Richardu Benjaminu Speckovi bylo v červenci 1966 necelých pětadvacet let, ale už měl za sebou neobyčejně bohatou zločineckou kariéru. Zlodějíček, brutální násilník a notorický alkoholik s více než 20 zatčeními, bohatým trestním rejstříkem a několikanásobným pobytem za mřížemi. Žádný z jeho dosavadních skutků se však nevyrovnal svou zrůdností a obludností tomu, který se právě připravoval spáchat.

Beck se narodil v prosinci roku 1941 v Kirkwoodu ve státě Illionis jako sedmé z osmi dětí Benjamina Franklina Specka a Mary Margaret Carbaugh Speckové. Spolu se svou mladší sestrou Carolyn byl mnohem mladší než jeho starší sourozenci a hodně přilnul ke svému otci, kterému bylo sedmačtyřicet, když se narodil. Bohužel si ho příliš neužil - Benjamin Franklin Beck zemřel v 53 letech na infarkt a s odstupem doby se dá říci, že si s sebou vzal do hrobu i poslední šanci svého syna na normální a naplněný život.

Speckova nábožensky založená matka se o několik let později znovu provdala za obchodního cestujícího s pojistkami Carla Augusta Rudolfa Lindberga, jenže její nový muž byl pravým opakem pracovitého a seriózního Benjamina. Hodně a často pil, měl za sebou několik zatčení za řízení v opilosti a kromě prodeje pojistek si přivydělával i paděláním, což ho stálo několik let života ve vězení. 

Malý kluk začal svého věčně opilého a nesnášlivého otčíma, který měl pro něj jen výhružky a nadávky, brzy nenávidět. Neutěšené poměry doma se promítly do jeho školního prospěchu: jakžtakž se protloukl do osmé třídy, tu však musel několikrát opakovat, mimo jiné proto, že se u něj začal projevovat chorobný strach z vystupování na veřejnosti - každé vyvolání pro něj bylo utrpením. 

Ve 12 letech začal sám pít a od patnácti se opíjel pravidelně. Stačil sice ještě nastoupit do prvního ročníku Rozierovy technické střední školy, ale dlouho se v ní neohřál - už v prvním pololetí propadl ze všech předmětů. Školu tak v zimě 1957 opustil a víckrát se do ní nevrátil. 

Zloděj, násilník, alkoholik, manžel, otec

Policie ho zatkla poprvé jako třináctiletého a potom v následujících osmi letech ještě nesčetněkrát. Závažnost a brutalita jeho činů se přitom bohužel stupňovaly: ze začátku šlo spíš o drobné krádeže a vloupačky do obchodů s alkoholem, později si však začal obstarávat prostředky stále častěji s nožem v ruce.

K prvnímu přepadení se přitom odhodlal ani ne týden poté, co byl propuštěn z vězení za předchozí delikty - na parkovišti jednoho z domů si v lednu 1965 vyhlédl osamělou ženu a zaútočil na ni nožem s více než čtyřiceticentimetrovou čepelí. Žena si agresora všimla naštěstí včas, začala křičet a vylekaný Speck se dal na útěk. Policie ho dopadla o několik bloků a mladík se vrátil do vězení, brzy však byl opět na svobodě.

V té době už měl za sebou sňatek se Shirley Annette Malonovou, s níž začal chodit v roce 1960, když jí bylo patnáct. Tři týdny po první schůzce mu dívka sdělila, že otěhotněla, což kupodivu přijal vlídně, dívku si vzal, a když se jim narodila dcera Robbie Lynn, žil téměř tři roky s vlastní rodinou v Dallasu.

S krádežemi a pitím však ani v této době nepřestal a často také střídal práci, protože jako zaměstnanec byl značně nespolehlivý - když dostal místo řidiče kamionu, boural třikrát během jednoho týdne, jednoho kolegu v práci okradl o 44 dolarů, na což se přišlo, a po vzoru svého otčíma byl usvědčen mimo jiné i z padělatelství. Poté, co své manželce začal navíc po necelých čtyřech letech manželství zahýbat s devětadvacetiletou barmankou z jeho oblíbeného nočního podniku Ginny's Lounge, došla jeho ženě trpělivost a v lednu 1966 zažádala o rozvod.

