Každý v České republice ví o existenci a poslání Akademie věd ČR. Vedle ní existuje Technologická agentura ČR, což je instituce důležitá, ale široké veřejnosti nepříliš známá. Co se za ní skrývá?
U nás existují dvě agentury, grantová podporuje základní a technologická aplikovaný výzkum. Vedle toho jsou resortní poskytovatelé, tedy ministerstva.

Je rozvětvená struktura poskytovatelů žádoucí?
Není. Tak jako základní výzkum má jen jednoho poskytovatele, měl by ho mít i aplikovaný výzkum. Už při schválení zákona o podpoře vědy a výzkumu z roku 2009 bylo konstatováno, že centrální institucí pro poskytování peněz na aplikovaný výzkum bude Technologická agentura.

Kde se to zadrhlo?
Nebyla politická vůle to změnit. Předchozí premiéři chtěli nechat každému ministerstvu balík peněz, který už dříve měla na tyto účely k dispozici. Teprve současný premiér a především vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace udělali koncepční kroky k tomu, aby dikce zákona byla naplněna.

S nadějí tudíž vyhlížíte angažmá Karla Havlíčka na ministerstvu průmyslu a obchodu?
S velkou nadějí, ale ministr tuto pravomoc nemá.

Ministr ne, ale vicepremiér pro hospodářství, jímž se Havlíček také stal, už by leccos udělat mohl.
To samozřejmě ano, ale v dané souvislosti je důležitější, že nadále setrvá na pozici místopředsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace. To je místo, odkud by se to prosadit dalo.

Jaký objem financí TA ČR rozděluje a na základě čeho tak činí?
Technologická agentura vznikla před deseti lety a je to mladá instituce nejen délkou trvání, ale i věkem svých zaměstnanců, jimž je v průměru 37 let. Rozděluje čtyři miliardy korun ročně, v příštím roce to bude 5,2 miliardy, a v tom dalším dokonce šest. Máme několik programů, které vznikly přímo tady a schválila je vládní rada pro výzkum. Od letošního roku administrujeme tři resortní programy, pro ministerstvo průmyslu a obchodu Trend, pro ministerstvo dopravy Doprava 2020+ a pro ministerstvo životního prostředí Prostředí pro život.

Takže když někdo z těchto resortů za vámi přijde a řekne, že potřebuje padesát milionů na čističky vzduchu nebo nové silniční materiály, vy mu je dáte?
Je to trochu složitější. Ministerstva stanovují cíle programu, nastavují priority a hodnoticí parametry. Příslušná instituce pak svůj projekt přihlásí a požádá o dotaci. TA ČR posoudí, zda je výzkumně a aplikačně zaměřený tak, aby přinesl žádoucí výstupy. Naše agentura funguje jako zprostředkovatel, využívá státní dotace k tomu, aby projekty podpořila, mechanismus přidělování peněz je jasně nastaven.

Znamená to, že už dopředu chcete vědět, jaká bude reálná návratnost daného výzkumného projektu?
Tak daleko ještě nejsme, po žadatelích chceme vědět, co bude výsledkem řešení, zda nějaký patent, ověřená technologie, metodický postup nebo inovovaný výrobek atd.

Vaše agentura podpořila dobře představitelné záměry, jako je boj proti suchu, monitorování pacientů nebo úsporná tepelná čerpadla, optické sítě. Všechny tyto projekty už fungují v praxi a slouží lidem?
V pětadevadesáti procentech je skutečně výsledkem námi podpořených projektů konkrétní řešení, jež posouvá hranice lidských možností dál, a to jak v technických, tak například i v humanitních a společenských vědách.

Můžete být konkrétnější?
Jeden příklad vám mohu přímo ukázat. Ve spolupráci s tchajwanskou soukromou společností vznikají 3D tkaniny, a to na tkacím stroji, který vznikl s naší podporou ve Výzkumném ústavu textilních strojů v Liberci. Celý tento kus látky (dvě plochy spojené nitěmi) se vyrábí najednou, přičemž vzdálenost mezi dvěma nosnými látkami je až 30 centimetrů. Když se nafoukne stlačeným vzduchem, dá se z toho během chvilky udělat například záchranný vak odolný proti nárazům. Na Tchaj- -wanu se staví nová továrna, která bude vybavena právě těmito tkalcovskými stroji.

Na mezinárodní konferenci Research Valuation jste uvedl: „Rychlost změn vyvolaných technologiemi je vyšší než kdykoliv v minulosti, a to může být nejen lákavou výzvou, ale někdy i překážkou.“ O tom určitě přemýšlí každý, kdo si něco přečetl o možnostech umělé inteligence nebo genetickém inženýrství. V čem eventuální nebezpečenství podle vás tkví?
Vezměte si sociální sítě a média. Skoro všichni je využíváme, ale teď se ukazuje, že mohou být také hojně zneužívána, například teroristickými organizacemi nebo rasistickými skupinami. Technologie nás zkrátka předbíhají. Stačí se podívat na vývoj telefonu. Na začátku 70. let byl na vesnici jeden telefon, který měl starosta, jinak nikdo. O deset let později se v pořadníku čekalo na pevnou linku několik let.

