Sériový vrah Yvan Keller se narodil právě před 60 lety, dne 13. prosince 1960, v obci Wittenheim v departementu Haut-Rhin v severovýchodní Francii. Wittenheim tvoří předměstí známého francouzského města Mylhúzy, ležícího nedaleko hranic s Německem a Švýcarskem.

Právě tuto pohraniční oblast ve všech třech zemích si pachatel zvolil v dospělosti za svou "operační zónu". Když byl v roce 2003 konečně zatčen, doznal se, že od roku 1989 zabil ve Francii, Německu a Švýcarsku až 150 starších žen. Ačkoli žily ve třech různých státech, jedno měly jeho oběti společné - všechny žily ve vzdálenosti do 65 kilometrů od Mylhúz.

Potížista od mládí

Keller neměl příliš poklidné dětství. Pocházel z rodiny s osmi dětmi, jeho rodiče se původně živili jako potulní výrobci proutěných košů a nakonec se usadili v alsaském Wittenheimu, kde si Kellerův otec Joseph našel práci v nedalekých dolech na uhličitan draselný neboli potaš. Kellerova matka zemřela ve 49 letech a pro otce nebylo snadné velkou rodinu živit, takže do tvrdé práce nutil i svého syna.

Do konfliktu se zákonem se Yvan Keller dostal poprvé v roce 1982 (podle některých zdrojů v roce 1981), kdy spáchal loupežné přepadení v domě obchodníka se starožitnostmi v Battenheimu. Byl dopaden a odsouzen k deseti letům vězení, v srpnu 1989 byl ale podmínečně propuštěn. Vězení ho bohužel k normálnímu životu nepřimělo - ještě v témže roce nastoupil vražednou cestu, aby získal finanční prostředky pro svou největší vášeň, jíž byly sázky na koně a hazardní hry.

Podle jeho první partnerky Mariny Passantové dovedla Kellera tato závislost na hazardu i k tomu, že ji nutil v Mylhúzách k prostituci. Kromě dostihových závodišť a alsaského kasina v Niederbronn-les-Bains si totiž oblíbil také luxusní život a přespávání v drahých hotelech. Marině v té době bylo osmnáct a Keller si ji podle její pozdější výpovědi úplně podmanil. 

Když byl vrah dopaden, přiznala, že jej v jednom případě doprovázela dokonce na místo činu, jenom netušila, že tam vraždil - myslela, že šel jen krást. "Bylo to v Altkirchu nebo v Dannemarie, já už nevím. Neúčastnila jsem se vraždy, byla jsem ve vedlejší místnosti," vypověděla podle francouzského deníku Le Parisien v roce 2008 Marina. Podle svých slov žila v trvalém strachu z Kellerovy rodiny, kterou označovala za klan světských s proutěnými koši. 

Vraždící zahradník s nevinnou tváří

Keller používal při vraždách žen stále stejný "modus operandi", jenž mu později vynesl jeho přezdívku Polštářový vrah. Tento způsob se bohužel ukázal velmi účinný v tom, jak vražedný čin zamaskovat. Pachatel se totiž vkrádal v noci do domů osaměle žijících seniorek, které ve spánku udusil přímo v posteli jejich vlastním polštářem. Tělo pak v loži naaranžoval tak, aby smrt vypadala přirozeně. Z bytu většinou odcizil peníze a menší šperky, ale nikdy nebral žádné cennosti, jichž by si někdo mohl snadno všimnout, protože se snažil nenechávat za sebou žádné stopy.

Dalším faktorem hrajícím v Kellerův prospěch byly jeho dokonalé mimikry, které z něj dělaly v očích jeho sousedů milého a přátelského muže. Navenek žil spořádaným životem ve Verdunské ulici v Mylhúzách, kde si našel skromný byt, a pracoval jako zahradník a zahradní architekt pod značkou vlastní firmy Als-Jardin.

Jako zahradník se také dával najímat do domů, které zamýšlel vyloupit, díky čemuž se většinou snadno dostal ke klíčům od vnějších dveří, případně si někde v domě nechal pootevřené okno. Byl sportovně zdatný a vyšplhat se například do úrovně prvního patra mu nedělalo problém.

K sousedům se choval vstřícně a hezký vztah měl i ke zvířatům, takže ho všichni považovali za milého chlapíka. Trochu jinou podobu svého charakteru ukázal v soukromí snad jen jednou, když mu učarovala nová žena jménem Séverine Bauerová, kvůli níž opustil Marinu.

V době, kdy se s Bauerovou seznámil, byla zadaná, něco takového ale nepředstavovalo pro Kellera překážku. Počkal si na jejího tehdejšího partnera, vrazil mu do úst zbraň a pohrozil mu, že jestli nenechá Séverine na pokoji, vystřelí mu příště mozek z hlavy. Séverinin nápadník se dal přesvědčit a svou přítelkyni Kellerovi opravdu přenechal - dost možná k tomu napomohla již zmíněná pověst rodinného klanu, kterou Kellerovi jako potulní "světští" oplývali.

