Děti psaly pohádky pro Deník. Přečtěte si je

Statečný Matěj

Autor: Jakub Sklenařík, 10 let

Kapitola I
Bylo nebylo jedno panství a v něm byla malá vesnice. Tato vesnice byla předtím veliká, čítalo jí sto obyvatel, ale teď ani ne polovinu. Už je to dávno, co se to začalo dít. Každý večer zmizel jeden občan vesnice a už se nevrátil. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. A tak to občany začalo děsit, většina se odstěhovala a ti co zbyli, si jen z toho dělali srandu. Až pak najedou občané přestali mizet. Postupem času se na to zapomnělo a zůstalo to už jenom na strašení zlobivých dětí.
Kapitola II
Po dlouhé době , když jednou večer vykoukl kovář Metoděj z okna ven, uviděl , jak drak unáší jednoho jeho kamaráda z vesnice. Došlo mu, že asi za všechna zmizení může on, ale musí vypátrat kamaráda stůj co stůj. Rozhodl se, že dneska na to je už pozdě a že to řekne všem až ráno. Ráno, jak si rozmyslil, tak to všem řekl, hned se to rozletělo po celé vesnici. Ale všichni si zase jenom dělali srandu, dokonce k němu přišel jeden jeho kamarád a řekl mu : „ V dětství jsi byl asi hodně zlobivý, co ?“ „ Ani ne“ „Že si vzpomínáš na jednu pověst“ „Na jakou?“ „O tom, , jak začali lidé mizet z vesnice“ „Ale já jsem opravdu viděl, jak ho unáší drak“
„Vždyˇmi Jakub říkal, že večer vykoukl z okna a viděl, jak Jan odchází na dříví“ „Často tam bývá i přes noc, do oběda se vrátí.“ A pomalým krokem odcházel. Metoděj najednou vykřikl: „Jdu ho hledat!“ Kamarád se otočil a řekl : „Cože ? Ty ho jdeš hledat?“ „Ano, jdu“ „Pokud se nevrátím do večera, už na mně nečekejte!“ Kamarád na Metoděje nevěřícně zíral, ale on se obrátil a běžel do domu, aby se sbalil na cestu.
Kapitola III
Za necelou půl hodinu byl sbalený a nachystaný na cestu. Rozloučil se s kamarády a šel směrem, kterým letěl drak. Po hodině cesty přibylo kolem cesty spadaných stromů a půda byla jakoby rozoraná. Brzy se začaly objevovat velké kameny a poté i malé skalky. Potom dokonce i větší skalky až nakonec obrovité skály. Jak šel a rozhlížel se kolem, uviděl asi padesát kroků od cesty jeskyň. Rozhodl se, že tam přenocuje, ale jak se přibližoval, otvor se zvětšoval. A jako došel až ke vstupu, uviděl tam zavěšenou hořící pochodeň, které si předtím nevšiml. Protože byla v jeskyni tma, vzal si pochodeň a šel dovnitř. Ale za prvním ohbím cesty našel pochodně zavěšené na zdi, ale jejich světlo zvenku nešlo vidět. Cesta vedla rovně, pak doleva, poté i doprava a zase rovně. Po patnáctiminutové cestě za jednou zatáčkou objevil stůl s jednou židlí a na té židli spal chlap. Metoděj poznal podle obleku a klobouku, že se jedná o čaroděje. Ale co ještě nemohl přehlédnout a dost se z tohoto vylekal, byl drak, naštěstí spící. Ale ještě si všiml nějaké hůlky, patrně asi kouzelnické. Rozhodl se, že mu ji vezme a tak pomalu a tiše došel ke stolku. Natáhl se a uchopil ji mezi prsty. Když se vracel, do něčeho omylem kopnul, čeho si v tom pološeru nevšiml. Způsobilo to strašný hluk a najednou čaroděj vyskočil a zakřičel : „Ty zloději ! Proč mi kradeš moji hůlku?“ Metoděj se polekal a běžel chodbou ven.
Kapitola IV
Venku se rychle schoval za kameny a naštěstí ho čaroděj neviděl. Ten se rozzlobený vrátil do jeskyně. Ale Metoděj nevěděl, že to jen tak dělá. Poté, co zašel, schoval se ve výklenku hned ve vstupu a sledoval Metoděje. Metoděj si myslel, že to čaroděj vzdal a tak šel zpátky na cestu. Jakmile byl na cestě, rozběhl se směrem k vesnici. Tu mu najednou zastoupil cestu drak. Metoděj se obrátil, ale za ním už stál čaroděj a smál se : „Myslel sis, že mě tak lehce přemůžeš ?“ Metoděj mlčel, zatímco se mu do obličeje čaroděj smál. Nechápal, jak mohl být tak klidný, když čaroděj zašel do jeskyně. Zatím ho čaroděj svázal a dal mu roubík, aby nemohl mluvit. Pak ho odvedl do jeskyně a tam odemkl dveře v jednom rohu a tam Metoděje strčil a zamkl. Metoděj slyšel jakési mumlání a pochopil, že je to asi Jan. Zatím ve vesnici se o něho už začali strachovat a nejvíce Metodějův syn Matěj. Rozhodl se, že ráno půjde svého otce tajně hledat. Jakmile se začalo rozednívat, Matěj se nachystal a vyrazil směrem, kterým odešel i jeho otec. Po hodině cesty začaly přibývat kameny a potom i skály. Byl po otci a proto si hned všiml jeskyně. Vešel dovnitř a všiml si, tak jako jeho otec, čaroděje, draka a hůlky. Dokonce si všiml klíče, který měl čaroděj na krku. A dokonce si všiml dveří v rohu, za kterými byl svázaný jeho otec. Došlo mu, že ten klíč, co měl čaroděj na krku, patří k těm dveřím. Rozhodl se, že zkusí dveře otevřít.
Kapitola V
Pomalu a potichu došel až k čaroději a sundal mu z krku klíč. Poté pomalým krokem došel ke dveřím a zkusil je odemknout. „Cvak“ Zámek se odemknul.Uvnitř uviděl matně obrysy svého otce a ještě jednoho občana, kterého nepoznal. Také zjistil, že jeho otec je svázaný a s ním i druhý muž. Okamžitě rozvázal otce a ten mu tiše řekl: „Matěji, rozvaž i Jana vem čaroději hůlku, poté bude bezmocný!“ Matěj poslechl, v mžiku rozvázal i Jana a potichu došel k čaroději. Sebral čaroději hůlku a málem by kopl do stejné věci jako jeho otec. Naštěstí ho otec upozornil. Najednou čaroděj pootevřel víčka, uviděl Matěje, Jana a Metoděje. Už chtěl sáhnout po hůlce, ale ta tam nebyla. Pohlédl zlostně na Matěje. Už chtěl vzbudit draka, ale Metoděj, Jan a Matěj už byli skoro venku. Jakmile byli venku, Matěj jim řekl: „Vylezeme nad vchod a shodíme na draka a čaroděje síť.“ Metoděj se ho zeptal : „Kde jsi vzal síť ? U rybáře , když jsem odcházel, půjčil jsem si ji.“ „Super, tak ji vytáhni“ „Hotovo“ „Připravte se, pozor, teď!“
„Máme je !“ vykřikli všichni a seskočili dolů a chytli síť, aby se čaroděj i drak nemohli vyprostit. Drak se vzpouzel, ale poté to vzdal.
Kapitola VI 
Matěj se zeptal čaroděje, proč unášel lidi z vesnice. Čaroděj odpověděl : „Nikdo mě neměl rád, tak jsem se chtěl pomstít“ „A proč únosem?“ „To bylo jediné, co mě napadlo!“ „ A teď jsem úplně bezmocný, nemám hůlku!“ „My vám ji vrátíme, ale polepšíte se,
slibujete?“ „Slibuji“. Tak Matěj podal čaroději hůlku a ten se polepšil. Vrátili se do vesnice a všichni děkovali Matějovi, že byl tak odvážný.

