Jeho příběh začal telefonátem z Brna. Hlas na druhé straně mu sliboval návštěvu kvalitního fyzioterapeuta. Ten by mu mohl díky zázračnému magnetickému přístroji pomoci od bolesti zad, které jej trápí už pět let. Když k Hraničákovi ale o týden později dorazila dvojice padesátníků ve padnoucích oblecích, měl Miroslav už jasno. Šlo o podomní prodejce, kterým se o zdraví navštíveného člověka rozhodně nejednalo.

Nebylo vám divné, že už v telefonu vědí o vašich zdravotních problémech?Miroslav Hanáček nátlaku podomních prodejců odolal. Za přístroj by dal 64 tisíc.

Na to se mě ptala už spousta lidí. Volali mi ale z Brna, kde jsem už třikrát ležel v nemocnici a kde se schází plno vozíčkářů. Ten telefonát určitě nebyl náhodný, ale nepídil jsem se po tom, od koho na mě kontakt dostali. Je totiž pravda, že pomoc fyzioterapeuta jsem opravdu potřeboval. Jenže fyzioterapeut vám většinou navrhuje cviky nebo dá různá doporučení. O nějaké předváděčce nebo nějakém zázračném přístroji nepadlo v telefonu ani slovo.

Jak je to vlastně dlouho, co vás dvojice navštívila?

Teď to bude rok. Posledních pět let ale laboruju se zády, problém se nijak nelepší. Proto jsem svolil k osobnímu setkání a o pár dní později skutečně přijeli. Když jsem ale viděl chlapa a ženskou, kteří z kufru auta tahali jednu velkou a jednu menší tašku, bylo mi už v podstatě vše jasné. Kdyby mi řekli už v telefonu, že pro mě mají „úžasný přístroj", položím to. Takových telefonátů jsem měl už několik.

Jak se vám představili, prokázali se nějakou legitimací?

Ne, nic takového. Řekli sice své jméno a název toho výrobku, ale nezeptali se ani na moje konkrétní potíže. Pouze vychvalovali přístroj a v proslovu se naučeně střídali. Vlastně mě ani nepustili ke slovu. Přístroj se měl připevnit na tělo a jeho magnetické vlny mě měly zbavovat bolesti.

Zkoušeli vás k nákupu nějak zmanipulovat?

Ano. Jeden z pásů mi dali na ruku a asi na dvacet minut přístroj zapnuli. Ptali se mě, jestli cítím jemné brnění, jenže nic takového jsem necítil. Psychologicky se mě snažili přesvědčit, že to funguje, účinkuje. Pokoušeli se mě vnutit představu, že mě to skutečně zbavuje bolesti. Poté, co skončili s proslovem, zeptali se mě, co na to říkám.

A vy jste jim hned řekl – nechci?

To ne, zeptal jsem se nejdříve na cenu. Přístroj byl za 63 nebo 64 tisíc, což mi vyrazilo dech. Kdybych ale věděl, že je přístroj opravdu funkční a zbavil by mě bolesti, zaplatil bych cokoliv. Když půl roku zvracíte bolestí a nevíte, co se s vámi děje, v noci jednu hodinu spíte a další hodinu jste vzhůru, tak jste přístupný jakékoliv pomoci. Moje problémy se bohužel operovat nedají. Projevilo se u mě dvacet let na vozíku a rok ležení.

Jak tedy vaše zkušenost s návštěvníky dopadla?

Jednání krachlo, protože tomu přístroji nevěřím. Jsou to pro mě vyhozené peníze a byl jsem předem rozhodnutý, že přístroj nevezmu. Pak jsem jen hledal způsob, jak se těch dealerů elegantně zbavit. Řekl jsem, že potřebuju více času, abych si takový nákup rozmyslel. Nechápali to. Říkali, že všechno k přístroji už řekli a že za cenu úlevy od bolesti to určitě stojí. Žena pak doplnila, že bude počítat do deseti, ať se tedy rozmyslím. Nakonec jasně zavelela k odchodu. Když prý nejsem rozhodnutý k nákupu, víckrát už sem jezdit nebudou.

Máte tady na stole petici, která je proti podobným lidem zaměřená. Jak tuto aktivitu vnímáte?

Samozřejmě vím, jak to asi funguje na předváděcích akcích pro seniory. Když důchodci přístroje nekoupí, začne se jim vyhrožovat. Prodejci, kteří musí živit i svůj horní management, začnou s vyhrožováním, že návštěvníci buď nabízené věci koupí, nebo nedostanou nejíst a napít. Mojí velkou výhodou bylo domácí prostředí a něco takového mi tedy nehrozilo. Díky Silvii Dymákové (autorka snímku Šmejdi, pozn. red.), která praktiky prodejců zveřejnila, se tohle všechno ukazuje v plné nahotě. Petici a vlastně všechno, co vede k odkrytí takových dealerů manipulátorů, samozřejmě podporuju.