Jednou z vašich knih o Hranicích je Hranická architektura. Jak jste se k vytvoření knížky dostal?
Na konci devadesátých let jsem vše zpracoval nejprve jako bakalářskou práci. Zjistil jsem, že je zde docela dost významných staveb. Po škole jsem vše rozšířil o devatenácté století. Proto vznikla kniha Hranická architektura.

Jaké zajímavé stavby je možné v knížce najít?
V knížce najdete vše z hranické architektury. Z nejzajímavějších staveb bych vyzdvihl hranickou vojenskou akademii. Kromě ní jsem objevil i spoustu dalších zajímavých staveb.

Pokud byste měl nějaké jmenovat?
Jde třeba o Saidlovu vilu ve Skalní ulici. Nebo Kerbrovu vilu za domovem důchodců. Jmenovat bych mohl i Polednovu vilu v Teplicích.

Jak moc těžké bylo sehnat všechny materiály k tvorbě knihy?
Protože jsem byl Hraničák, tak sběr současných materiálů nebyl těžký. Sedl jsem na kolo a objížděl ulice, kde jsem fotil potenciální zajímavé domy. Psal jsem si jejich popisná čísla. Navíc jsem se znal dobře s lidmi z města a z archivu.

Nebyl problém se zákony, když jste chtěl bližší informace o domech?
Tenkrát ještě nebyl zákon o osobních složkách. Dnes už by vás stavební úřad k osobním složkám vůbec nepustil. Proto jsem nepotřeboval žádná povolení a bez problémů vytahoval podle popisných čísel historické informace o každém domě.

Text do knihy jste si psal sám?
V knížce Hranická architektura jsem psal veškerý text sám.Pokud jde o další knížku o vojenské akademii, tak tam většinu textů napsal Václav Bednář.

Proč už jste si v ní nenapsal texty?
Protože už poslední roky tolik intenzivně v Hranicích nežiji. Věnuji se hodně i jiným věcem, tak jsem chtěl co nejvíce využít potenciál pana Bednáře. On trávil spoustu času po různých archivech, kde bádal a hledal

Velkou knihu o akademii jste ale hned nevydali.
Nejprve jsme udělali malou brožurku, ale s plánem, že se časem vydá velká kniha. Malou brožurou jsme veškerý materiál shrnuli.Ale později se na vše navalovaly další a další nové informace a tak vznikla kniha o vojenské akademii.

Krásné fotky se nedostaly na skener

Jak těžké bylo získávat fotky? Všeobecně je známo, že armáda nebývá tolik vstřícná.
Pokud jde o získávání fotek do knížky, tentokrát byla armáda absolutně vstřícná. Já jsem v jejich areálu byl několikrát fotit. Poprvé v polovině devadesátých let, pak koncem devadesátých let. A také na začátku současného století, když končili záklaďáci. Díky svým návštěvám jsme měl obrovskou zásobu obrazového materiálu.

A nastaly nějaké problémy?
Horší vše bylo u starých fotografií. Za dlouhá léta člověk samozřejmě věděl, že v Národní knihovně v Praze je album, které bych potřeboval a i nějaký soukromník v Hranicích měl staré album, ze kterého by bylo možné čerpat. Materiálů jsme měli relativně dost, spíše byl problém najít fotky, které jsou v dostatečné kvalitě a které by šly publikovat. Například ve vojenském ústavu jsou fotky v rámečkách na sklu. Podobné fotografie ale nikdo nedostane na skener. I proto v knize spousta krásných a zajímavých fotek publikovaných není.

Jak dlouho vám trvalo, než jste knížku dali společně dohromady?
Nejdéle trvá sehnat veškeré informace a peníze. Ale přesný čas se těžko určuje, protože pan Bednář vše zpracovával pět let. Potom jsem se připojil já a během týdne jsem mu text seškrtal a upravil po editorské stránce.

Jaký byl první impuls ke knížce o vojenské akademii?
Cítím, že jsou dvě témata v Hranicích, která přesahují zájmy města. Jedná se o vojenskou akademii a o hranickou propast.

Chtěl bych knihu o hranické propasti

V čem je akademie tolik významná?
V akademii se například vystřídalo patnáct škol, z nichž minimálně polovina byly opravdu elitní ústavy. Studovala zde šlechta nebo synové významných bankéřů. Šlo o elitní ústavy, kdy se všichni absolventi mohli dodatečně chlubit, že vystudovali školu, která je uvedla nejen do vojenského, ale i civilního života

Čím ještě byla zajímavá?
Akademie byla město ve městě. Areál měl vlastní vinárnu nebo vlastní fotografické studio. Měli dokonce i vlastní nevěstinec, jak pro důstojníky, tak pro brance.

Kdy akademie zde v Hranicích skončila?
V roce 1950 se vše převedlo na učiliště. Což je jen nálepkový název. Nešlo o učiliště na způsob jaký známe dnes. Šlo spíše o nějaké pomaturitní studium nebo vyšší školu.

Je ještě něco, o čem byste rád napsal další knihu?
Já bych chtěl ještě někdy udělat velkou knihu o hranické propasti. Zejména z pohledu historie a podívat se na ni jako na kulturní památku.