Bylo přesně 12 hodin, 22 minut a 55 vteřin dne 19. července 1985, když v poschoďově uspořádané přehradě, postavené v italské provincii Trento nad městečkem Stava, povolilo "horní patro". Jinými slovy, hráz vrchní nádrže, zanesená z větší části bahnem, praskla a sesunula se do spodní. Ta nemohla takový tlak vydržet, takže dominovým efektem povolila také.

Vzápětí se do údolí řítilo devadesátikilometrovou rychlostí na 180 tisíc metrů krychlových vody, písku a bahna. Povodňová vlna fungovala jako buldozer hrnoucí všechno před sebou, takže ke svému původnímu objemu přibrala ještě dalších 40 tisíc metrů krychlových země z podloží. 

Richard Speck před soudem
Za noc zavraždil osm sestřiček, přežila jediná. Peklo sledovala pod postelí

Tato masa vzedmuté země, umocněná ještě kmeny vyrvaných a zporážených stromů, vytvořila obrovitou bahenní vlnu tsunami, která během 50 vteřin, jež uplynuly od protržení přehrady, udeřila plnou silou na městečko v údolí.

Výsledkem byla katastrofa. K zemi se poroučelo třiapadesát budov, tři hotely a ještě šest dalších domů. Vlna strhla osm mostů. A především zabíjela, protože obyvatele městečka před hrozícím kolapsem hráze nikdo nevaroval. Pod změtí bahna, vyrvaných stromů a trosek staveb zahynulo 268 lidí, z toho 120 žen. Kromě nich povodňová vlna zabila 28 dětí do deseti let, 31 teenagerů, jimž nebylo ještě ani osmnáct, a 89 mužů.

Vlna pokračovala dál ještě zhruba tři minuty, během nichž stihla urazit trasu dlouhou 4,2 kilometru. Ustálila se až poté, co narazila na tok řeky Avisio, do níž se říčka Stava vlévá. Po celé této trase za sebou nechávala jenom zkázu a spoušť.

Postavena byla kvůli uskladnění bahna

Proč vůbec vznikla v italské provincii tato přehrada a jak se mohlo stát, že tak děsivě rychle povolila? Důvodem k její stavbě byla původně nerostná těžba. V údolí říčka Stava v provincii Trento se už od 16. století těžily nerosty obsahující stříbro, ve 30. letech minulého století se však zájem inženýrů a těžařů přesunul zejména k fluoritu, minerálu hrajícím významnou roli v chemickém průmyslu. Nejdůležitější fluoritový důl se nacházel na úpatí hory Prestavel, odkud byl výhled na celé údolí Stavy.

K těžení fluoritu začali Italové používat od 60. let flotaci, tedy zjednodušeně řečeno filtraci horniny vodou s rozpuštěnými chemickými činidly, jež oddělí požadovaný minerál od hlušiny. Nevýhodou tohoto procesu je bohužel velké množství toxického polotekutého odpadu, který se musí někde shromažďovat, sušit a skladovat.

Situace po explozi. Snímek zachycuje v pravé části zničenou budovu přístavní truhlárny, vlevo od středového stožáru jsou zbytky zkroucené oceli
Výbuch munice v Port Chicago zabil stovky lidí. A navždy změnil americkou armádu

Právě kvůli uskladnění velkého množství takto vytěženého bahna začala italská vláda budovat v údolí dvounádržovou přehradu, dokončenou na přelomu 60. a 70. let. První nádrž dosahovala výšky 25 metrů, druhá byla ještě o devět metrů vyšší.

V roce 1974 se ozvala radnice nedalekého městečka Tesero, nacházejícího se asi pět kilometrů od přehrady, která požadovala po odpovědných úřadech, aby zkontrolovaly bezpečnost a stabilitu hráze. Tento průzkum proběhl v roce 1975 a jeho závěry byly mírně řečeno varující. Společnost Fluormine, která ho prováděla, označila sklon přehrady za "mimořádný" a stabilitu celé stavby zhodnotila jako "mezní". Těžební společnost však i přesto prezentovala tuto zprávu úřadům jako "pozitivní", díky čemuž dosáhla souhlasu se zvýšením horní hráze. Situace se tak o další velký krok přiblížila ke katastrofě.

Zkouška jaderné bomby Romeo, provedená americkou armádou na ostrově Bikini v rámci operace Castle
Einstein před svou smrtí pomohl zachránit lidstvo. Byl u zrodu světové senzace

V letech 1978 až 1982 navíc firma přestala dočasně tato dvě úložiště využívat, což bohužel také znamenalo, že je za celou tuto dobu nikdo ani znovu nepřekontroloval. Ani těžební firma, ani veřejná správa, která zodpovídala za těžební činnost v provincii, se nezabývala jejich stavem ani tím, co se děje s materiálem, který v nich už je.

Tak se stalo, že si nikdo nevšiml, že horní hráz začíná podléhat tlaku vody a bahna, jehož sílu nemohla při své výšce a příkrém sklonu ustát. Když se 19. července 1985 protrhla, bylo už na všechna kdyby pozdě.

Soudy se táhly sedm let

Vyšetřovací komise přišla po katastrofě také na to, že základy obou hrází byly postaveny na bažinatém a nestabilním podloží, což byl další faktor, jenž přispěl ke kolapsu.

Trestně-právní řízení se vleklo sedm let a skončilo až v červnu 1992 odsouzením deseti pracovníků zodpovědných za stavbu a správu horní nádrže, které žaloba vinila z nedbalostního hromadného zabití. Společnosti, které se na stavbě a provozu přehrady podílely, byly odsouzeny k náhradě škody.