Kliknutím zvětšíteAčkoli operace Pouštní bouře dopadla v roce 1991 úspěšně a válka v Perském zálivu skončila podle plánu osvobozením okupovaného Kuvajtu, irácký diktátor Saddám Husajn zůstal u moci a i po skončení války panovaly obavy, že irácká vojska napadnou Kuvajt znovu. Ty ještě zesílily poté, co irácká média dne 2. srpna 1992 u příležitosti druhého výročí invaze do Kuvajtu oznámila, že Kuvajt je 19. iráckou provincií a že ho Irák obsadí znovu.
Bezletová zóna
Tyto výroky bohužel nebyly úplně prázdné, protože irácké jednotky v té době opravdu na některých místech pronikaly přes hranice a ostřelovaly pozice kuvajtské armády.
Mezinárodní protiiráckou koalici to dovedlo k tomu, že dne 26. srpna 1992 vyhlásila na 32. rovnoběžce v jižním Iráku bezletovou zónu, kterou jako první začala chránit pátá peruť stíhaček F/A-18C Hornet z americké letadlové lodi Independence. Tato bezletová zóna měla kromě Kuvajtu ochránit i šíitské muslimské obyvatelstvo v jižním Iráku.
Dne 27. prosince 1992 ji narušily dva irácké MiGy 25PD (v kódovém označení NATO Foxbat-E), z nichž jeden byl pouhých 65 vteřin poté, co do zóny vstoupil, sestřelen americkou stíhačkou F-16. Šlo údajně o vůbec první sestřel typu vzduch-vzduch dosažený tímto modelem letadla, navíc první, při níž pilot stíhačky zlikvidoval raketou nepřátelský stroj, který měl v okamžiku útoku mimo své zorné pole.
Protože v lednu 1993 začal Husajn přesouvat k bezletové zóně také mobilní raketové baterie s raketami země-vzduch, čímž porušil rezoluci OSN přijatou po válce v Zálivu, rozhodlo velení sil mezinárodní koalice o preventivním vzdušném úderu, který by v jižním Iráku zlikvidoval jak tyto baterie, tak i radary a velitelská stanoviště irácké armády. Rozkaz k zahájení akce vydal osobně tehdejší americký prezident George Bush.
Jedna z amerických stíhaček F-16C, jež v Zálivu operovaly jako tzv. divoké lasičky, tedy speciální letouny určené pro boj s radary protivzdušné obrany protivníka. Konkrétně tento stroj je vybaven střelami Amraam na konci křídel a protiradarovými raketami
Letadla na start
Před 30 lety, ve středu 13. ledna 1993, tak vzlétlo nad Irák více než 100 letadel, zahrnujících mimo jiné 35 amerických bojových letounů z obří letadlové lodi Kitty Hawk a dalších 75 koaličních letadel.
Ve vzduchu bylo mimo jiné šest neviditelných útočných letounů F-117A Nighthawk, osm stíhaček F-16C, čtyři stroje F-111F Aardvark, tři letouny EF-111A Raven, šest F-4G Phantomů, deset bojových letadel F-15E Strike Eagles a osm F-15C Eagles (všechno americké letectvo), k nimž se připojilo šest stíhaček Tornado britského Královského letectva a také šest francouzských stíhaček Mirage.
„Ve středu v 18.:45 se z paluby (letadlové lodi) Kitty Hawk – plovoucího města s pěti tisíci lidmi na palubě – řítilo přes Perský záliv 35 letadel, která udeřila na raketová místa v jižním Iráku. Piloti uvedli, že nálet, během nějž strávili nad svými cíli asi 30 minut, proměnil noční oblohu nad iráckou pouští v pestrobarevnou tapisérii pásů střel, žhnoucích přídavných spalovacích motorů a jasných explozí,“ napsal o den později americký deník Washington Post.
„V cílovém prostoru to opravdu vypadalo trochu jako světelná show,“ řekl reportérům tohoto deníku šestadvacetiletý poručík Stephen Barrie, bombometčík a navigátor útočného bombardéru A-6 Intruder.
Barrie se svým pilotem, jedenatřicetiletým poručíkem Billem Brakerem, vypálili dvě laserem naváděné střely na to, co Braker označil jako jedno z hlavních míst, o nichž dostali informaci, že ohrožují bezletovou zónu.
