„Vraceli jsme se z Kuby s nákladem cukru. Měli jsme zpoždění, a proto jsme se rozhodli pro horní trasu, která vede přes Floridský průliv do kanálu La Manche. Tato cesta je nejkratší a mimo to se loď celou dobu nachází v oblasti Golfského proudu, který zvýší rychlost až o pět kilometrů v hodině," vysvětlil bývalý námořník z Hranic, který v té době zastával funkci prvního důstojníka. Protože ale kapitána zmohly zdravotní potíže, řídil loď právě Jiří Beneš.

„V červnu se ledovce dostávaly nejjižněji, až na 39. rovnoběžku. Věděli jsme, že když přejedeme tuto hranici, ocitneme se v nebezpečí. Proto jsem do mašiny nahlásil, aby dávali velký pozor na pokles teploty vody," poznamenal.

Praha už v Karibiku proplouvala kolem další české lodi s názvem Pionýr, která na konci šedesátých let uvízla na korálových útesech ostrova Mayaguana. I tento obrázek ještě více umocnil pozornost v severních polohách oceánu.

Každá loď byla samozřejmě vybavena radary, posádka je ale chtěla šetřit pro průjezd La Manchem a Severním mořem, kde jsou v případě mlhy velice potřebné.

Kolem půl třetí ráno ze strojovny skutečně nahlásili pokles teploty vody z 23 stupňů na 18 stupňů, později na 16 stupňů Celsia. „Okamžitě jsem nechal snížit rychlost lodi a zapnul jsem radar. Na obrazovce radaru asi dvě míle přímo před námi byly vidět odrazy dvou velkých ledových ker," vzpomněl Jiří Beneš.

Po změně kurzu o šedesát stupňů vlevo po chvíli opět zazvonil telefon ze strojovny. Teplota vody opět stoupla na 23 stupňů a nebezpečí tak bylo zažehnáno.

Jiří Beneš upozornil, že bez radaru, který Titanic ve své době ještě k dispozici neměl, by snaha o vyhnutí se ledovcům mohla být marná. „U ledovce se samozřejmě tvoří pára, díky které se výskyt ker zjistí. Tehdy ale vůbec nesvítil měsíc, o to byl radar důležitější," zakončil Jiří Beneš, který během třiceti let plul přes Atlantik přibližně čtyřicetkrát.