Ještě v témže měsíci se Speck porval v baru Ginny's Lounge na nože a svého soupeře pobodal. Z činu však kupodivu vyvázl velice lacino. Jeho advokátovi se podařilo přesvědčit soud, že šlo jen o rušení nočního klidu, a domluvit pokutu ve výši pouhých deseti dolarů. Speckovi prošlo dokonce i to, že ji stejně nezaplatil. Skončil sice ve vězení, ale dostal jenom tři dny. 

Po propuštění si koupil dvanáct let starý ojetý vůz, vyloupil obchod s cigaretami a ukradené kartóny pak prodával na parkovištích z kufru auta. Policie ho ale přes údaje o vozu vystopovala a schylovalo se k dalšímu jeho zatčení, v Dallasu už dvaačtyřicátému. S pomocí své sestry proto zmizel z města a odjel autobusem do Chicaga, kde vystoupil v březnu 1966. Bylo mu čtyřiadvacet a do spáchání jeho nejstrašlivějšího zločinu, před nímž bledly všechny předchozí, zbývaly poslední čtyři měsíce.

Smolařský lodník

V Chicagu nastoupil jako námořník na loď Clarence B. Randall společnosti Inland Steel, ale ani tady se mu nevedlo. Z první plavby v květnu 1966 musel být kvůli akutnímu zápalu slepého střeva nouzově transportován vrtulníkem pobřežní stráže do přístavní nemocnice, a když se po zotavení na loď vrátil, pohádal se v opilosti s jedním z lodních důstojníků a o den později, 15. června, byl z lodi vysazen.

Dočasné útočiště našel v rodině své sestry Marthy, její manžel mu však dal brzy najevo, že ho nehodlá vydržovat donekonečna. Beck tak zamířil znovu do přístavu a v jedné ze zprostředkovatelských kanceláří si domluvil práci na ropném tankeru, ale když chtěl 12. července nastoupit, zjistil, že jeho dohodnuté místo je už obsazené.

Na hotel neměl, takže si uložil svých pět švestek do úschovny a noc z 12. na 13. července strávil coby bezdomovec v jednom z nedostavěných chicagských domů.

O den později si své tašky opět vyzvedl a vztekle se odhlásil ze zprostředkovatelny, která mu podle jeho přesvědčení schválně dohodila už obsazený flek. Jeho frustrace prudce narůstala. Ještě jednou se spojil se svou sestrou a jejím manželem, jimž si vylil srdce z křivd, jichž se mu dostalo, a s posledními penězi, které od nich dostal na přilepšenou, pak vyrazil na pochmurnou túru po hospodách a barech, kde pil všechno, co mu přišlo pod ruku. Schylovalo se ke katastrofě.

Noc velkého vraždění

Jeho první obětí se stala třiapadesátiletá Ella Mae Hooperová, na niž natrefil v jednom z barů, kde celý den popíjel. S nadcházejícím večerem se na ni nalepil a pozval ji k sobě do pokoje, který si dojednal v hospodě Shipyard. V pokoji ji však znásilnil a navrch jí ukradl peníze a černou malorážkovou pistoli. Potom se vrátil zpátky k pití.

Kolem jedenácté večer se ozbrojený nožem a pistolí vydal k městské budově, která sloužila jako kolej pro zdravotní sestry. U vchodu zazvonil a čekal. Kdyby byl dům prázdný a nikdo by nepřišel otevřít, nejspíš by se jen vloupal dovnitř, budovu vykradl a možná navrch něco rozmlátil. Budova však prázdná nebyla. Zevnitř se ozvaly kroky.

Dveře Beckovi otevřela nic netušící dívka, která předpokládala, že se z města vracejí její tři kamarádky. Namísto toho se ocitla tváří v tvář agresivnímu opilci s pistolí a nožem v rukách, který ji okamžitě zatlačil zpátky do pokoje, kde byly další její kamarádky. A v celém domě vypuklo peklo.