„Dva dopady ve stejnou chvíli udělaly pekelný záblesk. Asi víte, co umí exploze dvou tun trhaviny. Po úderu jsme se ujistili, že nás nikdo nepronásleduje, a pak jsme se hnali jako čerti. Znali jsme cílové časy pro všechny. Byl to extrémně dobře koordinovaný plán a každý z nás odvedl svou práci včas. Měli jsme chlapy, kteří nás chránili, a opravdu jsme si věřili, že to zvládneme.“
Piloti účastnící se náletu dostali s sebou vodu navíc a žvýkačky nebo bonbóny. Měli také pistoli ráže 0,45 a cosi, čemu britský spisovatel Frederick Forsyth říkal „potvrzenka na koule“ a sami piloti „krvavá stvrzenka“ – šlo o list papíru potištěný americkou vlajkou, se zprávou v arabštině a perštině, která slibovala odměnu za ukrytí jakéhokoli sestřeleného letce, pokud ten bude později vrácen armádě „vcelku, s koulemi tam, kde mají být, a ne v ústech“. Podle Fredericka Forsytha to prý občas fungovalo…
Letoun amerického námořnictva Grumman A-6E Intruder z útočné perutě VA-75 Sunday Punchers prolétá nad pouští a připravuje se na doplnění paliva z tankeru amerického letectva během operace Pouštní bouře dne 6. února 1991
Úspěch? Ne zcela
Nálety trvaly pouze 30 minut a jejich prvotní výsledek velitele spíše zklamal, protože hodně cílů zůstalo nezasaženo. Podle tehdejšího odhadu odborného titulu Aerospace Daily byla ze čtyř mobilních raketových baterií zničena jen jedna. Ze šesti F-117A dvě přišly o laserový zaměřovač, jedné se nepodařilo cíl identifikovat a jedna zasáhla špatný cíl. Jedna stíhačka F-15E se navíc vrátila na základnu i s veškerou municí, protože laserovému zaměření cíle zabránila hustá oblačnost. Irácká tisková agentura nicméně i tak oznámila, že při náletu zahynul jeden irácký voják a tři civilisté a dalších sedm civilistů prý bylo zraněno.
O den později, ve čtvrtek 14. ledna 1993, uspořádal na palubě letadlové lodi Kitty improvizovanou tiskovou konferenci kontraadmirál Phillip J. Coady, velitel skupiny 12 amerických válečných lodí v Perském zálivu.
Ten potvrdil, že spojeneckým letadlům se na některé cíle nepodařilo zaútočit, protože jim je na poslední chvíli zakryla oblačnost, a dodal, že mraky bránily některým pilotům změřit úspěšnost jejich útoků. Dále uvedl, že bylo napadeno pět „základních komplexů“ vojenských cílů – poblíž přístavního města Basra a dále poblíž měst Tell al-Ubajd, Samawah, Nadžaf a Alamara; všechny tyto cíle byly pod 32. rovnoběžkou.
Podle Coadyho však bylo hlavním vojenským cílem akce zbavit iráckou armádu schopnosti sestřelovat spojenecká letadla chránící bezletovou zónu, a to se i přes všechny nedostatky z větší části podařilo. Kontraadmirál ale současně varoval, že Iráčané používají mobilní raketové baterie, takže mohou později přesunout do dané oblasti další.
„Saddám Husajn je docela houževnatý hráč a já mám podezření, že pokud se ho jeho armáda nezbaví, pořád s ním budeme mít starosti,“ uvedl tehdy Coady.
Další dny palby
Na nálet z 13. ledna 1993 navázala loď Kitty o čtyři dny později, v neděli 17. ledna úderem na zařízení jaderné výroby 13 kilometrů jihozápadně od Bagdádu (neděle byla zvolena proto, že se dalo předpokládat, že v tu dobu nebudou v továrně civilní zaměstnanci). Loď vypálila proti zařízení 44 až 45 střel Tomahawk, z nichž 37 zasáhlo zamýšlené cíle. Jeden Tomahawk sestřelila irácká protiletadlová obrana, takže narazil do bagdádského hotelu Rašíd a zabil dva civilisty.
V úterý 19. ledna pokračovaly údery útokem nejdříve proti irácké raketové baterii východně od Mosulu a poté i proti dělům umístěným severně od tohoto města. Stíhačky F-16C ostřelovala při tomto útoku irácká protiletadlová obrana, ale nezasáhla je. Krátce poté Irák vyhlásil příměří na oslavu inaugurace nového amerického prezidenta Billa Clintona, jenž vystřídal Bushe. Ta proběhla 20. ledna 1993.
Přibližně 17 hodin poté, co se Clinton ujal prezidentského úřadu, začalo další ostřelování. Iráčané začali poblíž Mosulu pálit ze země na dvě francouzské stíhačky Mirage, které byly v doprovodu dvou amerických „divokých lasiček“ (stíhaček určených k likvidaci pozemních radarů protivníka) na rutinní monitorovací misi severně od 26. rovnoběžky. Jedna z lasiček odpálila na oplátku střelu proti iráckému pozemnímu radaru umístěnému 19 kilometrů severně od Mosulu.
Deset dní po prvním úderu, dne 23. ledna 1993, došlo k poslední akci této operace: Irácká protiletadlová obrana vypálila na bojový letoun Intruder doprovázený dvěma stíhačkami (všechny tři letouny vzlétly z letadlové lodi Kitty), načež Intruder zničil její stanoviště laserem naváděnou bombou.
Letecké údery pomohly udržet bezletovou zónu v jižním Iráku a zajistily, že se invaze do Kuvajtu už podruhé neopakovala. Na druhé straně zpravodaj BBC v Bagdádu Michael Macmillan varoval, že tyto nálety posílí v arabském světě podporu pro Saddáma Husajna.
Ten se nakonec udržel u moci ještě deset let. K jeho svržení došlo až v roce 2003, po druhé invazi do Iráku, kterou provedly Spojené státy (tentokrát bez mandátu OSN) po teroristických útocích z 11. září 2001. Zdůvodnily ji tím, že Husajn nepovolil v Iráku činnost mezinárodních inspektorů dohlížejících na to, že nevyrábí zbraně hromadného ničení. Dne 13. prosince 2003 byl irácký diktátor zajat a o tři roky později, 30. prosince 2006, popraven.
51
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