V 90. letech začaly do našeho soukromí pronikat mobilní telefony a na začátku milénia už je měl skoro každý. Dnes jde jejich vývoj tak dopředu, že už po roce je třeba koupit si nový model. Takovou potřebu mají i starší lidé, třeba já. Říkám si, že současný mobil mi stačí, protože ten chytřejší ani nevyužiji. Jenže pokud na něj nepřejdu, začnu zaostávat, a kdybych vynechal dva nové modely, budu za čtyři roky úplně mimo a nebudu vědět, jak s ním zacházet.

Zdaleka nejde jen o mobily, ale hlavně o nosiče dat, tedy 5G sítě. Ty přinesou nejen obrovský kvalitativní skok, kdy tu budeme mít chytrá města a domácnosti, nýbrž také riziko ovládnutí našeho soukromí a státní kritické infrastruktury. Jak se to dá vyřešit?
Musejí nastoupit humanitní a společenské vědy, které mají recepty, jak určitým způsobem chránit lidi před zneužíváním technologií proti nim. Znám řadu odborníků, kteří mají dokonale propracované systémy, jak zamezit tomu, aby se Velký bratr mohl dívat kamkoliv a sledovat detaily z chodu státu i našich privátních životů. Mohu jmenovat třeba jazykovědce docenta Olivu nebo profesora Hajiče z Matematicko- -fyzikální fakulty UK, kteří velmi zajímavým způsobem hovoří o tom, jak by se to dalo poměrně jednoduše zařídit.

Jedna věc je technologická obrana, druhá politická. Na čí straně stojíte v dilematu, zda otevřít dveře levnější a vyspělé nabídce čínských firem Huawei a ZTE, nebo raději zvolit celoevropské a bezpečné, byť třeba dražší řešení?
Na žádné. Myslím, že si musíme vybrat to nejlepší, co je k dispozici. V tomto případě nemá smysl šetřit a sáhnout po nejnižší cenové nabídce. Musíme klást důraz na demokratičnost a otevřenost dodavatelské firmy, abychom se zbytečně nedostali do problémů.

Jste nepochybně v kontaktu s vyspělými vědeckovýzkumnými pracovišti na celém světě. Co říkáte názoru, že Evropě ujel technologický vlak a v závodě s USA a Čínou už nemá prakticky šanci?
Evropa pořád šanci má. Vidím to v řadě oborů, například umělá inteligence či nanotechnologie jsou evropská výsada, ani Amerika či Asie, snad s výjimkou Japonska a Jižní Koreje, nemá tak rozvinutý potenciál. Dobří jsme a to mám speciálně na mysli Českou republiku také ve strojírenství, farmakologii či medicíně.

Jenže zatímco dříve byla lídrem v oboru třeba finská Nokia nebo německý SAP, teď už podobné lídry oborů nevidíme. Dominují firmy ze Silicon Valley či Šanghaje.
Nesmí se usnout na vavřínech, pořád se musí investovat, inovovat. Jakmile se dostaví pocit uspokojení, že jsme nejlepší, protože jsme třeba získali evropský hub v Průmyslu 4.0 a teď už nemusíme nic dělat, tak je to špatně. I když přijde významná podpora z EU, je to jen začátek, musí se intenzivně pracovat.

V čem spočívá kvalitativní rozdíl mezi evropskými centry vědy a kupříkladu podnikáním Elona Muska, které posouvá lidské vědění mílovými kroky kupředu, byť ne vždy končí kolosálním úspěchem?
Říká se tomu „critical mass“, což je kritické množství lidí, kteří na problému pracují, a peněz, nejlépe obojího dohromady. Když se to sejde, firma či instituce postupuje dopředu mílovými kroky, je to raketové zrychlení. V případě Elona Muska jde o klasický příklad. Osobně ho neznám, ale jeho příběh ano, a to i z vyprávění přátel ze Silicon Valley. V okamžiku, kdy měl neomezené množství finančních prostředků a vynikajících vědců i manažerů, rozjel naplno svůj byznys.

V českých podmínkách to zní jako sci-fi, že?
To bych neřekl. V případě Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky se dostáváme k žádoucím parametrům. Kritické množství vědců je propočítáno na 300 až 500, a to už zde bude naplněno. Jeho vědeckému řediteli, profesoru Vladimíru Maříkovi, se teď podařilo získat projekt RICAIP (výzkumné centrum, které umožní virtuální propojení různých laboratoří pro inteligentní výrobu v Evropě pozn. red.), což nastartuje celou instituci způsobem, o němž se nám ani nesnilo.

