V ní zachytil architekturu Hranic a okolí v proměnách dvou staletí.

„Snažil jsem se v knize publikovat co nejvíce plánů a systematicky fotografoval dochované interiéry domů. Tedy to, co běžně nemůžete vidět,“ říká v rozhovoru Tomáš Pospěch, který byl před dvaceti lety externím pracovníkem Hranického týdne.

V Hranicích ses narodil, vyrůstal a i přesto, že zde už pár let nebydlíš, před pár dny ti vyšla kniha o architektuře Hranic, nedalekých Teplic a okolí. Jak dlouho jsi na knize pracoval?
První práci o hranické architektuře jsem vytvořil v letech 1994 a 1995. Pro bakalářskou práci na dějinách umění v Olomouci jsem zpracoval meziválečné období, kdy byla česká architektura jedinečná a její kvalitní realizace prosákly i do malých měst. Následně jsem pak zpracoval i devatenácté století, kdy se můžeme chlubit především realizacemi na Severní dráze Ferdinandově, areálem rakouských vojenských škol a palácem Kunz. V roce 2000 jsem tento výzkum vydal jako svou první knihu a o rok později také anglicky. David Vávra si ji koupil v knihkupectví v Praze a rozhodli se s Radovanem Lipusem místo Přerova natočit Šumné Hranice. To byl pěkný závěr a myslel jsem, že tím to končí. Jako historik umění se zaměřuji především na současné umění a fotografii, nepovažuji se za teoretika architektury. Jak vás ale něco zasáhne, nemůžete to zcela opustit. Následujících dvacet let jsem dohledával další informace po archivech a u majitelů domů, fotografoval interiéry, zpracovával období socialismu i současnost. Na některé zajímavé informace mne také upozornil Jiří Nebeský nebo Václav Bednář. Novou knihu jsem chtěl vydat už v roce 2015, zahrnovala by přesně dvě staletí. Tehdy jsem na ni začal pracovat, ale netušil, kolik ještě zabere času a že se to povede až nyní.

Jaká vlastně je hranická architektura?
Když jsem začínal, v odborné literatuře se dala najít v poznámce pod čarou zmínka o Caivasově vile rodiny Tomancových a Vladimír Juračka publikoval článek o Wiesnerově domě ve Farní ulici. Známější byly jen lázně díky studii Pavla Zatloukala a nevěřil jsem, že se toho najde mnohem víc. Nyní se i v republikovém kontextu můžeme pochlubit celým konvolutem staveb Josefa Dandy, Karla Kotase, Karla Caivase, manželů Oehlerových, bratrů Šlapetů, dílčí realizace v Hranicích a v blízkém okolí zanechali Arnošt Wiesner, Bohuslav Fuchs, František L. Gahura. To jsou velká jména. A máme zde jednu z mála realizací zakladatelů kinematografie Jana Kříženeckého a Josefa F. Pokorného nebo celý areál vojenských škol Wilhelma Doderera. Překvapivě mnoho na to, že jsme byli donedávna na mapě architektury neznámí a přehledové publikace nás dodnes pomíjejí. Je to jako s propastí, ještě na začátku devadesátých let ji znal málokdo. Jenže sledování kondice hranické architektury posledních dvou staletí je také smutným přehledem toho, co vybudovali naši předkové a my si to dokázali zničit. Řada důležitých domů už není, další mají osekané fasády. Dobře je to vidět na třídě 1. máje. Když vzniklo hranické nádraží, v novinách psali, že spojnice s centrem se stane výkladní skříní města. Za těch 150 let tam vznikla řada zajímavých domů, ale většinu z nich jsme zbořili a zůstala jen urbanistická změť.

Vždycky tě zajímalo stavitelství, domy a jejich historie?
I pro fotografa je architektura velmi zajímavá. Podrobně si navnímávat domy dobrých architektů je jedinečná zkušenost. Mne navíc vždy zajímala regionální historie a také rád architekturu fotografuji. Hranice pro mne nebyly jen rodné město, ale také příklad, jak se pokusit na malém vzorku rozumět tomu, co je to architektura, jak se stavebníci dostávali k architektovi a jak mezi nimi probíhala komunikace, jak architektuře rozumí lidé na malém městě, jak se dá bydlet dobře nebo naopak špatně a jak se dá s povýšenou arogancí úředníka nebo majitele domu nejen ničit to, co vytvořili lidé před námi, ale ještě znepříjemňovat životní prostor dnešním obyvatelům města. Ale také se můžete potkat s úředníky a politiky, kteří mají rozhled a s osvícenými majiteli domů, kteří ví, co zajímavého vlastní a dokáží se o ně postarat.

Neumíme si místa, kde bydlíme, vážit?
Jak kdy a kdo. Dramatické proměny vlastnických vztahů nikdy domům nesvědčí. Když něco zdědíte po dědovi a víte, že to časem předáte svým synům, jste spíše pečlivý správce a ne kořistník. V Hranicích najdeme křiklavé příklady zlovůle, jako je zničení židovského hřbitova, třídy 1. máje, úvah o výstavbě sídliště v Komenského a Hřbitovní ulici, najdeme zde ale uvážlivé majitele jako paní Šrámkovou, co se příkladně stará o dům Arnošta Wiesnera nebo rodinu Maruštíkových, co mají dům od Karla Caivase. A velkou nadějí jsou pro mne kroky vedení města v posledních letech, jako bylo zřízení pozice městského architekta, odboru rozvoje, vyhlašování výběrových řízení, rekonstrukce lidové školy umění, spolupráce s fakultou architektury v Brně i některé rodinné domy navržené zajímavými architekty na levém břehu Bečvy v posledních letech.