Zrzek a Filda

Emička Krätschmerová (7.let)

Byla jednou jedna chalupa, kde žil Zrzek, Filda a jejich sestra Lenka. Jednoho dne vyšli kluci ven a sestra na ně z okna volala: „Kluci, máte se učit!“. Kluci nechtěli, protože venku bylo moc krásně, chtěli si stavět a navíc byly prázdniny. Zrzka proto napadlo vystřelit sestru Lenku do Afriky. Začali stavět vystřelovátko, stavěli, stavěli, až ho dostavěli. Jakmile to měli hotové, chtěl ji tedy vystřelit, Lenka to však vše pozorovala a při výstřelu si dala pozor, kam letí.

Zdroj: Emička Krätschmerová Zdroj: Emička Krätschmerová Zdroj: Emička Krätschmerová

Kluci byli překvapení, že letí jen za domeček, proto se rozhodli, postavit o něco větší vystřelovátko. Tak stavěli a stavěli, až dostavěli. Sestra je však opět pozorovala pilně oknem.

Lenka vyšla ven, chytla je za tričko a zavedla domů, kde je zamčela.

Fildu napadlo, že si uklidí, a třeba najdou nějakou dírku, která povede ven. Hledali, hledali, až našli. Pak řekli: „toto je ta díra ven!“. Měli obrovskou radost, a i když byli zavření doma, věděli, že mohou jít kdykoliv ven.

Mezitím nastal druhý den, venku bylo krásně. Proto si sestra venku prohlížela fotky. Filda se Zrzkem si na dvoře házeli s balonem. Najednou začalo pršet. „Co budeme dělat? Nemám klíče a okna jsou všechny zavřená! “ řekla Lenka. Zrzek ji odpověděl: „Mám nápad, ale neřeknu ti ho dřív, dokud mi neslíbíš, že nám již nebudeš říkat, že se máme o prázdninách učit.“ Lenka souhlasila. Proto ji pustili do nalezené díry, kudy se dostali dovnitř.

Rodiče se radovali, když zjistili, že děti nezmokly. U večeře všichni tři na něco mysleli. Filda myslel na slib, který mu dala sestra, Zrzek na to, jak ji pustili do díry a sestra pořád myslela na to, aby se kluci učili.

Všichni tři na to mysleli i v noci. Spali, spali, až bylo ráno.

Poté co Lence maminka dovolila jít ven, zašla za kamarádkou. Ta jí půjčila kompas. Lenka se po příchodu domů zamkla ve svém pokoji. Kompas ji ukazoval, jestli Zrzek a Filda zapomněli její slib. Ve chvíli, kdy už kluci slib dle kompasu málem zapomněli, koukal se Filda do pokoje své sestry klíčovou dírkou. Když ji maminka zavolala, odešla za ní, a nechala kompas ležet na stoličce u dveří.

Filda vše řekl Zrzkovi, který zrovna umýval nádobí. Poté společně klíčovou dírkou vzali kompas a zahrkali s ním. Fildovi omylem vyklouzl kompas z rukou. V tom k nim přišla Lenka. Všimla si, že je kompas rozbitý. Byla z toho smutná, věděla, že musí vrátit kamarádce kompas v pořádku. Zároveň si uvědomila, že udělala chybu s tím, že chtěla zapomenout na slib, který svým bratrům dala. Poté společně s bratry šli koupit stejný kompas. Od té doby, mají krásný vztah.

ZAMRZLÉ JEZERO A SNĚŽNÝ DRAK

Zdroj: Barbora PoláškováJednou, ale to už bylo strašně dávno, bylo jedno království jménem ERON a v tom království žil král. Měl dceru. Byla to krásná princezna s očima černýma jako uhel a hnědými vlasy. Jmenovala se Aneta. Nebylo to ledajaké království. Bylo totiž pokryté ledem. To protože přímo uprostřed království bylo jezero, ze kterého všechen led pocházel. To jezero bylo také celé zamrzlé. Král hledal pomoc. ,,Kéž by někdo zastavil ten mráz!!“, říkal si každý den, když večer usínal.

Jednoho dne ráno krále probudil sluha a řekl mu: ,,Jakýsi mladý chlapec chce zkusit štěstí a zachránit království před úplným zmrznutím!“ Jakmile to král uslyšel, vyskočil z postele a bosky, ještě v pyžamu běžel ke dveřím. Vyřítil se z pokoje a honem honem do trůnního sálu, korunu na hlavu a žezlo s jablkem do ruky. Za chvíli už k němu vedli chlapce. ,,Dobrý den, pane králi,“ řekl chlapec. ,,Jmenuji se Jack a chtěl bych u vás zkusit štěstí a .....“. „Vím, proč jsi přišel a cením si tvé odvážnosti,“ přerušil ho král. Vtom do trůnního sálu přiběhla princezna.

,,Dobré ráno, tatínku,“ řekla. ,,Dobré ráno, dcero,“ odpověděl král.   ,,Kdopak to je, tatínku??“  ,,Tohle je Jack. Přišel k nám zkusit štěstí a zachránit království.“  ,,Dobrý den vaše veličenstvo,“ pozdravil Jack princeznu. ,,Dobrý den,“ odpověděla princezna. ,,Můžeš u nás tuto noc přespat,“ navrhl král. ,,Ano, to je výborný nápad!!!!!“ vykřikla princezna. ,,Moc rád, pane králi.“ odpověděl Jack.

V noci, když všichni spali, přišla princezna do Jackova pokoje. ,,Jacku vstávej!!“ vykřikla. ,,Co se děje, veličenstvo?“ řekl rozespale Jack. ,,Prosím říkej mi Anet, Jacku.“  ,,Omlouvám se Anet, ale řekni mi, proč jsi za mnou přišla ?“  A princezna začala .....  ,,Znám Tajemnou komnatu, která je ukrytá tady na zámku. Nikdo jiný o ni neví.“  ,,Ukaž mi ji prosím, Anet !“  ,,Právě proto jsem sem přišla.“  

A zanedlouho se už plížili temnými chodbami zámku…

,,Tak tady to je.“ řekla princezna. Stáli před velkou zdí a princezna pronesla tajné heslo…LEGENDA!!!!!  Zeď se najednou rozestoupila a oni vešli. Nebylo tam vůbec nic, až na knihu, která ležela na velkém podstavci uprostřed  komnaty. Princezna přistoupila blíž a řekla ,,Chodím sem skoro pořád, ale ještě nikdy jsem tu knihu neotevřela.“  ,,Opravdu?“ zeptal se Jack. ,,Ne, opravdu ne.“ 

