Pokud se jedná o Hanu Hnátovou, veřejnosti známou jako sestru slavného českého spisovatele.

Přednášku s názvem Jsem sestra Arnošta Lustiga uspořádala ve čtvrtek 16. dubna pro studenty v rámci 70. výročí konce druhé světové války Městská knihovna.

Střední zdravotnická škola Hranice, Gymnázium Hranice, Základní škola 1. máje a Základní škola Šromotovo zaplnily prostory Divadla Stará střelnice a dostalo se jim tak jedinečné příležitosti, která se nebude jen tak opakovat.

Žena, která přežila koncentrační tábory v Terezíně i Osvětimi, doslova uhranula všem.

„Všechny vás tu moc vítám. Pozorovala jsem vás, jak jste přicházeli, je krásné vidět zdravé lidi plné života. Náladu mám dnes dobrou, ale asi mi v průběhu vyprávění klesne, tak se omlouvám," uvedla na začátku přednášky vitální stařenka.

„Popravdě, do smrti bratra jsem o tomto tématu vůbec mluvit. Teď to ale beru jako takovou povinnost," vysvětlila.

V sále bylo takové ticho, že by člověk slyšel i špendlík spadnout na zem. Samozřejmě se našli takoví, kteří si zapomněli vypnout zvonění na mobilech, a tím si vysloužili pohoršené pohledy lidí okolo.

Vzdělávejte se, když máte tu možnost

Když se Hana Lustigová rozvyprávěla o hrůzách holokaustu, běhal přítomným mráz po zádech a citlivější osoby uronily i slzu.

Uznala, že za svůj život vděčí náhodám, které vedly po válce ke shledání s bratrem v Praze.

„V našem životě často pomohla náhoda. Začalo to u mě a Arnošta šťastným přeřeknutím, že nás z Terezína neposlali rovnou do osvětimského plynu. Ani jediný den jsem ale neztratila víru, že spojenci vyhrají a Hitler bude poražen," poutavě vyprávěla žena, kterou mrzí jediná věc v jejím životě – že se jí kvůli válce nepodařilo dostudovat. Vyzvala proto všechny přítomné, ať si váží vzdělání a studují, pokud tu možnost mají.

Programem Hanu Hnátovou doprovázel hudební skladatel a textař Daniel Dobiáš, který zahrál na klavír a zazpíval zhudebněné texty židovských dětí.

Po každé písni upřesnil, kdo text napsal, kolik dítěti bylo a zda přežilo. Také měl pro studenty připravený kviz týkající se informací z druhé světové války, především koncentračních táborů.

Do přednášky zapojil i dvě studentky hranického gymnázia Anetu Hošťálkovou a Simonu Gadasovou, kdy si každá vybrala jednu báseň, a poté je přečetly všem přítomným.

Výhled a slunce. Co víc si přát?

Na konci přednášky malá, čiperná a obdivuhodná žena připila minerálkou všem mladým lidem, usmála se a zároveň jim i zatleskala.

„Včera jsme přijeli z Ostravy. Byli jsme ubytovaní v Teplicích. Výhled z okna jsme měli krásný a navíc nás ráno uvítalo slunce. Co víc si přát," pověděla po přednášce s úsměvem Hana Hnátová-Lustigová, která se mile usmívala, se zájemci se seznámila a potřásla jim rukou.

Nutno podotknout, že stisk měla doopravdy pevný.

Těm nejdrzejším, ačkoliv spěchala do Čech na další přednášku, se podepsala do knihy, kterou napsal její bratr.

Žáci odcházeli z divadla potichu, zamyšlení a jedna z dívek pomohla paní Lustigové z podia dolů.

„Je pro mě těžké si vůbec představit, co tato žena všechno prožila. Ale určitě je zajímavé její příběh poslouchat," sdělil po přednášce jeden ze studentu střední zdravotní školy Vojtěch Veverka.

Jeho spolužák s ním souhlasil. „Nejvíc mě asi zaujalo to, že o tom vůbec dokáže mluvit. Poslouchat to na živo je jiné než se dívat na dokumentární filmy. Jsem rád, že nás paní učitelka vzala na přednášku," uzavřel Karel Polák.