V knize jdeš do historie domů, kde nebo odkud jsi čerpal data?
Hodně mi pomohli lidé z hranického stavebního úřadu, z archivu v Henčlově, Muzea umění v Olomouci, ale v neposlední řadě také majitelé domů a současní architekti. Jsou to desítky lidí a nelze je tu jmenovat, jen jim poděkovat. Práce v sobě spojuje práci s archivními prameny a pečlivé ohledání samotné stavby. Má práce byla náročná v tom, a současně je to největší význam knihy, že jsem musel ve většině případů podniknout prvovýzkum. Jen minimum informací už bylo publikováno dříve v jiných knihách a časopisech. Ti co přijdou po mně, budou většinou vycházet z této knihy. Bylo by skvělé, kdyby mne uvedli jako zdroj a především mou práci reflektovali kriticky, a dále ji rozvíjeli. Považuji za důležité, aby na mou práci navázali historici architektury, kteří zkorigují některé mé možné nepřesnosti, a zařadí nalezené stavby do hlubších souvislostí a celorepublikového kontextu.

Co je podle tebe největší zajímavostí knihy? Podařilo se ti odhalit nějaké skutečnosti, které nebyly doposud známé?
Objevil jsem na tři desítky dosud neznámých staveb, u některých dříve zmiňovaných opravil jméno architekta nebo rok výstavby. Snažil jsem se v knize publikovat co nejvíce plánů a systematicky fotografoval dochované interiéry domů. Tedy to, co běžně nemůžete vidět. Kniha v sobě zahrnuje z dnešního pohledu klidné 19. a velmi turbulentní 20. století. Nikoho snad nenechá chladným, že jakmile se lidé vymanili z hospodářské krize a začal stavební rozvoj na konci 30. let, lidé si začali stavět rodinné domy, dopisují si s architekty, jaké mají představy o bydlení, děti píší architektům dopisy, jak si hrají a jaký by chtěli mít pokojíček, že tito lidé budou za pár let tyto domy opouštět a prchat do zahraničí, skončí v koncentračních táborech a pokud přežijí, do těchto domů se už nevrátí.

Jak často jezdíš do Hranic? Nestýská se ti někdy po městě?
Hranice jsou mé rodné město, ke kterému mám velmi osobní vztah. Cítím se doma v celé střední Evropě, často přes Hranice vlakem nebo autem jen projíždím, ale vždy je to jiné, být tady nebo jinde. Mám tu mámu, kamarády a váže mne k městu hodně vzpomínek. Jezdím tu co nejčastěji, jak jen to jde. Dlouho jsem se snažil pro Hranice každý rok udělat nějakou výstavu, knihu nebo aspoň zde uspořádat fotografický workshop nebo napsat studii do sborníku. Když se mi narodila dcerka, trávil jsem v Hranicích vždy v létě více času. A spojit koupání, výlety a fotografování domů a interiérů do jednoho celku, byla dobrá volba. Rozárka byla po tři roky u většiny fotografií.

Jaké máš teď plány?
Vždy jsem se cítil být především vizuálním umělcem nebo fotografem. A díky okolnostem také někdy historikem umění nebo kurátorem. Chtěl bych více fotografovat. Ale jako vždy budu především chystat knihy. Letos ještě musím dokončit svou autorskou knihu o Šumperácích, připravuji knihu fotografu Liboru Fojtíkovi o českých trempech, spolupracuji na knize s Josefem Koudelkou a chystáme velkou výstavu a knihu na listopad pro Národní galerii. Jestli se vydaří, vyjde v příštím roce i nová publikace o Jindřichu Štreitovi, kterou jsem připravoval v minulých pěti letech.

Kde si lidé mohou knihu zakoupit?
Ve všech dobrých knihkupectvích, jak se říká. Takže v Hranicích v Ezopu a ještě domluvím prodej s informačním centrem a městským muzeem. Kniha se ale prodává v různých knihkupectvích po celé republice. Psal jsem ji pro Hraničáky. Současně jsem chtěl, aby byla zajímavá pro každého hlubšího zájemce o architekturu a šířila povědomí o zdejších dobrých domech. Jen si je teď nesmíme nechat zničit.

Doc. Tomáš Pospěch, Ph.D. (*1974)
je fotograf, historik umění, volný kurátor. Žije v Praze. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a dříve též na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Jako historik umění se zaměřuje se především na fotografii a současné umění střední Evropy. Je autorem více než čtyřiceti knih vydaných v nakladatelstvích Kant, Torst, BiggBoss, PositiF nebo Dost. Jako kurátor spolupracuje s Národní galerií v Praze, Galerií hlavního města Prahy, galerií Fiducia v Ostravě nebo Muzeem umění v Olomouci, připravil výstavy pro fotografické festivaly v Bratislavě, Lodźi, Varšavě, Krakově, portugalské Braze nebo pro Praguebiennale.