Navrhoval jste mimo jiné budovy na Měsíci. Proč jim říkáte vesmírné baroko?
Představte si, že budete architektem první stavby na Měsíci! Takové dílo musí být perfektně funkční a současně reprezentativní. Tak jsem přišel na to, že některé funkční prvky z baroka, z pohledu opevňovací strategie na Měsíci, perfektně fungují. Jedná se o koncept architektonického procesu nebo stylu, kde se snažím kombinovat inženýrské principy s humanitními vědami.

Opevňovací taktika proti mimozemšťanům?
Každou stavbu na Měsíci je třeba chránit proti mikrometeoritům a radiaci. Ideální je několik metrů silná stěna z místních surovin, což je měsíční prach, štěrk. Barokní principy opevnění mohou být na Měsíci přímo použity a dá se vlastně říct, že s nimi opravdu pracujeme. Otázkou je, kdy by taková stavba mohla vzniknout, protože se jedná o nesmírně nákladný projekt, který nebude realizován jen tak. Tohle téma je hrozně rozsáhlé a v současnosti s ním trávím padesát procent času, tedy ne přímo lunárním barokem, ale výzkumem pro orbitální lety, simulacemi, způsoby využívání skafandru a tak dále. Integrace člověka do vesmírných systémů je mojí životní náplní.

A za jak dlouho byste to osidlování Měsíce viděl?
Každý architekt ví, že musí mít nejprve klienta, aby pro něj mohl něco vytvořit, pokud tedy nejste sama developer a miliardář, abyste se rozhodla, kterou planetu chcete osídlit. Architekt je závislý na ekonomice rozvoje a současná ekonomika USA tomu hodně pomáhá. Absolutně všechno záleží na zdrojích, tedy důvodu, aby se do vesmíru létalo: buď se bude muset jednat o těžbu, nebo třeba o turismus. Naštěstí to v současnosti vypadá, že některé firmy se chtějí podílet i proto, že v dobývání vesmíru vidí epochální krok lidstva, tak jako Jeff Bezos (Blue Origin) a Elon Musk (Space-X).

Jak by mohly vypadat stavby na Marsu?

Za jeden ze svých úspěchů považujete projekt S. H. E. E., o co se jedná?
To je samostavitelné obydlí neboli habitat určené do extrémního prostředí. Navržen byl původně pro pobyt na Marsu, ale v případě katastrof nebo extrémních podmínek by našel uplatnění i na Zemi. Má lehkou kompozitovou konstrukci a prostory vznikají mechanickým rozložením konstrukce. Jedná se vlastně o takový Transformer habitat, který se rozloží z tvaru lodního kontejneru do válcového tvaru. Habitat umožňuje pobyt dvou lidí po dobu sedmi dnů, tj. slouží k simulacím krátkodobých misí v extrémním prostředí.

Díky vám měli Češi jako první na světě možnost natočit v Americe film v reálném simulátoru života na Marsu. Jak jste na ten nápad přišli?
Námět záchrany stanice na Marsu, kterou ohrožuje prachová bouře, vznikl ve spolupráci s Divadlem Vosto5 a producentem Zdeňkem Janáčkem. (Ondřej) Cihlář z Vosto5ky mě pozval na talkshow na téma života lidí na Marsu. Se Zdeňkem jsme se následně několikrát sešli a zahájili projekt, který, jak z pohledu originality prostředí, tak nevšednosti potenciálního výzkumu v oblasti humanitních věd, zaujal mne i tým z divadla Vosto5. Divadlo Vosto5 má mimochodem v týmu mezi herci také vědce!

Ondřej Doule (1978)
* Vědec, vesmírný architekt
* Vystudoval Fakultu architektury ČVUT, Mezinárodní vesmírnou univerzitu (ISU) a Florida Institute of Technology (FIT).
* Založil virtuální studio Space dio Innovations, sestavil projekt obydlí nazvaného SHEE.
* V současnosti učí, provádí výzkum a vývoj simulátorů pilotované pro lety do vesmíru na FIT na Floridě, kde se zaměřuje na systémový inženýring.
* Je autorem konceptů lunární observatoře, orbitálního hotelu atd.
* Byl velitelem dvou 14denních simulovaných misí v simulátoru života na Marsu.
* Dva roky pracoval v NASA Kennedyho vesmírném centru na projektu virtuálního osobního kokpitu, za nějž s týmem obdržel NASA SA Technology Award za rok 2017. V NASA spolupracoval jako stážista či konzultant i na dalších projektech.
* Jako pozemský architekt je autorem Komunitního Domu pro Seniory v Řečanech nad Labem.
* Žije v USA.

Proto je film Mars spíš o vztazích než o technologiích, jak jsme na to ve filmech z vesmíru většinou zvyklí?
Většina scifíček je hodně akční, dramatická, většinou s válečnou anotací, a i když je to zábavné a mám všechny ty Hvězdné války a Star Treky strašně rád, rozhodli jsme se udělat něco civilního. A aniž bychom to tušili, natočili jsme film v nové vlně žánru nazývaném Low-Fi SciFi. Dozvěděl jsem se o něm až v Miami. S naším snímkem jsme se vlastně dostali na špici této nové vlny filmografického stylu, který diváka velmi minimalistickým způsobem, bez vizuálních efektů, provádí sci-fipříběhem, který je velmi blízko realitě. Film se odehrává ve skutečném vědeckém simulátoru, který by mohl být základnou na Marsu. (Film Mars, v USA pod názvem Trash on Mars, získal na filmovém festivalu v Miami dvě ocenění za nejlepší vizuální efekty a nejlepší herecký výkon, pozn. red.)