,,Tak to vyzkoušíme, ne ?“ zeptal se Jack.  ,,Máš pravdu, třeba nám to pomůže k záchraně království!  ,,Cože?“ zeptal se Jack.  ,,Jdu do toho s tebou,“ odpověděla Anet. ,,Tak dobře, jdeme na to!!“ zvolal Jack a společně s princeznou Anet otevřeli knihu. Začali v ní listovat a najednou se zastavili a zarazili se u pojmu Sněžný drak. ,,Podívej!“ řekla Anet a četla: ,,Sněžný drak je dávná legenda. Jako jediný dokáže zastavit kletbu jezera, které leží v království ERON!!!!“ a nadějně se na něj podívala a pokračovala: „Jestli chcete, aby Vás drak poslouchal na slovo, musíte mít kouzelný talisman, který má u sebe královna jezera v království ERON.“  ,,Musíme královnu najít a poprosit ji o kouzelný talisman“ řekl Jack. ,,To ano, ale kde ji najdeme? V jezeře rozhodně nebude, protože je zamrzlé,“ namítla Anet.  ,,A co takhle v lese u jezera? Je tam přece opuštěná myslivecká chata, kde přebýval dávný myslivec pan Březina!“ navrhl Jack. ,,Výborný nápad Jacku. Je to velmi pravděpodobné, že se tam někde skrývá.“

A tak se další den rozloučili s panem králem, který měl slzy v očích a jeli do lesa na kraji zamrzlého jezera. Jakmile dojeli na místo, sesedli z koní, vzali je za uzdy a šli. Najednou se před nimi objevila myslivecká chata pana Březiny. Přišli blíž, dveře se otevřely a ven vyběhla jezerní královna a řekla: ,,Už tu na vás čekám !!! Pojďte dál,“ vyzvala je. Jakmile se usadili na židle, Jack začal: ,,Dobrý den, vznešená královno jezera v království ERON, přišli jsme za vámi, aby jsme vám pomohli a .....,“  řekl, ale nedopověděl. ,,Vím, proč jste přišli a cením si toho,“ přerušila ho královna. ,,Dám vám talisman a nemám k tomu žádné podmínky, ale chci, aby mé jezero nebylo zničeno!“ upozornila je.

,,Nebojte se, vaše jezernosti, nic se vašemu jezeru nestane,“ uklidnil ji Jack. ,,Tak dobrá tedy. Zde je talisman a ještě vám řeknu, kde je drak . Je uvězněn ve spárech zlého kouzelníka Drago Revina, který panuje na svém hradě v Ohnivých skalách! Musíte mu draka ukradnout a potom na něm letět až zpátky sem. A nechte si tu koně, postarám se o ně,“ dořekla. ,,Tady máte mapu. Dovede vás až do Ohnivých skal,“ a podala jim mapu na plátně. ,,Děkujeme vám moc,“ řekla Anet, vzala mapu a talisman a vyšla s Jackem ven. Královna jim popřála hodně štěstí a šli .

Po jednom dni se konečně ocitli v Ohnivých skalách. Vyšli až úplně na vrchol a viděli před sebou velký hrad. ,,To je hrad Drago Revina!“ řekl Jack. Přišli blíž a uviděli malého skřítka, který utíkal k hradu. ,,Počkej skřítku!!! Kam tak pospícháš a jak se jmenuješ?“ zeptala se Anet. Skřítek se zastavil, otočil se a když je uviděl, honem běžel k nim. ,,Ahoj, jmenuji se Mousa a pospíchám do hradu, protože my skřítci musíme posluhovat čaroději Dragovi a starat se o jeho vězně.“ odpověděl. ,,Takže ty víš o Sněžném drakovi?“ zeptal se Jack. ,,Samozřejmě,“ špitl skřítek a Anet ze sebe najednou vyhrkla: ,,My ho potřebujeme na záchranu našeho království. Nemohl bys nám ho pomoct vysvobodit?“ ,,No, mohl, stejně jen kvůli němu otročím! Znám tajnou chodbu do zámku, která vede kolem věznice pro draky, ale klíč má u sebe obrovský trol, který hlídá přímo před věznicí.“ vyhrkl. ,,Tak jedeme!!“ vykřikl Jack . A honem pospíchali k hradu. Za malou chvíli už je Mousa vedl tajnou chodbou k vězení, kde byl ukrytý Sněžný drak.

Hned, jakmile za rohem uviděli ošklivého zeleného a velkého trola, který naháněl hrůzu, se zastavili. ,,Jak mu ty klíče sebereme?“ ptala se Anet. ,,No ..asi bych mohl něco zkusit,“ řekl Jack. Přišel k trolovi a zavolal: ,,Hej! Ty tam!“ Trol se ohlédl a zavrčel: ,,Co tu chceš, ty jeden kluku?“ ,,Dáš mi klíče od věznice a půjdeš pryč,“ řekl Jack. ,,Dám ti klíče od věznice a půjdu pryč,“ opakoval trol. ,,Dáš mi klíče od věznice a půjdeš pryč,“ řekl Jack znovu. ,,Dám ti klíče od věznice a půjdu pryč,“ opakoval znovu trol, pak hodil klíče na zem a šel pryč. Jack je zvedl a řekl: ,,Trolové jsou strašně tupohlaví.“ Byl jsi úžasný, Jacku!“ řekla Anet. Společně odemkli věznici a Anet pozvedla talisman a řekla: ,,Probuď se Sněžný draku a pomoz nám.“ Drak se probudil a Anet mu vše o království řekla. Zanedlouho už spolu plachtili nad krajinou a Mousu vzali s sebou taky .

Jakmile dorazili ke královně, ta nasedla na koně a jela až do zámku vrátit koně a honem zpátky k jezeru. Jezero už bylo roztáté a veškerý led z království zmizel. Za pár dnů se konala velká oslava na počest toho, že jsou všichni v bezpečí a Anet s Jackem tak stateční. A také se konala velká svatba Anet a Jacka. Od té doby měli velkého ochránce a taky vlastního skřítka a žili šťastně až do smrti. Bůh ví, jestli jsou ještě naživu a jestli ještě království ERON existuje. Ale věřte nebo nevěřte, třeba někde daleko předaleko království ERON existuje a Jack, Anet, Mousa, Sněžný drak a možná i starý král tam šťastně žijí. DOBROU NOC !!

Barbora Polášková, ZŠ Zlín - Kvítková 4.A

SANTléčebna

Byl jednou jeden Santa a byl starej tak akorát, něco kolem tisíce až dvou tisíc let, no prostě skvělá léta. Jeho nejoblíbenější činností bylo mlsat čokoládové, vanilkové, citrónové, jahodové, oříškové, karamelové....... dobroty …no prostě všechny druhy cukroví a zákusků, jenž Vás mohou napadnout. Bohužel, tohle není zdravé ani pro Santu! Nakonec jeho stovky let trvající přejídání sladkými cukrovinkami nedopadlo vůbec dobře. Narostlo mu tak obrovské břicho, že se nejen nevešel do santovského kabátu, ale nevešel se ani do santovských sání!! A to byl vážně pořádný průšvih!  Jediné, co mu mohlo pomoct byla tzv.Santléčebna, v které je série speciálních procedur proti přejídání sladkými cukrovinkami a jejím následkům.

