Dne 30. srpna roku 1940 donutily Německo a Itálie v mezinárodní arbitráži nazývané Druhá vídeňská arbitráž Rumunsko, aby vydalo sousednímu Maďarsku polovinu Sedmihradska, konkrétně oblast Severní Transylvánie, která se od té doby nazývala Severní Sedmihradsko. Vznikl tak hluboký klín zabodnutý ze severu do rumunského území, jímž se v září 1940 začala valit maďarská vojska. Jejich vstup se neobešel bez mimořádně surových excesů vůči civilnímu obyvatelstvu, které kromě Rumunů tvořila i židovská a slovenská menšina.

Vezměte to oklikou a vyžeňte je z mého panství

Dne 9. září 1940 vstoupili vojáci 22. praporu maďarské pohraniční stráže "Debrecín" pod velením poručíka Akosiho do vesnice Treznea. Ta se sice nacházela mimo trasu postupu maďarských vojsk, ale vojáky údajně přiměl změnit směr pochodu jistý Francisc či Ferenc Bay, který v dobách, kdy Severní Transylvánie patřila Rakousku-Uhersku, vlastnil nedaleké panství Măgura, pod něž Treznea spadala.

Po první světové válce připadlo toto panství Rumunsku, a po pozemkové reformě v roce 1921 získali většinu Bayovy půdy rumunští rolníci. S tím se někdejší majitel panství odmítal smířit, takže navedl vojáky, aby uhnuli čtyři kilometry z plánovaného směru pochodu a pomohli mu Rumuny z jeho někdejšího "království" vyhnat. Zažehl tím následující ukrutné dění.

Při předchozím průchodu maďarských vojsk obcí Ip dne 7. září došlo navíc na hranicích obce k explozi munice, která stála život dva maďarské vojáky. Pozdější vyšetřování o čtyři týdny později sice ukázalo, že výbuch způsobilo vadné muniční balení, ale to už bylo pozdě. Vojáci totiž označili tuto událost za úmyslnou sabotáž ze strany místních obyvatel a použili ji jako záminku k rozpoutání bezuzdného teroru.

Jeho prvními oběťmi se stalo 11 lidí, které maďarská armáda zabila 8. září v Ciumărně. O den později, naveden Ferencem Bayem, vstoupil Akosiho 22. prapor do obce Treznea na území bývalého Bayova panství. 

Opilá soldateska rozpoutala surové vraždění

Vojáci dorazili do vesnice kolem poledne. Někteří z nich už byli v té době opilí a alkohol posiloval jejich agresivitu. Podle místních vesničanů, kteří přežili následný masakr, se mezi nimi objevilo také několik lidí z nedalekého Zalău, takže možná ne všichni pachatelé následného masakru spadali pod jurisdikci maďarské armády.

Co přesně vedlo ke vzplanutí násilí, není dodnes jisté. Po válce se objevilo několik sporadických výpovědí na maďarské straně, podle nichž místní na přicházející vojáky vystřelili, k čemuž je údajně vybídl místní rumunský pravoslavný kněz. Tato tvrzení však nejsou dostatečně podložena a jiná svědectví je nepotvrzují.

V každém případě vypuklo vražedné běsnění, jehož prvními oběťmi se staly děti, které na loukách před obcí pásly zvířata. Pak se pozornost vojáků obrátila přímo proti vesnici. 

Maďaři vrazili do obce a začali do vyděšených lidí pálit kulomety. Do domů házeli granáty a zápalné lahve, jejich obyvatele vyváděli ven, stříleli a jejich těla probodávali šavlemi a bajonety. Tímto způsobem podle pozdějších svědectví povraždili například čtyřčlennou rodinu Rumuna Nicolaea Brumara; muže vyvlekli spolu s manželkou i s oběma dcerami z domu, všechny čtyři postavili před kupku sena a zastřelili. Do každého těla pak ještě zabodli bajonet.

Stejně tragicky dopadl místní občan Vasil Mărgăruș, jen útok na něj proběhl v opačném pořadí: vojáci ho nejdřív několikrát bodli bajonetem, a když se zhroutil, střelili ho do hlavy.

Kněze, jenž se podle již zmíněných nepotvrzených zpráv snažil přimět místní lidi k aktivnímu odporu, upálili zaživa na faře, kterou zapálili. V obci se nacházelo také devět rumunských vojáků, jež se po demobilizaci rumunské armády vrátili domů. Všichni byli zastřeleni. Smrti neunikl ani místní učitel, jenž se spolu se svou manželkou pokusil zachránit útěkem do nedaleké vesnice Pusta. Maďaři oba dopadli a později zastřelili v polích. Uvězněni a následně zastřeleni byli i místní kovář Ioan Bârjac, válečný invalida Ladrieş Teodor a vdova po padlém rumunském vojákovi Dârjan Ana.

Vraždění skončilo teprve poté, kdy začal hrozit zásah ustupující rumunské armády, která se dostala do nedaleké obce Poarta Sălajului. Při ústupu z vesnice Treznea s sebou Akosiho jednotky vzaly ještě tři rumunské rolníky, které odvlekly přivázané k dělům. Dva z nich vojáci později opět zastřelili, třetího zmlátili a pustili domů. Za oběť jejich řádění padlo podle různých zdrojů 86 až 93 Rumunů a několik Židů.

Ve vesnici žilo v době masakru také deset až patnáct maďarských rodin. Podle některých historiků se několik jejich příslušníků pokusilo masakr zastavit, ale vysloužili si tak jenom bití. Dvě maďarské ženy zachránily svou přímluvou alespoň místního lékaře Ioana Puşcaşe, jemuž rovněž hrozila poprava. Na druhé straně však existuje svědectví o místní Maďarce, která povzbuzovala vraždící vojáky křikem: "Pobijte všechny Rumuny, ať tu zůstaneme jenom my, Maďaři!"

Jedním zločinem to neskončilo

Masakrem ve vesnici Treznea bohužel řádění maďarských jednotek v oblasti neskončilo. V ranních hodinách 14. září došlo k dalšímu masakru v obci Ip, kde bylo v odvetě za zabití několika maďarských vojáků postříleno 152 až 157 etnických Rumunů. V nedalekých lesích bylo zavražděno dalších 55 osob. V rámci celé sedmihradské župy Sălaj bylo údajně zlikvidováno 477 Rumunů. 

Po válce odsoudil lidový soud za účast na těchto a dalších válečných zločinech celkem 481 lidí, z toho 100 k trestu smrti a 163 k doživotnímu odnětí svobody. Většina obviněných však byla souzena v nepřítomnosti a trest si nikdy neodpykala.