Druhým podobným ohniskem by se mohlo stát centrum umělé inteligence Prague.ai profesora Pěchoučka, který v něm též hodlá koncentrovat špičky oboru i dostatek prostředků.
Tam mám určitou pochybnost, a tou je soustředěnost na Prahu. Velké infrastruktury, které se tímto způsobem rozbíhají po světě, nemají ambici upnout se k jednomu místu, ale propojit lidi z celé Evropy, někdy i světa. Před měsícem jsem byl v Norsku, kde jsme navštívili spoluřešitelskou instituci pro umělou inteligenci. V ní je soustředěno 79 institucí z 21 evropských zemí s rozpočtem kolem 20 milionů eur.

Všichni vědci, kteří na tamních projektech pracují, sedí doma u svých počítačů, jsou spojeni jen virtuálně. Důležitá je schopnost komunikovat, aniž sedíte na jednom místě. Když jsem o tom kdysi s Michalem Pěchoučkem mluvil, říkal jsem mu, že by se neměl upínat na Prague.ai, ale třeba na Europe.ai.

V té souvislosti mě zaujala slova pověřence Evropské komise pro otevřený přístup Roberta Jana Smitse, který uvedl, že je důležité umět správně odhadnout potenciál a nastavit inovační prostředí tak, aby se vhodně doplnily start-upy se zavedenými společnostmi a institucemi. „Jděte do riskantních a šílených nápadů a podporujte je,“ prohlásil na zmíněné konferenci. Daří se to v Česku?
Začíná se to dařit. Už před pěti lety jsme v TA ČR vymysleli program GAMA, který dává výzkumným organizacím a univerzitám peníze bez ohledu na to, co s nimi udělají. Podmínkou je, aby podpořily start-upy a spin-offy. V prvních třech letech se tam vytvářela centra transferu technologií, to znamená pracoviště na ochranu duševního vlastnictví, patentů, tvorbu licenčních smluv. Teď nastává další fáze, kdy musíme výzkumníky dotlačit, aby nápady nenechávali v šuplíku, šli s nimi na trh a začali podnikat v oboru.

Mám konkrétní příklad doktorandů ze Stavební fakulty ČVUT, kteří vymysleli „neprůstřelný beton“ a nyní se snaží dostat na trh mobilní bariéry ze čtyřcentimetrového betonu, které se dají postavit během deseti minut a bránit lidi proti teroristickému útoku.

To připomíná strategii gigantů typu Amazon, Google nebo Facebooku, které dávají skoro polovinu peněz do základního výzkumu a nechávají svoje vědce jen tak bádat, aniž by očekávaly okamžitý a cílený přínos.
Částečně to tak skutečně u nás funguje. Státní rozpočet pamatuje na základní a aplikovaný výzkum podobnou částkou, ale hlavně Grantová a Technologická agentura ČR si vůbec nekladou za cíl vyzývat vědce, aby pracovali na konkrétních zadáních. My máme relativně obecné programy a oni do nich mohou přihlašovat svoje projekty, nediktujeme jim, co a jak by měli zkoumat. Těší mě, že nastupující ministr průmyslu Karel Havlíček chce spin-offy podpořit, na což má v resortu připravené zajímavé finanční prostředky, takže to bude značný impulz k tomu, aby se Česko stalo zemí start-upů a spin- -offů.

Chytrých hlav máme dost?
Určitě ano.

Jako emeritního rektora se vás nemohu nezeptat, jaký podíl na tom mají české technické univerzity?
V rámci možností dělají, co mohou. Pracovat musíme se studenty, kteří se na technické obory hlásí. Důležité je přitáhnout k univerzitám průmysl. Když jsem byl jmenován rektorem, přišel jsem s nápadem profesorských míst, což je ve světě běžná věc. Hned za první dva roky se mi podařilo pro ČVUT získat asi osm těchto pozic, které dodnes fungují a přibyly další. Je to ale pořád málo. Firmy musejí studentům nabídnout nějakou přidanou hodnotu, třeba svoje zázemí, stipendia, zkrácené úvazky už během studia.

Pokud se to ale nedaří, tak vysokým školám často nezbývá, než vzít zavděk unavenými pedagogy a učebnami vybavenými přístroji z minulého století.
To je skutečně problém většiny technických univerzit. Když přišel na ČVUT nějaký politik, vždy jsem se ptal, jestli se chce vrátit do roku 1970. Jestli byl pro, vzal jsem ho do laboratoří, které se rozprostírají na dvou hektarech v Praze Dejvicích a kde jsou běžně k vidění zařízení s rokem výroby 1965. Takhle nelze učit. Podfinancované jsou zejména pražské univerzity, ty v regionech jsou na tom lépe, neboť začínaly daleko později a hlavně mohly čerpat prostředky z operačních programů EU už v prvním programovacím období.