Jistě se ptáte, kde se vzal název Santlečebna? Nikdo neví jistě, ale zřejmě byla pojmenovaná po jejím nejčastějším pacientovi. Nebylo to totiž poprve, co to Santa se sladkostmi přehnal. Naštěstí náš Santa je někdy i rozumný a do Santléčebny dobrovolně zašel. Speciální doktorští skřítkové ze Santléčebny Santovy řekli, že to bude na dýl a že u nich musí nějaký čas zůstat. "Ale to nepůjde, za půl roku a deset dní budou Vánoce a musím doručovat dárky!" řekl Santa trochu vyděšeně. "Můžete si najmout nějaké šikovné skřítky kteří za vás najdou alespoň dočastnou náhradu" poradil mu doktor. Santa byl z této zprávy naprosto zhroucený. Teď si právě uvědomil, co svým počínáním způsobil.

DĚTI ASI PŘIJDOU O VÁNOCE …!

 Santa ihned zavolal třem svým oblíbeným skřítkům a poprosil je, aby ho navštívili.

Jmenovali se Ludvík Štístko a Barča. Ludvík je malí zvídavý popleta, Štístko je tlusťoučký, vysoký, silný…skoro to už ani není skřítek a Barča milá a chitrá. Všichni tři se domluvili a zašli do Santléčebny za Santou. Ten byl velmi rád, že vidí své oblíbené skřítky a požádal je laskavě, jestli mu pomůžou. Skřítci chvíli přemíšleli, protože to co po nich Santa chtěl, znělo doslova nemožně. Přemýšleli tak dlouho, že se dokonce zdálo, že to byla soutěž v přemýšlení, kdo nejdýl vydrží přemíšlet. Jelikož nikdo z nich nevymyslel nic, čím by se ze Samtovy prosby vymluvili, tak potichu pronesli "ano, najdeme Ti nějaký záskok". 

  "Ale přiveďte někoho normálního" podotkl Santa, "Jo a můžete si půjčit moje sáně a soby." pronesl nakonec Santa, ale v jeho hlase bylo zároveň znát velké - opravdu velké obavy. Skřítci radostně odešli s vědomím, že dostaly úkol od samotného Santy.  Za půl hodiny se sešli u půvabných a červeno orandžovích saní s osmi sobi a s modelem země, který byl zabudovaný ve předu saní v palubovce. Každý přinesl nějakou vychytávku. Barča dalekohled a supervýkoné krmivo pro lítací soby - speedflay granule, Ludvík přinesl baterky a Štístko deky, spacáky a čokoládu, kterou v rámci diety zabavil Santovi. Dodali si kuráž v podobě mléčné čokolády, aby se nebáli v nové funkci sobopilotů a rozhodli se vyrazit. Všichni už od malička jen balili dárky u pásu a nevěděli absolutně nic o létání se soby. Kluci nastoupili do saní a Barča mezitím dala sobům hrstku speedflay granulí. Potom nastoupila do saní chytla otěže a zakřičela "HOU HOU", protože někde četla, že potom sobi poletí. A oni opravdu letěli!

"To nebyl dobrý nápad, s těmi povzbuzijícími granulemi. Ty se dávají až jsou sobi unaveni a ne hned u startu" kvičel Ludvík. A měl pravdu . Sobi letěli jako šílení. Protože se všichni klepali zimou, tak jim Štístko rozdal deky a znovu občerstvil čokoládou. Byli to moderní sáně takže tam měli autopilota a Barča ho zapnula, aby si mohli dát šlofíka ve spacáku. Ráno se probudili v oblacích nad městem Drogheda v Irsku. Sletěli dolů do temné a slepé uličky. Až se probrali, tak uklidili spacáky, deky a zapnuli kamufláž a potom Štístka napadlo, že vůbec neví podle čeho budou santův záskok hledat. A nevěděl to vlastně nikdo. "Měli jsme letět třeba do do Santa Moniky", řekla Barča "tam by aspoň podle názvu mělo být Santů dost, když se podle nich jmenuje celé město. "Ty troubo" prohlásil Ludvík "to je na jihu a ani tam neví jak vypadá sníh. Kde by se tam vzal někdo jako Santa. "Dost řečí"! zarazil je Štístko. Jdeme prostě hledat a někoho najdeme. To snad nebude tak těžké.

Jenže bylo. Skřítci hledali snad ve všech městech po celém svět. Hledali i v menších městečkách, vesnicích i malinkých vesničkách, které byste nenašly ani v mapách. Hledali a hledali a nikdy se přitom nezapomněli posilnit výtečnou santovskou čokoládou.  Nanakonec zjistili, že už není kde hledat a i čokoláda o které doufali, že jim pomůže v přemýšlení, jim došla - stejně jako nápady. Naprosto vyřízeni se rozhodli vrátit k Santovi. Nikomu ze skřítků nedošlo, že během stresujícího hledání propadli stejné neřesti jako Santa…

Po příletu do Santlečebny se skřítci nestačili divit. Santa, který podstoupil odtučňovací kůru, vapadal úplně jinak, než když ho před půl rokem opouštěli. Shodil tak sto nebo dvě sta kilo a celkově vypadal fit. Jediné co na něm bylo divné, byly ty jeho velké modré oči. Byly až neskutečně velké? A byly velké proto, že Santa civěl na trojici skřítků, které tak nějak nepoznával. A nebylo divu. Vystresovaní skřítci se po celý půlrok hledání cpali a cpali čokoládou, která se na jejich malinkých tělíčkách podepsala velmi rychle, ale hlavně velmi výrazně. Vůbec už nevypadali jako skřítci, ale spíš jako velké mluvící koule."Co se vám stalo!?"zeptal se Santa. Skřítci jen pokrčili rameny, ale nebylo to vůbec poznat. Spíš to vypadalo že jen nehybně stojí. A po chvíli Barča řekla. "Neměli jsme jídlo měli jsme jen čokoládu". Santa pokýval hlavou.

"Omlouváme se, jsme úplně neschopní nikoho jsme nenašli. "Santa zhubnul jednak z toho, že podstoupil odtučňovací kůru a taky z toho, že byl ve stresu že se mu někde po světě prohání skřítci s jeho sobama. A teď už je santa vpohodě a může začít roznášet dárky. Řekl s úsměvem doktor.  A vy se půjdete léčit vy naši čoko skřítci. Pro příště, to nepřehánějte tolik s těma slatkostma. Prohlásil doktor. Z toho pline ponaučení: slatkosti jsou sice dobré, ale můžou vám pěkně zkomplikovat život a to ať jste velcí nebo malí. Tak pozor na příliš sladké Vánoce …!  …a nejen Vánoce…

Danny Čechmánek, 4.A , Základní škola Kvítková, Zlín

Peřinkové Vánoce

V jednom takovém docela obyčejném sídlištním paneláku bydleli čtyři velice dobří kamarádi a ti se jmenovali Eliška, Anežka, Cristýnka a Honza. Eliška a Honzík byli sourozenci. měli štěstí. Bydleli nejenom ve stejném domě, ale i na stejném patře-což bylo super. Protože když si potřebovali něco FAKT nutného říct, stačilo vyjít na chodbu a písknout na jejich tajnou píšťalku. A když nechtěli, aby jejich rodiče slyšeli, co si povídají…(protože ne vše je pro dospělácké uši)..,zřídili si z jednoho jejich sklepa klubovnu. Štědrý den už je za dveřmi a děti se nemohly dočkat. Jenže ten předvánoční čas nejenom že pomalu ubíhal, ale hlavně nebyl sníh. To bylo na tom ta největší katastrofa. Co mají takové děti pořád v bytě dělat? Honza rozhodl: "musíme se sejít v klubovně. "Všichni rozradostnění (že se konečně bode něco dít) se sešli do desíti minut v klubovně. První řeč byla o sněhu. "Já už minimálně čtyři roky neviděl na Vánoce sníh "řekl Honza.  Anežka hned spustila jak její kamarádi řekli slovo sníh. " Mě napadlo co s tím udělat, já mám po babičce Ágnes knihu. Kdysi dávno mi vyprávěla že se setkala s Ledovou Královnou, která ji splnila jedno přání. " řekla s radostí Anežka. "To je super mohly bychom si přát, aby byl na Vánoce sníh "vyhrkla Eliška." To je dobrej nápad. "řekla Eliška a Cristýnka jako jedna. " A teď vám něco povím "řekla tiše a děsivě Cristýnka.