Vražedná série začíná

V 90. letech se tohoto "milého" mylhúzského zahradníka zmocnil skutečný vražedný běs. Některé případy se mu později podařilo prokázat, u jiných zůstává nejpravděpodobnějším pachatelem, byť čin sám nebyl kvůli jeho sebevraždě plně objasněn.

Jeho zřejmě první vraždou v tomto desetiletí bylo noční přepadení dvou starých sester Hélène a Alice Mullerové, žijících společně v rodinném domě v Sausheimu na severovýchodním předměstí Mylhúz, jimž se Keller staral o zahradu. Osmaosmdesátiletá Alice trpěla srdeční slabostí a spala v přízemí, Hélène, která byla v trochu lepší kondici, obývala první patro domu.

V noci ze 7. na 8. března vzbudil Hélène hluk v domě. Když vyšla ze svého pokoje na chodbu, stanula tváří v tvář maskovanému lupiči. Ten okamžitě utekl. Stará dáma rychle pospíchala za svou sestrou, ale bylo pozdě, Alice ležela v posteli mrtvá. Její smrt však vypadala přirozeně - ležela v posteli na zádech, byla po bradu normálně přikryta peřinou a ruce jí spočívaly klidně podél těla. Lékař dospěl k závěru, že zemřela na srdeční zástavu. Policie případ uzavřela s tím, že smrt staré paní s návštěvou lupiče nijak nesouvisí. Lupiče se vypátrat nepodařilo.

O něco později byli do domu šestasedmdesátileté Yvette, žijící přímo v Mylhúzách v Bantzenheimské ulici, přivoláni hasiči. Zavolal je prasynovec této dámy Jean-Marie Baechler, jemuž se nezdálo, že mu jeho stará teta neotvírá. Také Yvette našli v posteli ležet na zádech, mrtvou. Lékař případ označil za přirozenou smrt, ale Jean-Marie si všiml krvavé skvrny na prostěradle zhruba v oblasti ženiny pánve. To se mu nezdálo - jeho tetička byla velmi úzkostlivá, pokud jde o pořádek a čisté povlečení, kdyby jí tekla krev, určitě by v tom jen tak neležela. 

Prasynovec také zaznamenal pootevřenou zásuvku a uvědomil si, že dveře do domu byly jen zaklapnuty a ne zamčeny - přičemž jeho prateta obvykle zamykala. Jeho podezření, že zřejmě nešlo o úplně obyčejnou smrt, však nikdo hlouběji neprošetřoval.

Dvakrát spravedlnosti unikl

V roce 1993 mohla policie Kellera poprvé dopadnout. Udal ho jeho kamarád z dětství François de Nicollo, který na policii vypověděl, že ho Keller požádal, ať ho v noci vozí k domům, které zřejmě zamýšlel vyloupit. Nicollo ho údajně vysazoval vždy nejméně kilometr od domu a k místu ho nikdy nedoprovázel. Keller se vracel po několika hodinách a platil Nicollovi 500 až tisíc franků za to, že řídí a neptá se. 

Nicollo se rozhodl přihlásit se se svým svědectvím poté, co se dozvěděl o tom, že nedaleko místa, kam Kellera zavezl, byla v domě nalezena mrtvá žena. Sám měl už dříve nějaké konflikty se zákonem a lekl se. K jeho smůle si však v minulosti zkoušel naklonit si policii jako informátor už několikrát a dával jí různé "tipy", které se většinou ukázaly jako nesmyslné. Měl tak pověst prázdného mluvky a policie nevzala jeho svědectví vážně. Keller mohl pokračovat v činnosti.

V lednu 1994 byla ve vesnici Burnhaupt-le-Haut, tentokrát západně od Mylhúz, nalezena ve své posteli mrtvá devětasedmdesátiletá místní žena Marie Winterholerová. Lékař ohledávající tělo opět dospěl k závěru, že šlo o přirozenou smrt. Byla to první ze tří vražd, jež Keller v této vsi spáchal.

