Anatolij Onoprienko se narodil 25. července 1959 v ukrajinské vesnici Lasky v Žitomyrské oblasti jako mladší ze dvou synů vyznamenaného válečného hrdiny Jurije Onoprienka. Jeho bratr Valentin byl o třináct let starší.

Můj osud byl předurčen

Dětství malého Anatolije bohužel nebylo vůbec šťastné. Když mu byly čtyři, zemřela mu matka. Otec, který od rodiny odešel rok po jeho narození, ho k sobě nevzal, ve své péči si nechal jen staršího Valentina. Anatolije si tak střídavě předávali teta a babička s dědou, aby nakonec skončil v sirotčinci. Po svém dopadení tvrdil, že se nikdy nedokázal vyrovnat se skutečností, že právě jeho na rozdíl od jeho bratra otec opustil, a prohlašoval, že to předurčilo jeho osud. "Sedmdesát procent z těch, co je vychovávali v sirotčincích, končí v dospělosti ve vězení," poznamenal v jednom rozhovoru.

Těžko říci, nakolik byl jeho odhad správný, pravda však je, že na rozvoji jeho osobnosti se sirotčinec příliš pozitivně neprojevil. Onoprienko brzy pochopil, že mezi chovanci platí zákon silnějšího, a zařídil se podle toho. Slabší šikanoval, kradl, aby se dostal k jídlu a k penězům, a také utíkal.

Když jako dvacetiletý konečně vykročil do samostatného života, neměl dokončenou žádnou školu, za to měl poměrně dost zkušeností v zacházení s nožem a ve rvačkách. Pokusil se navázat kontakt se svým otcem a jeho novou rodinou, ale nebyl v tom příliš úspěšný. Začal sice se všemi nakrátko společně žít, ale brzy se dostal do sporů o peníze a musel z rodiny odejít. Jako vhodnou cestu k obstarávání životních prostředků zvolil zločin.

Po svém zatčení sice tvrdil, že vraždit začal z příkazu "vnitřního hlasu" ("Jde o velkou sílu, která ovládá i tento sál. Vy to ale nikdy nepochopíte. Možná vaše vnoučata tomu porozumí," prohlásil například u soudu), pravdou však zůstává, že motivy jeho jednání byly převážně zištné. Bohužel ale nezůstal jen u krádeží a loupeží, ale začal je spojovat ještě s mnohem horšími skutky.

Zabíjel celé rodiny

V 80. letech začal Onoprienko vykrádat spolu s "parťákem" Sergejem Rogozinem domy, což jim vydrželo až do roku 1989, kdy při jedné vloupačce vlezli i do domu, který obývala desetičlenná rodina - rodiče a osm dětí. Oba lupiči byli ozbrojení. Někdo z rodiny se zřejmě vzbudil a nevítané vetřelce přistihl. Následovala surová desetinásobná vražda.

Po tomto zločinu se Onoprienko podle svých slov s Rogozinem rozešel a přerušil kontakty, ovšem děsivý modus operandi, který si při tomto vloupání osvojil, už v budoucnosti neopustil. I nadále při loupežích vraždil a nerozpakoval se ubíjet celé rodiny včetně malých dětí. 

Na množství jeho případů měla vliv (podobně jako v případě mediálně "slavnějšího" ruského sériového vraha Čikatila) mimo jiné skutečnost, že Sovětský svaz, který na přelomu 80. a 90. let ještě existoval, odmítal existenci sériových vrahů přijmout. Policie tak vyšetřovala jednotlivé případy nespojitě, což pomáhalo pachateli unikat.

Ještě v roce 1989 spáchal Onoprienko další masovou vraždu, když se na dálničním odpočívadle vloupal do vozu, v němž spalo pět lidí. Všechny zabil, včetně jedenáctiletého chlapce. Auto i s těly uvnitř později zapálil. 

Začátkem 90. let využil Onoprienko pádu železné opony a vycestoval načas do západní Evropy, což později vedlo vyšetřovatele také k tomu, že začaly prověřovat všechny nevyřešené případy vražd v zemích, které ukrajinský pachatel navštívil, zda nějaká neodpovídá jeho prováděcím způsobům. Zde se mu však žádnou prokázat nepodařilo. Občas ho v některé zemi zatkla cizinecká policie a coby nelegálního pracovníka vrátila zpátky na Ukrajinu, nějaký čas strávil údajně i v německém vězení. Na jeho vražednou kariéru se ale nepřišlo.

Na Ukrajinu se vrátil až po rozpadu Sovětského svazu, někdy v roce 1994. A brzy na to se doslova utrhl ze řetězu. Krátce po návratu si krádeří obstaral dvouhlavňovou brokovnici, kterou si zkrátil tak, aby se dala snadno schovat, a vydal se na děsivou zabijáckou pouť, na které po něm zůstávaly desítky mrtvých. 