Tu rovnici by přitom mohl pochopit i kdekterý politik, neboť zní, že špičkoví učitelé a vybavení rovná se kvalitní absolventi, tudíž i výzkum, věda a průmysl.
Měl by, ale znáte to, peníze jsou vždycky až na prvním místě a dost často jsou z politických důvodů potřeba jinde než v učebnách. Přesto si myslím, že situace na univerzitách není tak špatná. Mnohem horší je na středních a hlavně základních školách. Přitom řešení je velmi jednoduché: zdvojnásobit platy učitelů. Okamžitě by se dostavil výsledek a radikálně by se zvýšila prestiž toho povolání, nikdo už by si nedovolil na učitele vyskakovat.

A hlavně by se sborovny zaplnily mladými lidmi, zatímco dnes je tam většina osazenstva ve věku 50+.
Vrátili by se tam i ti, kteří odešli kvůli penězům. Můj syn chodil na gymnázium a svého fyzikáře a matikáře odpoledne potkával v Tescu u pokladny, kde si pan učitel přivydělával, aby uživil manželku a tři děti. Jaký respekt asi mohl mít? Jak přesvědčivě znělo jeho nabádání, že vzdělání je klíč k úspěchu a vysoké životní úrovni?

Dočetla jsem se, že na období 2021 až 2027 bude evropský systém podpory výzkumu Horizon Europe stát na třech pilířích, jimiž jsou Otevřená věda, Globální výzvy a konkurenceschopnost průmyslu a Otevřené inovace. Co si pod tím představit?
To jsou priority Evropské unie. Otevřená věda a inovace znamenají volný přístup všech ke všemu. Doposud se některé informace o výzkumech ukládaly a nebyly obecně přístupné. Nyní bude platit pravidlo, že všechno, co se vyzkoumá za veřejné prostředky, musí být veřejně dostupné každému, kdo o to projeví zájem. O globální konkurenceschopnosti jsme se už bavili, jde o podporu technologií budoucnosti a jejich zavádění do praxe.

Má Česká republika reálnou šanci být lídrem právě v některém z těchto rozdílových oborů?
Už jím je. Například v umělé inteligenci Česká republika nepochybně patří k pěti šesti světovým lídrům. Dále jsou to nanotechnologie, ale také letectví a kosmonautika. Ne nadarmo chce Evropská unie posunout do Prahy veškeré aktivity, jež s tím souvisejí, posílí zde sídlící Agenturu EU pro vesmírný program, chce tu budovat jakýsi hub pro celou Evropu. Je tady i velmi silná robotika a kybernetika. Málo se ví, že jejich průkopník u nás, Antonín Svoboda, působil už v 50. letech na ČVUT a dokázal sestrojit na zdejší elektrotechnické fakultě první počítač, který mohl konkurovat těm americkým.

Tudíž je spousta věcí, jimiž lze české děti motivovat už na základní, možná i mateřské škole?
Nepochybně ano. Na ČVUT jsem vybudoval univerzitní mateřskou a základní školu, a kdybyste viděla, jaké věci tam coby hračky dodávají technologické firmy, nevěřila byste. Když tyto děti postoupí do základní školy při ČVUT, do Lvíčat, tak jsou na úplně jiné úrovni znalostí než jinde. Třeba Marek Sovják, žáček ze Lvíčat, vyhrál celostátní kolo v matematické soutěži, byl nejlepší z 9900 dětí. Když se člověk věcem věnuje, přináší to ovoce. Jsem přesvědčen, že pracovitostí, pílí, vůlí a ctižádostí dosáhne všeho, čeho dosáhnout chce.

Kdo je Prof. Ing. Petr Konvalinka, CSc., FEng.
Narodil se 18. října 1960. Vystudoval na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického v Praze obor Konstrukce a dopravní stavby. V roce 2002 se stal docentem v oboru Teorie stavebních konstrukcí a materiálů. O šest let později byl jmenován profesorem ve stejném oboru. Od roku 2014 je členem Inženýrské akademie ČR.

Od roku 1984 přednášel na ČVUT předměty stavební mechaniky a soustavně se zabýval výzkumnou a experimentální činností. V letech 2014-2018 působil ve funkci rektora ČVUT. - Loni v září ho vláda jmenovala předsedou Technologické agentury ČR. - Petr Konvalinka se během své kariéry zabýval výzkumnou činností zejména v oblasti experimentální a numerické mechaniky a analýzy materiálových a konstrukčních vlastností stavebních materiálů. - Je spoluautorem několika skript a prestižních publikací, patentů, užitných vzorů a řady realizovaných konstrukcí v České republice a v zahraničí.