Dne 12. března 1994 našel v Burnhaupt-le-Haut v ulici Basse 11 muž jménem Germain v posteli mrtvou svou šestaosmdesátiletou matku Ernestine Mangovou. Jako všechny předešlé ženy, i Ernestine ležela v posteli klidně na zádech, normálně přikrytá, na prostěradle, jež bylo pěkně napjaté a nezchumlané. Právě to však bylo jejímu synovi divné, protože jeho matka měla velké problémy s kyčlemi a udržovat vzorně ustlanou postel by pro ni bylo velmi náročné. Germain si také uvědomil, že při cestě k matce narazil hned za dveřmi na starou konev, která se roky válela ve sklepě - neuměl si představit, že by ji jeho stará nemocná matka dokázala vyvléct ven, a nenapadalo ho ani proč…

Prakticky přesně totéž se opakovalo zhruba o půldruhého měsíce později jen o pár domovních čísel dál. Dne 27. dubna 1994 byla ve svém domě nalezena mrtvá sedmasedmdesátiletá Augusta Wassmerová. Také ona ležela v posteli klidně na zádech a také v tomto případě její nejbližší příbuznou, dceru Marie-Françoise Roecklinovou, zarazilo, jak vzorně je pod matkou nataženo prostěradlo. Marie-Françoise také zjistila, že zmizely matčiny klíče a její platební karta, kterou v Mylhúzách někdo třikrát použil k výběru z bankomatu. Podle pitvy žena zemřela na srdeční zástavu, pravděpodobně v důsledku "velkého strachu". Ani to však nevedlo k vypátrání pachatele.

Nevedl k němu ani další případ, jenž se stal v únoru 1995 v Eschau. Tentokrát byla obětí devětasedmdesátiletá Madeleine Lesecqová. Jako všechny předchozí oběti, i ona ležela v posteli klidně na zádech. Případ byl uzavřen jako přirozená smrt. Madeleininy synové později zjistili, že z domu zmizelo tisíc franků. 

V roce 2000 mohl být vraždící zahradník dopaden podruhé. Policie ho začala vyšetřovat kvůli sérii vloupaček, na jaře 2001 však vyšetřování uzavřela s tím, že se Kellerovi nepodařilo nic prokázat. Odešel domů.

Dne 24. června ho udal policii jeho vlastní bratr Pierre, který ho označil za lupiče a vraha. Policie se konečně začala Kellerovou osobností hlouběji zabývat. Sledování ukázalo, že navenek skromný a tichý zahradník pečující o svou přítelkyni utrácí neobvykle velké částky v kasinech a na dostizích. Policie také vypátrala vrahovu první družku Marinu, která si nenechala pro sebe, co s Kellerem prožila. A ze šuplíku se na stole vyšetřovatelů opět ocitlo zaprášené Nicollovo hlášení z roku 1993. Vrah byl konečně zatčen s dostatečnými důkazy.

Dopaden, ale nepotrestán

Keller již tentokrát pod tíhou důkazů po svém zadržení nezapíral, zdůrazňoval jen, že jeho družka Séverine za nic nemůže, a žádal pro ni ochranu.

A policisté rychle zjistili, že rozsah jeho činnosti bude zřejmě mnohonásobně větší, než původně předpokládali. Podezřívali jej ze zhruba 23 vloupání, které oběť nepřežila, jenže pachatel jim k jejich úžasu popisoval podrobnosti týkající se dalších a dalších zemřelých žen. A bez uzardění popisoval i způsob, jak tyto ženy zabíjel (podle vlastních slov "uspával"): "Přes ústa jim dáte polštář nebo ručník a zmáčknete nos. Pak počkáte, než potichu usnou. Případně někdy trochu povolíte stisk, aby se nevzbudily. Je to poklidné. Stopy na tváři to nenechává."

Když se otřesení vyšetřovatelé zeptali přímo, kolik žen tedy tímto způsobem podle vlastního odhadu zabil, uslyšeli šokující odpověď: "Asi 150." Nakonec se jim však podařilo prokázat 23 dokonaných vražd.

Keller skončil ve vazební věznici a došlo k dalšímu závažnému pochybení zodpovědných orgánů. Vězeňská stráž mu nechala tkaničky od bot, které za žádných okolností neměl v cele mít. Dne 22. září 2006 se na nich oběsil.

Jeho družka Séverine Bauerová, již policie nějakou dobu podezřívala z toho, že se na činnosti svého přítele alespoň částečně podílela (nic se jí ale nepodařilo prokázat), okamžitě zažalovala francouzský stát o odškodnění za Kellerovu sebevraždu. Francouzský soud jí vyhověl a kvůli pochybení vězeňské správy jí přiřkl odškodné 10 tisíc eur. Peníze dostala podstatně dříve, než příbuzní Kellerových obětí, a dokonce ještě předtím, než skončilo vyšetřování celého případu. 

"Je to fraška a soudní debakl. Spravedlnost se nám úplně vysmála," okomentoval to v dobovém tisku vnuk zavražděné Augusty Wassmerové Nicolas Roecklin. "Podezřelým věnuje soud větší starost než rodinám obětí. Ta žena profitovala z Kellerových loupeží, cestovala s ním, večeřela s ním v těch nejlepších restauracích. A nám zbyly jen oči pro pláč."