Většinou při tom opakoval postup použitý při první vraždě - vyhlédl si osamělý dům, vloupal se dovnitř, všechny lidi pozabíjel, dům vykradl a občas navrch zapálil. Pokud mu na odchodu vstoupil do cesty nějaký svědek, zabil ho také. Kromě domů nadále přepadal i auta a vraždil jejich posádky. Vedle střelných zbraní používal kladiva, nože a sekery.

Při vraždění postupoval "systematicky" - jako prvního zabil většinou muže, který měl největší šanci při případném kladení odporu, potom manželku a nakonec povraždil všechny děti. Ve své činnosti byl stále otrlejší a často zůstával v domech i hodiny vedle mrtvých těl, když slídil po špercích a penězích. Pokud se mu líbil prsten, který měla některá z obětí na ruce, neváhal jí kvůli němu uříznout nebo useknout prsty, stejně jako se nerozpakoval páčit z čelistí mrtvých zlaté zuby.

Mezi zločiny, které si sám dobře pamatoval, patřilo vyvraždění rodiny Dubčaků v obci Olevsk v jeho rodné Žitomyrské oblasti. Podle jeho pozdější výpovědi se vloupal do domu, zastřelil otce a syna a jejich matku umlátil kladivem. Pak vstoupil do pokoje k dceři, jejíž vnitřní síla jím snad poprvé otřásla. Dívka se podle jeho slov modlila, a když se na ní obořil, ať mu okamžitě řekne, kde jsou peníze, nebo ji také zabije, s přímým pohledem do jeho očí odmítla. Vzápětí ji také ubil, ale na její odvahu a odolnost nedokázal zapomenout. 

Dopadení předcházel smrtelný policejní přehmat

Bestiální řádění ukrajinského vraha, před nímž si nikdo nemohl být jist životem ani za dveřmi svého domu, vedlo samozřejmě k sílící celonárodní panice. Ukrajinská policie neboli Bezpečnostní služba Ukrajiny (SBU) nezbytně potřebovala vykázat nějaký výsledek.

Do pátrání po brutálním zabijákovi bylo nasazeno na dva tisíce policistů, dalších tři a půl tisíce vojáků bylo vyčleněno na ochranu vesnic. Pachatel přesto stále unikal (mimo jiné díky tomu, že za sebou nenechával nikoho živého, kdo by mohl dát policii jeho popis) a strach v zemi sílil. SBU se dostávala pod stále silnější tlak, jenž bohužel vedl i k tragické chybě.

V březnu 1996 zadržela jako pravděpodobného pachatele šestadvacetiletého Jurije Mozolu a začala vymáhat jeho přiznání. Mozola odmítl, že by měl s vraždami cokoli společného, a tak ho šest členů SBU začalo s vědomím státního zástupce mučit. Šestadvacetiletý mladý muž dostával po tři dny elektrické šoky a byl opakovaně mlácen, policisté se nerozpakovali ho ani pálit. Přesto se nepřiznal a následkům mučení nakonec podlehl. Všech sedm mužů podílejících se na jeho umučení skončilo ve vězení, ale poměrně brzy se dostali zase ven.

Skutečný vrah byl dopaden až sedmnáct dnů po Mozolově smrti. Udal ho jeho bratranec, u něhož Onoprienko v té době bydlel. Objevil totiž jeho tajnou skrýš zbraní a dostal strach. Začal na svého příbuzného naléhat, ať okamžitě odejde, což Onoprienko nakonec udělal, ale když opouštěl dům, utrousil, že se o bratrance i jeho rodinu ještě "postará".

Muž si to správně vyložil jako výhružku a oznámil všechno policii, policisté si pro něj došli do bytu, kam se přestěhoval se svou přítelkyní. Krátce poté byl Onoprienko konečně zatčen. Při zatýkání se pokusil sáhnout po zbrani, ale detektivové, vědomí si jeho nebezpečnosti, ho dokázali včas ozbrojit. V bytě se pak našlo celkem 122 věcí ukradených z domů obětí.

Masový vrah měl přesto štěstí. Ukrajina se totiž stala v roce 1995 členskou zemí Rady Evropy, s čímž se pojil i závazek zrušit trest smrti. Tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma sice požádal vzhledem k brutalitě Onoprienkových činů (a obrovskému tlaku veřejnosti na vykonání nejvyššího trestu) o výjimku a souhlas s popravou, ale evropské orgány na to nepřistoupily.

Opronienko skončil ve vězení, kde 27. srpna 2013 v 54 letech zemřel na infarkt. Spáchaných vražd nikdy nelitoval. Francouzské tiskové agentuře AFP se při jednom z rozhovorů, které poskytl tisku, dokonce pochlubil: "Na světě neexistuje lepší zabiják, než jsem já."