"Když už asi páté Vánoce nenapadl sníh, tak  bysme si ho mohli přát!". Všichni s Cristynčiným návrhem souhlasili. "A jak ji teda přivoláme?" zeptala se Eliška. Anežka s radostí spustila- "abych byla přesná, musíme otevřít podivuhodnou knihu po babičce Ágnes a říct své přání. Potom jestli si ho moc přejeme, tak nás to pošle přímo k Ledové Královně. "Jak dlouho to bude trvat?" zeptal se Honza. " No to si nejsem jistá, ale asi chvilinku. Nějaké další otázky? " Ano co si sebou máme vzít s sebou do batohů? zeptala se Anežka a zvedla nad hlavu svůj růžovo modrý batoh." "Nóóó, asi baterku, pití, svačinu a pro jistotu i náhradní mikinu, kdyby vám byla zima. Ještě něco?"  "Ano ještě malá maličkost! Co uděláme až tam dorazíme?" " To se dozvíme tam. Všechno dobrý?" "Ano." "Dobře, uvidíme se zítra "řekl Honza. Za chvilku už byly všechny děti ve svých domovech a jejich maminky je ukládaly ke spánku. Druhý den se děti připravovali na nebezpečnou cestu k Ledové Královně. Až děti měly všechno připraveno tak zamířily do klubovny kde se měli setkat. Jako první tam přišla Anežka, potom asi po pěti minutách přišla i Cristýnka s ostatními. " Máte všechny věci i ty Cristy tu knihu?" zeptal se Honza.

"Ano máme vše "dodali sborově. "Dobře jdem na to." Děti otevřely knihu chytli se za ruce a sborově, srozumitelně řekly-"přejeme si aby byl sníh!". V tu chvíly děti kniha vtáhla, zablesklo se a kniha se zavřela. Děti neschopny slova, se ocitly u nohou Ledové královny, která nejen že byla větší než očekávali ale i ona vypadala, že je trochu překvapená. Podívala se na ně a milostivě spustila." Copak chcete milé děti?" Děti pomalu a velice tiše ze sebe soukaly " My bychom vás chtěly poprosit jestli byste nám nesplnila jedno přání. "Jen do toho. Spusťte!" řekla klidně Ledová Královna" My bychom si móóóóc všichni přáli na Vánoce sníh, protože už několik let po sobě na Vánoce sníh nebyl" řekla opatrně a co nejpřesvědčivěji co uměla Cristýnka.

"A kde bydlíte?" " Ve Zlíně? "řekl rychle Honza a potom velmi opatrně dodal "A.....nemohli bychom si prosím přát ten sníh pro všechny děti na celém světě?   "Vy jste my teda nároční, ale dobrá vyhovím vám, ale také pro mě musíte něco udělat. Musíte splnit tři úkoly. Vlastně není to pro mě, je to pro váš sníh. Potřebuji, abyste poprosily Santu Clause, který žije na Severním pólu, aby vám dal špetku stříbrného prášku. Potom Dědu Mráze, který dělá radost dětem v Rusku, aby vám na chvilku vypůjčil hůlku Mrazilku. A Ježíška, který dělá radost dětem v České republice  (ale pozor ten má tu nejdůležitější věc ze všech ,bez ní by to nefungovalo)- je to svatá voda Sněhulka. Je vám to jasný? Ale začněte s tím hned!" " Ale jak se na ty místa dostaneme? " zeptala se Eliška.

" Já vám vypůjčím tyhle prsteny. Však pozor-příšerně studí. Stačí si jen pomyslet, kde chcete být a říct: ECONAV a prsteny vás tam přenesou. řekla důležitě Ledová Královna. Děti si stouply vedle sebe chytli se za ruce, myslely na Severní pól a řekly zaklínadlo. Ledová Královna se dívala, jak děti zmizely. Děti se usmívaly, než zmizely úplně. Zanedlouho byli na Severním pólu. Kamarádi se bleskově vzpamatovali. Vzali si baťůžky, dali si je na záda. Zamířili k obrovskému domy otevřeli dveře a uviděli tu nádheru! Bylo tam miliony barevných skřítků. V mžiku všechny oči včetně Santy upřely pohled na nově příchozí. Děti zamířily k Santovi.

"Co tu pohledáváte? "zeptal se Santa hřmotným hlasem. My jsme vám přišly předat pozdrav od Ledová Královny....." to je vše?!" …Ne to není, ještě jsme vás přišly poprosit o špetku stříbrného prášku." " No ale to nebude zadarmo. Budete muset po večeři umýt všechny talíře." řekl šťastně Santa… (protože to nebude muset dělat on.)  "Dobrá a pak to dostaneme? "zeptali se znaveně děti. Ano dostanete. Všichni čtyři se dívali jak skřítci večeří a Santa sedí přímo naproti skřítkům. Jenom čekali až povečeří. Santa jim siće nabídl večeři ale oni ji odmítli, protože už chtěli letět dál. Všichni dojedli a kamarádi se pustili do práce. Anežka a Cristýnka umývaly nádobí, Honza a Eliška ho naopak utírali. Až byli hotoví tak zamířili k Santovi, který je po celou dobu sledoval, jestli to neflákají. Až se Santa ujistil, že je to vše čisťounké, tak konečně zavelel.

"No dobrá, pojďte za mnou."  Děti následovaly Santu, který mířil .....asi ke kanceláři. "Počkejte tady před dveřmi "řekl Santa.  Když konečně vyšel zase ze dveří, podíval se na Elišku a řekl…" Ať vám to vyjde!" Eliška poděkovala a došla za ostatními. Děti se znovu chytly za ruce, myslely na Rusko (domov Dědy Mráze) a zase vyslovily zaklínadlo ECONAV." Náhle se ocitli v nějakém úplně zledovatělém domě, kde zanedlouho potkaly Dědu Mráze. "Co tu chcete milé děti? "řekl malý a sympatický staříček. " Dobrý den, pozdravuje vás Ledová Královna a my bychom vás chtěly poprosit jestli by jste nám nemohl půjčit hůlku Mrazilku."pronášeli už klidným hlasem všichni (Trochu se již otrkali u Santy)

"Moji Mrazilku? To já tedy nevím. Na co ji potřebujete?" řekl zvídavým tónem Děda Mráz. " Na výrobu sněhu už jsme byli u Santy - ten nám dal špetku stříbrného prášku. Teď jsme u vás a ještě míříme k Ježíškovi pro svatou vodu. "Tak pomůžete nám? Próóósííím!" úpěnlivě prosily děti.  " Asi ano "řekl dědeček Mrázek, jak mu teda děti začaly důvěrně říkat.  "No dobrá tu máte." řekl s malou obavou v hlase. Nebyl si vůbec jistý, že koná správně. Ale když dal Santa stříbrný prášek......tak jim také pomůže. "Děkujeme mockrát! Nikdy na Vaši pomoc nezapomeneme!" řekly ve spěchu děti.  

