obrovská,“ dodává. Ze SSSR se zase do Československa vozily například klavíry, které vojáci- důstojníci měnili za nedostatkové zboží rovnou v Praze. Možná i z takových chvil pocházejí fotografie z ruských sociálních sítích, na nichž jsou zachycení vojáci v civilním západním oblečení na Karlově mostě.

Právě ruské sociální sítě jsou dokladem toho, že pro Sověty patřily léta v Československu spíš k těm šťastným letům relativní svobody.. Veteráni i jejich děti o nich ve stovkách diskutují. Někdy do České republiky dorazí i vzkaz, na neoficiálních webových stránkách Mimoně zavzpomínala Natalia Barykina. „Vzpomínky na toto útulné, malé město ve mně zůstávají celý život. Na fotkách poznávám náš dům, školu i obchod, kam jsme každé ráno chodili pro čerstvé mléko a rohlíky,“ říká.

„Je mi líto, že stránky nejsou v ruštině, mnoho bývalých žáků školy by to potěšilo. Na webu Odnoklassniki nás je už 325 lidí,“ vypočítává. Web, přirovnávaný k naší platformě Spolužáci.cz, sdružuje vojenské veterány a jejich rodiny.  Vitaliji Kličkovi se Československo vpilo pod kůži tak, že během své kandidatury na post ukrajinského prezidenta v roce 2014 několikrát zmínil, že by chtěl aby se Ukrajina transformovala na český model. Pro Český Rozhlas tenkrát na Mimoň zavzpomínal.

Výbuch a pak pryč. Odjezd z Teplicka Sověty bolel

„Neustále mě to do Mimoně táhne. Je to důležitá součást mého života. Vždy si musím projít školu a dům s garsonkou, ve které jsme s rodiči bydleli. Pořád tam stojí,“ řekl. Jeho návraty do Mimoně podle starosty Krále probíhají dále, ale tajně a rozhodně bez velké pompy. „O něm se ví, že to tu opravdu má rád. Co se týče ale ostatních vojáků, bez ohledu na to, co píšou na internetu, jich sem zase tolik nejezdí. Vlastně je nevídáme vůbec, žádné vzpomínkové zájezdy se nekonají,“ říká mimoňský starosta. V dalších posádkových městech je to stejné. A místní to nijak nemrzí. „Po Sovětech tu dobrého nezůstalo nic. Naopak, co mohli, to si odvezli sebou, nám tu nechali akorát nepořádek a hořké vzpomínky. Nestýská se nám,“ uzavírá starosta Král.