Děti, které dochází do školy Dětské centrum, trpí různými mentálními a tělesnými postiženími. Některé nemluví, ale komunikovat se svými učiteli a asistenti umí. Někdy až na hranici telepatie, jak potvrzují i sami asistenti.

„Každé dítě přimkne k jinému učiteli. Je neuvěřitelné, že dokážou poznat, kdo přichází, aniž by nás viděli. To nás pak vítají už z dálky," popisuje učitelka Světlana Lukačková.

Před devátou hodinou zavedou učitelé své svěřence do malé tělocvičny, kde děti netrpělivě čekají. V devět hodin se hlásí Vladimír Došek a do školy vtrhnou tři fenky německých ovčáků – Brita, která má deset let, pětiletá Nami, dle slov jejího pána puberťačka a nejmladší dvouletá Dina. Spolu se psy přichází obrovské nadšení a povyk.

Psi zahřívají a přináší klid

Nejdřív pomohou kantoři malému Tomáškovi, který je na speciálním vozíku. Uloží ho na zem a Vladimír Došek vydá tři povely a fenky doslova obloží Tomáška svými těly. Tom se začíná uvolňovat, usmívat a křečovitě sevřené pěsti se začínají pomalu uvolňovat. Psi zahřívají a přináší klid. Pozorovatel pak může vidět, jak se hoch mění před očima. Po deseti minutách se psy je z něj jiný člověk.

„Můžeme všichni shodně potvrdit, že canisterapie opravdu pomáhá. Tím, že děti leží, se zklidní a uvolní se. Pro ně jsou psi odměnou," uvádí další učitelka Eliška Camfrlová. V průběhu dvou hodin se tak vystřídají všechny děti ve škole. Od nejmenších po nejstarší.

Zdravotně znevýhodněné děti má canisterapeut radši. Tvrdí, že si jeho práce váží daleko víc a jde vidět, že se pokaždé těší a nikdy se jim neomrzí.

„Docházel jsem i do dětských domovů, ale po dvou, třech návštěvách už to nemělo takový přínos, jako třeba tady," vysvětluje Vladimír Došek. Fenkám vůbec nevadí, že si na ně děti lehnou, trochu je zatahají a hladí.

Nejdřív se bála, teď se k nim přitulí

Například devatenáctiletá nemluvná Lucie se ze začátku terapie psů velmi bála.

„Lucka hystericky řvala a nešla ke psovi blíž jak 40 metrů, teď si k nim s nadšením lehne a nechá se olizovat s úsměvem na rtech," vzpomíná Světlana Lukačková.

Proč dělá ve speciální škole, vysvětluje jediný mužský zástupce (mimo pana ředitele) asistent Petr Škrobánek.

„Nastoupil jsem sem na civilní službu a už tu zůstal. Jsou to hodné děti. Nikdy neublíží naschvál. Čím je stupeň postižení vyšší, tím méně jsou zákeřnější," popisuje své svěřence s úsměvem.

„Když mají naši žáci radost, máme radost i my. Navzájem si ji tu tak předáváme a jsme tu šťastní. Na základní škole bychom učit nemohli," shodují se všichni učitelé. 

Autorka: Barbora Jestřebská