Konečně po třetí a naposledy za tenhle den se chytli za ruce, pomysleli na Ježíška a jeho sídlo a vyslovili zaklínadlo.  Prsteny je přenesly do Ježíškova sídla, kde uviděli v nejhornějším patře, jak Ježíšek opravuje nádherné nablýskané letadýlko.  Ježíšek si jich všiml a řekl " Kdepak jste se tady ocitly děti?" "Dobrý den! My jsme sem byli přepraveni kouzelnými prsteny, které nám vypůjčila Ledová královna. Mimochodem Vás moc pozdravuje." To je od ní hezké. To je vše? Mám totiž hodně práce?" řekl Ježíšek.

"Ne, to není! Ještě jsme Vás přišli poprosit o svatou vodu Sněhulku na výrobu sněhu pro děti na celém světě" oznámily mu děti. " No dobrá, ale stejně to nebude tak jednoduché. Musíte natřít barvou - každý z vás- jedno letadýlko. Až to uděláte tak vám dám Svatou vodu Sněhulku." řekl Ježíšek." Dobrá pustíme se do toho." řekla překvapivě klidně Anežka. Děti uchopily štětce a namočily si je do kelímků kde byly jednotlivé barvy. Anežka měla malé letadýlko, které mělo mít červeno modrou barvu. Cristýnka měla ještě menší a natírala ho zlato stříbrnou. Eliška měla ze všech holek největší a natírala ho pouze jednou barvou a to byla červená. A Honza letadýlko natíral modrozelenou. Honzovo letadýlko bylo stejně velké jako Eliščino. No nejsou náhodou sourozenci? No neví to Ježíšek, nedal jim to schválně? Děti dodělaly svá letadýlka a předaly je Ježíškovy.

"Děkuji vám děti. Prosím, tady vám předávám svatou vodu Sněhulenku." řekl pochybovačně Ježíšek. Děti poděkovaly a zamířily k východu. Prsteny je přenesly do Královnina sídla." Tak co? Získali jste to, pro co jste se vypravili? "zeptala se zvědavě Královna." Ano máme vše. Vracíme prsteny a mockrát za ně děkujeme. "řekla za děti Eliška. "Jdeme tedy čarovat sníh." Ledová královna si připravila kotel a věci co přinesly děti. Jako první tam dala špetku zlatého prášku. To všechno lehoulince přimrazila a kapla tam to nejdůležitější věc a to byla svatá voda Sněhulenka. A z kotle se začal linout sníh a Královna rychle řekla zaklínadlo "HINS" a v tu chvíli sníh zmizel a venku začalo sněžit. Děti radostí skákaly a radovaly se.

"Jak se dostaneme domů? " zeptal se Honza. " Půjčte si ještě na jednu cestu prsteny a až budete doma tak prsteny zahrabejte do sněhu, já jsi je vyzvednu. A přeji vám ty nejkrásnější Vánoce. " řekla milostivě Ledová Královna. Děti vděčně poděkovaly a zamířily k odchodu. Královna se dívala, jak děti mizí pryč. Děti už byly doma, oblekly se do sněžných oblečků a běžely válet se ve sněhu  po skoro celý zbytek dne . Maminka je zavolala na slavnostní večeři. Všichni dospělí u stolu se divili, že konečně napadl sníh po tolika letech i na Vánoce. Děti si pochutnaly na kaprovy a rozbalily si své dárky. Svoje tajemství (jak se postaraly o sníh pro všechny děti na Vánoce) nikdy neprozradily.     A mají novou kamarádku! Ledovou Královnu.

Sofie Čechmánková, Základní škola Kvítková, 4.A

Kniha kouzel

Anna Štouračová

Byla, nebyla jedna hora jménem Larsin, kterou obklopuje les. O hoře Larsin se vypráví různé legendy.

Na kraji lesa byly postavené tři chaloupky, jen dvě z nich byly obydlené. V té třetí chaloupce

bydleli rodiče Williama Sonda, který bydlí v první chaloupce a Jirky Sonda, který bydlí v druhé chaloupce. Nikdo neví kam se poděli jejich rodiče. Říká se, že se vytratili. William měl čtyři děti: Andy, Radka, Honzu a Lukáše. Jirka měl tři děti: Evu, Mirka a Karla. Jednou šly děti prozkoumat dům jejich babičky. Byl celý od pavučin a na zemi byl prach. Chlapci prozkoumali skříně a postel a děvčata prohledala kuchyň a truhly. Chlapci našli jen vyšívané šaty a zatoulanou kozu. Eva našla starý sýr a Andy našla truhlu, ve které byla vojenská uniforma, košile, kalhoty a dětské pleny. Úplně na dně byla stará kniha s nápisem KNIHA KOUZEL. Andy ji otevřela a vypadl z ní papír, na kterém bylo napsáno: legenda Knihy kouzel.

Byla jedna krásná princezna, která měla s princem dvě dcery. Jedna se jmenovala Larisa a ta druhá Simona. Jednou si sedly na lavečku a povídaly si o tom, čím chtějí být až vyrostou. Larisa řekla: „Já se stanu královnou a budu mít velikou moc.“ A Simona řekla: „A já budu pomáhat lidem a hospodařit.“ A Larisa se silně rozesmála a odešla. Když měla Larisa osmnáct let, dostala od své maminky Knihu Kouzel. Zneužívala knihu tak, že i Simona se jí musela klanit. Stávala se z ní velice zlá královna.

Děti poslouchaly Honzu a i se trochu bály. Andy upustila papír, který ji právě Honza podával.

Z druhé strany byl obraz jejich babičky Simony a nějaké Larisy. V tom je to napadlo. Larisa je sestra jejich babičky a určitě se chtěla pomstít, proto babička zmizela. Radši si předčetly tu poslední legendu, na které bylo tohle: Říká se, že se do hory chodilo pro magické krystaly, které plnily jedno přání a pak vybledly. Ale nikdo se z hory nevrátil, jakoby je hora polapila. Prý v ní číhá nějaké nebezpečí, nějaká osoba. „Takže ta osoba je Larisa a vězní spoustu lidí?“ „Ano Lukáši, je to tak!“ řekl Karel. „Zítra sraz v lese u studánky. Tak ahoj!“ Ráno se sešly u studánky a připravovaly se na Larisu. Až došly k hoře nevěděly jak se dostat dovnitř. Eva  přečetla v knize, že se dá otevřít jedině kvítkem růže. Přesně ten vedle nich rostl, tak ho Andy utrhla a přiložila na skálu. Skála se otevřela a za nimi se zase zavřela. Šly slyšet kroky a po chvíli i skřehotavý hlas „Co děláte v mojí hoře?“ vyslovila Larisa a pak se i ukázala. Byla to stará bába. Radek se odvážil a řekl: „To není tvoje hora! Ale…, ale…, jak se jmenuje?“ „Larsin“ koktal Radek. „A já?“ „Larisa.“ „Odkud znáš mé jméno?“ „Z knihy. Z této.“ řekla Andy. „Odkud jí máš?“ „Od babičky.“ „CHA CHA CHÁ“ smála se Larisa. „Této?“ a ukázala na veliký krystal, na kterém byla uvázaná babička. „Pokud ji chcete vysvobodit najděte mi skalního draka.“