Ale to není první Low-Fi Sci-Fi film na světě?
Existují mnohem starší filmy v tomto stylu, celosvětově uznávaná umělecká díla Tarkovského nebo i hra Karla Čapka RUR. Rozdíl v našem a těchto starších dílech je v úrovni realističnosti, kterou našemu filmu dodává skutečný simulátor marťanské základny v USA. Filmový průmysl dnes zaznamenává větší množství filmů v tomto stylu.

Film se asi dost prodražil…
Nebylo to levné a myslím, že se finance nevrátí, byl to abych tak řekl soukromý projekt můj a producentů, kteří do něj investovali a chtěli ho realizovat. Viděli v něm neuvěřitelný unikát a šanci. Věřím, že se k filmu budou diváci ještě vracet. Nejde zas tak moc o situační komedii, jako o vtipný i vážný příběh člověka a jeho místě ve vesmíru. Kříží se v něm umělecké, mytologické, filmařské, sci-fia vědecké linky. Proto všude říkám, že jsme se snažili být co nejvíc realističtí. Film je třeba vidět vícekrát a já věřím, že bude inspirací pro průzkum vesmíru a jen tak nezestárne jako jiné sci-fi. Současně poukazuje na některé „patologie“ hlavně české společnosti.

Vzdálené galaxie:

Jak se žije v simulátoru?
Základna sama o sobě je velmi jednoduchý systém, představte si třeba hodně stísněný karavan, který vychází z projektu NASA, kdy se v devadesátých letech plánovalo, že by tenhle typ základny opravdu letěl na Mars a astronauti by v něm pobývali zhruba třicet dní. Je to krátkodobá pobytová záležitost, na delší dobu to není zrovna super příjemné.

Jaká musíte dodržovat v simulátoru pravidla, aby to bylo „jako doopravdy“ na Marsu?
Když se na simulaci přihlásíte, tak pod podmínkou, že budete dodržovat naprosto přesně pravidla, jako byste opravdu byla na Marsu. Atmosféra venku je nedýchatelná, aby člověk posbíral nějaké vzorky nebo provedl měření v exteriéru, musí postupovat přesně podle protokolu: chodit ve skafandru, mít pevné rukavice, přilbu, na zádech balík s kyslíkovými nádržemi, omezený výhled a omezený čas, nemůžete jen tak vyběhnout. A samozřejmě dodržovat pravidla komunikace s velínem, který celou simulaci koordinuje.

Protože psychika u kosmonautů hraje hodně důležitou roli?
Rozhodně je to velmi závažné téma, při takových letech, kdy jsou kosmonauti nuceni žít na velmi malém prostoru a mají v krátkém čase strašně moc aktivit, které jsou navíc kritické nebo důležité k přežití, je třeba se předem psychicky vybavit a trénovat.

Vy sám jste v simulátoru na poušti v Utahu absolvoval coby vědec dvě mise.
První mise se soustředila čistě na techniku systému, snažili jsme se přijít na to, co nebo jak by mohlo selhat, jak by se dal systém vylepšit, aby práce na základně byla efektivnější, a zjistili jsme, že z pohledu technologie se v podstatě všechno dá opravit, ale že hlavním elementem, který může vždycky způsobit nějakou zásadní chybu, destrukci systému mise, je člověk, kterého většinou opravit nelze. Když se člověk rozhodne, že něco udělá a má k tomu nějaké vnitřní důvody, může dojít k problému. Tudíž druhá mise se zaměřila na humanitní vědy, na příběhy člověka při cestě na Mars. A je třeba zdůraznit, že jsme nebyli trénovaná posádka, i když jsme se všichni znali, nikdy jsme spolu misi netrénovali. Normální cesta na Mars by měla posádku, která by si tohle vyzkoušela mnohokrát, a samozřejmě by měla mnohem větší šanci na úspěch.

Při vaší druhé misi jste byli natěsnáni v jedenácti lidech. Dostavila se ponorka?
To by chtělo, abyste mi přesně definovala ponorku… Zásadní je, že posádka je tak trochu ve stresu, protože je v novém prostředí nucena soužít v těsné blízkosti, na druhou stranu kajuty jsou takové skoro přihrádky, takže každý má aspoň kousek soukromí. I když je to velmi nepohodlné, žádný výhled ven, umělé světlo, malý stůl a dřevěná police, na které se spí. Jeli jsme tam s tím, že jsme o tom věděli, takže jsme byli do určité míry připraveni.

Doopravdy by tam mohli lidé v takových podmínkách žít?
Proč ne? V našem filmu Mars si do už nepoužívaného modulu na Marsu vyrazí skupina lidí prostě na výlet. Filmový námět spočívá v myšlence, že starší stanice, které už nebudou sloužit svému účelu, budou moct být využívány komerčně. Někdo třeba řekne: „Hele, mám peníze, letím na Mars, chtěl bych si pronajmout stanici, která už se nepoužívá.“ Komercializace planetárních systémů bude základem udržitelnosti cestování do vesmíru.

Mně to pořád připadá jako moc velké sci-fi…
Celý koncept života na Marsu je trošku sci-fi, protože hrajeme se spoustou domněnek, že něco bude nějak fungovat, ale opět - důležitou roli hraje lidský faktor, ten se moc nezmění.

DRAMA NA MARSU
Film Mars natočili čeští tvůrci ve skutečném vědeckém simulátoru. Vědeckou stanici na Marsu udržuje v nouzovém režimu zastaralý robot Bot (Ondřej Doule). Přežil pět velkých prachových bouří, četl jen komiks o indiánech a několikrát ho trefil blesk. A místo náhradních dílů přiletí česká výprava turistů. A každý od mise čeká něco jiného… Integrace člověka do vesmírných systémů je mojí životní náplní. Výzkum pro orbitální lety, způsoby využívání skafandru…

EVA RIEGEROVÁ