Ozbrojený násilník začal bez sebemenších zábran postupovat od místnosti k místnosti a přítomné dívky jednu po druhé spoutával, mlátil, znásilňoval, škrtil a ubodával. Když se o půlnoci vrátily z města ony tři sestřičky, díky nimž se do domu vlastně dostal, naložil s nimi stejně.

Jeho oběťmi se onu noc staly Patricia Matuseková, Nina Jo Schmaleová, Pamela Wilkeningová, Suzanne Farrisová, Mary Ann Jordanová, Merlita Gargullová a Valentina Pasionová. Jako osmou surově zavraždil Glorii Davyovou. Byla poslední dívkou, kterou zabil. Ale nebyla poslední, která byla té noci v budově.

Jediná svědkyně

Vražedné řádění přežila jako jediná filipínská zdravotní sestřička Corazon Amuraová, jíž se ve chvíli, kdy celé inferno vypuklo, podařilo schovat se pod postel. Zažívala přitom nepopsatelnou hrůzu. Nejenže zblízka slyšela křik a nářek svých kamarádek, ale viděla jejich zkrvavená těla dopadat na zem jen kousek od sebe. A ani to nebylo to nejhorší - jak se vrah pohyboval po místnostech, dostal se občas dost daleko na to, aby zahlédla jeho tvář, přičemž kdykoli hrozilo, že si v téže chvíli všimne také on jí.

To se ale nestalo a Beck nakonec přece jen zmizel. Corazon se přesto neodvážila ze svého úkrytu vylézt. Zůstala pod postelí až do šesti ráno, kdy se konečně přeplazila k oknu a začala křičet o pomoc. Prvním policistům, kteří vstoupili do domu, se vzlykotem řekla jen: "Ach můj Bože! Všechny jsou mrtvé!"

Případ dostal na starost poručík Emili Giese, který dívku šetrně vyslechl a jen několik hodin po zločinu získal s její pomocí poměrně věrný vrahův identikit, tedy předběžný portrét. Corazon ho upozornila také na to, že pachatel měl nezvyklý přízvuk. Hlavní důkaz vedoucí k Beckovu odhalení však nakonec poskytla věda: na místě se totiž našlo několik krvavých otisků prstů, s nimiž neměli daktyloskopové dlouhou práci - policejní databáze recidivistů brzy odhalila, že je tam zanechal několikrát trestaný Richard Franklin Beck.

Beckův portrét spolu se jménem i popisem vzápětí zveřejnila všechna média, právě to ale vedlo paradoxně k tomu, že pachatel světské spravedlnosti málem unikl. Svého odhalení si nemohl nevšimnout, a když si objednával pokoj v hotelu Star, uvědomil si, že ho recepční poznal. Do vězení znovu nechtěl, a tak se v koupelně hotelového pokoje pokusil o sebevraždu. Zaměstnanci hotelu ho našli s pořezanými rukama a přivolali záchranku, která ho dopravila na chirurgii nemocnice Cook County, kde mu v anestézii zašili rány.

Když se Speck 17. července z anestézie probral, stáli už u jeho lůžka policisté, kteří ho na místě zatkli. Prvoinstanční soud jej za osminásobnou vraždu poslal na elektrické křeslo, hlavními důkazy svědčícími proti němu bylo Amuraové svědectví a otisky prstů na místě činu. Ale vrah měl přece jenom štěstí - protože v porotě jeho procesu odmítlo sedět na 250 občanů, což vedlo k pochybám o spravedlnosti procesu, přezkoumal rozsudek Nejvyšší soud Spojených států a verdikt o trestu smrti 28. července 1971 zrušil. Namísto toho vraha odsoudil ke 400 až 1200 letům bez možnosti předčasného propuštění.

Speck zemřel ve vězení na infarkt 5. prosince 1991, přičemž žádným vnitřním přerodem zřejmě nikdy neprošel. Po jeho smrti se totiž dostalo na veřejnost video, které v roce 1988 natočil se svými spoluvězni. Na videu se vystavoval oblečený do dámského spodního prádla, předváděl se, jak šňupe kokain a kouří jointa, a bez uzardění přiznal i osm vražd s tím, že jich nelituje a že ho to škrcení stálo dost práce. Na adresu zavražděných dívek jen prohodil: "Prostě to nebyla jejich noc."