„A kde?“ „Tady v té knize.“ „Přiveďte mi ho a budete volní, pokud ne, stane se z vás pravdomluvka.“ „Krulea buela, ať jste v knížce ruela.“ „CHA CHA  CHA.“ „Babičko!“ zakřičely a vrhly se na babičku. „Ta hloupá Larisa, draci jsou hodní a ne zlí.“ „Mám nápad. Tady se píše, že drak skalní je stejný jako drak oplatný.“

„To je drak, který umí oplácet věci ze zla na dobro. Takže až se dostaneme ven s tím drakem a dáme ho Larise, změní se na mravence.“ „Ale jak se dostaneme ven?“ „Královna vlastní draka oplatného a přenosný portál.“ „Tak k němu zaletíme.“ řekla babička a nasedla na draka, který jedl kopretinu. „LEŤ!“ a drak se vznesl. Drak po chvíli přistál na nádvoří. A tam je zajali vojáci elfové a dovedli je ke královně. „Co tu děláte?“ ptala se královna. „Potřebujeme si půjčit draka oplatného.“ „A proč?“ „Protože Larisa nás nepustí z jeskyně, pokud ji nepřivedeme draka skalního. A drak skalní je stejný jako drak oplatný. Tak bychom …“ „Tiše! Vím co chcete. Půjčím vám draka oplatného, ale až ho budu potřebovat odletí do knihy.“ „Ano děkujeme.“ „Ale teď běžte do přenosného portálu.“ „Nashledanou a děkujeme!“

„No konečně, už na vás čekám! Máte draka?“ „Ano. Můžeme odejít?“ „Moment! On se vytrácí. Vy jste mě chtěly podvést? Pravdomluvky vezměte si je. Teď jsou jedny z vás.“ „Omlouvám se za to, že jsem ti dal blechy do postele Karle.“ A jedna pravdomluvka praskla, pak druhá, třetí a pátá a už tam žádná nezbyla.

Mohly projít domů i s babičkou. A co se stalo s Larisou? Stal se z ní mravenec a žije v mraveništi.

Davča - Vánoční pohádka

Byly zimní prázdniny a rodiče se rozhodli se svými dětmi Petrem a Matějem vyjet do Alp na horu Marmolada. Jezdili jsme na modrých a červených sjezdovkách. Můj třináctiletý bratr Petr rád jezdil na černou sjezdovku,  která tam byla ze všech nejvyšší. Jednou mě hecoval, s tím, že se bojím tuto černou sjezdovku sjet dolů. Já jsem se však nenechal vyhecovat a pokusil jsem se černou sjezdovku pokořit.

Jenže jsem zjistil, že to není vůbec tak snadné, navíc se mi vypnula jedna lyže a sklouzla dolů – to už mi nezbývalo nic jiného, než se vydat za ní. Na jedné lyži jsem jel dolů z prudkého kopce závratnou rychlostí, navíc se mí nedařil řídit směr. Rychlost byla obrovská, nešlo mi na jedné lyži zabrzdit. V duchu jsem si říkal: „Ne prosím ne“. Velkou rychlostí jsem se řítil k lesu z kopce. Snažil jsem se zabočit na druhou stranu. Ale bylo pozdě.  BÁC.

Probudil jsem se, otevřel oči, všude kolem mě je tma, ticho a zvláštní vůně jehličí, pryskyřice a země. Vpravo jsem slyšel tenké hlásky, které jakoby patřily malým dětem. Přichází ke mně malá stvořeníčka. Vypadají jako skřítci. Mají na sobě zelený hábit spletený lýkem. „Kde to jsem ?“, zeptal jsem se. V kouzelném světe skřítků, řekl jeden z tvorečků. „A proč tu jsem? „To nevíme“, odpověděli. „Dostal ses tu včera odpoledne. Máš na sobě hodně modřin. Musíme jít do lesa pro kouzelné bylinky“, řekl jeden z tvorečků. „Poslyš, území kde rostou léčivé byliny může být hodně daleko, ale rádi tě vyléčíme“,  řekl jeden skřítek. „Budeš tu muset několik týdnů zůstat“. Nerad jsem spával na cizích místech. Skřítkové spávali v malých domečcích, které stavěli z klacků , mechu, z jehličí  a udusané hlíny. Spal jsme na matracích, které byly položené v rohu pokoje, kde se scházela celá prazvláštní společnost těchto stoření, kde jedla, rozhodovala o dění lesa, kde si povídali i hráli.

Ráno jsem se probudil a skřítků bylo mnohem méně ,protože šli pro mě hledat léčivé byliny. „Mám hlad prosím. Dali by jste mi prosím nějaké jídlo?“, zeptal jsem se ospale. „ Jistě, a co by sis přál ?“, tázali se skřítci.  „Vajíčko se slaninou“, vyhrkl jsem.  „Aha. Tak to se ti omlouváme, ale nic takového nemáme, nejíme vajíčka patřící lesním ptákům“. Nevadí, v tom případě bych si dal jogurt“, řekl jsem. Podívali se na sebe udiveně. „Promiň to taky nemáme a tato rostlina u nás ani neroste. Ničím takovým se u nás nekrmíme. Živíme se malinami, ostružinami, jablky, šiškami a plody stromů, a různými bylinami“. Trochu se mi zhoupl žaludek. „Pardon, ale už mě přešla chuť“.

Večer už jsem to hlady nemohl vydržet a také jsem potřeboval zajíst pachuť lektvaru z bylin, kterým mě odpoledne začali léčit. Časem jsem si na jejich jídla zvykl a myslím, že mě tyto pokrmy jen prospěly. Také jsem se s těmito tajemnými obyvateli lesního podzemí spřátelil.  Nevím kolik nocí jsem tady strávil, ale čas mé léčby se chýlil  ke konci. Na nohu už jsem mohl stoupnout bez bolesti a také hlava už nebolela a mysl byla jasná.

Nadešel den, kdy se mně zeptali, jaké bych chtěl splnit poslední přání. „Co by sis přál?“, zeptali se mě malí skřítci. „Rád bych se  vrátil za svou rodinou. Určitě mě hledají.“, řekl jsem.  „A ještě bych si prosím přál abych se  vrátil do času, než se mi tato nehoda stala“. „Jistě. Ale, budeme muset u vařit lektvar cestování v čase“. Trvalo týdny než našli vhodné byliny a uvařili tento lektvar . Dali mi napít tmavě hnědého hustého lektvaru, který chutnal hořce. Asi jsem se při pití tvářil všelijak, ale skřítci jen pokyvovali hlavou a usmívali se na mě. „Děkuji vám“, stihl jsem jim ještě říct a už se mi rozplynuli v mlze.

 „Ahoj! Tak pojeď, bačkoro“, slyším a vidím svého bráchu, jak stojí na lyžích nad černou sjezdovkou a hecuje mě. Směje se mi, že se bojím tuto černou sjezdovku sjet dolů. Já jsem mu však jen zamával a  zatočil doprava směrem k modré lyžařské sjezdovce……

Dům plný skřítků

Před rokem jsme se přestěhovali z bytového domu do červeného baťovského domu. Pořídili jsme si vytouženého psa, je to fenka a jmenuje se Tonička. Moc se nám v domě líbí a to jsem ještě netušila, co se v něm dá všechno zažít. Každou chvíli se například objevují nějaké bytosti, které jsem dříve neznala, v poslední době jsou to skřítci. Rozhodla jsem se vám, aspoň o dvou, něco napsat.

