Jak přišel ten úspěch, kdy jste se stala bubenickou hvězdou? Chtěla jste jí při začátcích s bubnováním vůbec být?
Začalo to strašně nenásilně a nic takového jsem vůbec nečekala. Nebylo to tak, že bych začala hrát hned na to bicí, dostalo se to ke mně úplnou náhodou. Jsem spíše dělala sport a bubnování byl jen koníček. Pak jsem přišla na konzervatoř a ten proces se začne nabalovat a člověk do toho pronikne víc a víc a začne mít i větší ambice. Potom to přijde samo. Jde o tu vytrvalost, o to, že vás to baví a že máte nějaké vize. Tomu se snažíte přiblížit.

Dá se říct, že je nějaký recept na úspěch? A pokud ano, tak jaký máte vy?
Je tady ta fráze, že je potřeba makat a být ve správný čas na správném místě. Já si ale myslím, že pokud je člověk vytrvalý, má k tomu co dělá určitý předpoklad, žije tím a dělá to hlavně bezelstně, tak si myslím, že prorazí.


Zúčastnila jste se v Německu akce s názvem Rock meets classic, kde jste hrála se světovými muzikanty. Jak jste se k tomu dostala?
Byla jsem v Ostravě na konzervatoři, kde jsem měla pana profesora, kterému přišla nabídka, že hledají nějaké hráče. On mě doporučil. Tam jsem několik let jezdila jako členka orchestru a seznámila jsem se se všemi a viděli, že hraju na bicí. Tak jsme se domluvili a byly z toho další projekty.

Hrála jste společně s muzikanty z Deep Purple a dalších světových kapel. Nesvádí to pak k jinému stylu života? Zmíním známé spojení Sex, drugs & rock’n’roll.
Já si myslím, že to je přežitek. Souviselo to spíše s dobou hippie a spousta těch lidí, se kterými jsem se setkala, tak žijí spořádaný život a makají a ani moc nepijí. Je to spíš o povaze a ne o tom, že je to s tímhle spojené. Neříkám, že takové příležitosti nejsou, ale podle mě to jen ověřuje, jaký ten člověk je. Kdo k tomu má sklony, tak to prostě vyhledá.

Další kapela? Beru to jako cestu

Pojďme už ke spolupráci s kapelou Limetal. Jak si vás vůbec našli, znali jste se dřív?
Zpěvák kapely Fany Michalík mě viděl někde v televizi nebo na YouTube. Oslovili mě, setkali jsme se v Praze, pobavili jsme se a dali jsme si jednu zkoušku a pak byl první koncert. Během tohoto sledu jsme zjistili, že nás to baví a funguje to. Spolupráce začala na jaře a během léta proběhlo pár koncertů a teď na turné jedu všechny koncerty. Myslím si, že bude i další spolupráce a budeme spolu dál.

A je nějaká vysněná meta, kam byste se i po Limetalu chtěla dostat?
Nikdy jsem neměla konkrétní jméno nebo kapelu, kam bych směřovala. Beru to jako proces, jako cestu. Je pro mě strašně důležité mít ty věci, které mě baví a naplňují. Potom na tom pracuju a vím, kam mám jít dál. Říct, že mám plán deset let dopředu, to je blbost. Kdyby ale nějaká nabídka přece jen přišla, tak s tím musím být ztotožněná a musím vědět, že to s těmi lidmi klape a baví mě to a neberu to jen jako práci.

Když už jste zmínila hudbu jako práci. Dá se hudbou uživit, nebo přitom musí člověk dělat i jiné věci?
Momentálně se hudbou živím. Pokud se ale v Česku chce někdo hudbou uživit, tak se musí probojovat. Zvlášť pokud je mladý. Nejde jenom říct, že tohle budu dělat, protože mě to baví. Já jsem měla třeba rok, kdy jsem stále hrála, ale bylo to takové na sílu a neměla jsem z toho radost. Zdálo se mi, že jen vydělávám, ale že se nikam neposouvám. Snažila jsem se proto vyzkoušet i něco jiného, dělala jsem s postiženými. Potom jsem to ale časově nezvládala, tak jsem dala výpověď. Pro muzikanta je důležité si vyzkoušet věci i jinak. Teď jsem v té fázi, kdy se snažím dělat věci, které mě fakt baví.

O Veronice LukešovéVeronice je pětadvacet let a na bicí začala hrát ve svých třinácti. Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a absolutorium dokončila na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Umí hrát na více nástrojů, než jen na bicí. Dříve se chtěla věnovat spíše sportu, má i licenci fitness trenéra.