Zdroj: Julie Šemnická

Snížek

Je pochmurný den a já sedím u svého pracovního stolu a pozoruji, jak u od rána padá sníh. Ticho. Vtom slyším v rohu pokoje zapraskání a potom tenounký hlásek. Vstávám a jdu se podívat, co to je? To mi neuvěříte, v rohu stál docela malinký skřítek. Měl malinkou červenou čepičku s bílou bambulkou. Povídám mu: „Ty jsi skřítek, viď?“, a ten skřítek odpovídá: „To ano, jmenuji se Snížek a jsem vánoční skřítek.“ No, jen si to představte – vánoční skřítek, tedy Snížek, v mém pokoji! To může být docela legrace, pomyslela jsem si a udělala jsem mu čaj do hrníčku pro panenky. Snížek mi potom za to povyprávěl krásnou vánoční pohádku, ale to už je jiný příběh.

Kontrabas

Jestli jste zvědaví, co se mi minulý týden stalo, tak rozhodně poslouchejte. Seděla jsem v křesle a četla si, když vtom moje fenka začala štěkat. „Tony“, zakřičela jsem na ni, ale ona nepřestávala. Šla jsem se podívat, co ji tak rozrušilo a tam stál malý skřítek. „Ahoj, ja se jmenuješ?“ „Já se jmenuji Kontrabas a jsem hudební skřítek.“ O pár dní později už jsme byli kamarádi a s Kontrabasem jsme nacvičili hudební vystoupení: 1, 2, 3, 4, týt, cvak, tút, cink, klap, břink! Bylo to úžasné, a když jsme skončili, všichni v domě nám tleskali. Skřítek Kontrabas se prozatím ubytoval v mém pokoji pro panenky a myslím, že si tam udělal i vlastní hudebnu, ale, kdo ví? On pořád vymýšlí něco nového!

Julie Šemnická, 9 let

Jak skřítek Vítek našel, co nehledal 

Na městečko Nové Hrady padl soumrak a světlo pouličních lamp zastínilo svit prvních večerních hvězd.

„Škoda,“ zahudroval skřítek Vítek, který právě ve hvězdách hledal něco více, než sedět na poličce hned u dveří v Pohádkovém domečku paní Gábiny. Pak si povzdechl, hlavičku opřel do dlaní a jako každý večer po setmění smutně naslouchal brebentění a dohadování svých spolubydlících.

„Já mám hezčí vlasy a větší křídla, spustila proslov víla Viola. „A to jsme na tom lépe, než čarodějnice. Ty se dohadují, která má větší bradavici na nose, rozcuchanější vlasy, přední zuby až na bradu a vždycky to skončí hádkou o nejkrásnější hrníček, ve kterém bydlí.“ „Zapomnělas na košťátka!“ Ozvala se čarodějka Dobrodějka. „Moje lítá nejlépe!“

„Holky nehádejte se,“ zabručel vodník Vláďa. „Voda je na světě nejdůležitější!“ „A co povidla, bylinky a mák do buchet, o který se starám já, a kdo vám peče housky?“ překřičela všechny babča Hanča. „To moje práce je nejdůležitější a mě mají děti nejradši, protože jsem nejkrásnější.“

Skřítek Vítek znova unuděně povzdechl. Zase dohadování, kdo je nejlepší, nejkrásnější a nejdůležitější a kdo si zaslouží nejlepší místo na poličce v Pohádkovém domečku. Smutně se zahleděl z okna. Hvězdy sice neviděl, ale zato si nadšeně prohlížel zámek na druhé straně cesty, za rybníčkem a za mostem, co po něm přecházejí turisté. 

„Ach jó, bydlet tak na zámku, to je alespoň místo k životu,“ breptal si pro sebe. „Nemusel bych poslouchat hloupé dohadování, celý zámek by byl jenom můj a taky bych byl něco více, než pouhá pohádková bytost. Přece ten, kdo bydlí na zámku, ten je nejdůležitější.“ A Vítek se rychle rozhodl. Seskočil z poličky, protáhl se škvírou pod dveřmi a rozběhl se přes cestu k mostu. Jenže si vůbec neuvědomil, jak malé má nožičky a jak bude cesta namáhavá. Blížila se jedenáctá hodina, když konečně došel k pevným dveřím zámku, jenže nenašel žádnou škvíru, kterou by se protáhl. Nevadí, půjdu zadem, rozhodl se statečně a obcházel zámek na zadní zahradu. Byl jako slepý a vůbec si nevšiml, že ho někdo pozorně sleduje.

Sova Svatava přešlápla na komíně, mlsně se olízla a několikrát zamrkala. „Počkám si, až večeře přijde blíž,“ houkla tiše a hladově skřítka Vítka sledovala.

Vítek si ničeho nevšímal, šlapal, nožičky ho bolely, ale vidina života na zámku ho hnala zahradou k zadním dveřím. Únavou už sotva viděl a vůbec si nevšiml hluboké studny. Zato sova Svatava viděla i ve tmě všechno. „Ty hloupý skřítku!“ Polekala se, že jí večeře zmizí, roztáhla křídla a pomalu se tiše blížila k Vítkovi. Než ho ale mohla chytit do drápů a do zobáku, vysílený skřítek zakopl, překulil se přes kameny kolem studny a pak už jen cítil, jak padá a padá.

Sova Svatava se rozzlobená vrátila na komín, zato v pohádkovém domečku dohadování nebralo konce.

„Pomóc!“ Zaznělo odněkud z dálky. „Pomozte mi!“ To volal skřítek Vítek ze studny. A protože ti, co jsou si blízko a mají se rádi, slyší volání o pomoc srdcem, uslyšely ho i všechny pohádkové bytosti z domečku za mostem.

„Skřítek Vítek je v nouzi!“ Zarazil hašteření nejstarší vodník. Všichni ztichli. „Musíme mu na pomoc!“ rozhodla čarodějka Dobrodějka a nikdo neprotestoval. Čarodějnice nastartovaly létající košťátka a všichni vodníci, víly, skřítkové i babičky kořenářky nasedly a v okamžiku všichni dolétli na zámeckou zahradu ke studni.

„Je dole!“ Věděly první víly vyzvědačky. „A jak je statečný,“ žasla ta nejmoudřejší. „Chtěl od nás pryč, toužil bydlet na zámku, protože si myslel, že je něco více než my a spadl až na dno. Musí být unavený, a přesto se zvedl a znova se škrábe po kamenech nahoru. Musíme mu pomoct, vždyť je náš, patří k nám a to, že jednou zakopl, to přece nic neznamená.“

„Pravda každý může zakopnout, odřít si nos,“ pronášel nejstarší vodník. „Ale když se zvedne i když ho všechno bolí, je statečný a pomoc si zaslouží.“

A tak všechny bytosti z Pohádkového domečku spojily své síly, čarodějnice poslaly do studny košťátka, víly Vítka nadnášely křidélky a vodníci hlídali, aby se na zdech studny neobjevila voda.

„Sláva! Povedlo se, Vítek je zachráněný!“ Radovali se všichni, když se ušmudlaný a utrápený skřítek rozplakal. „Všem vám moc děkuji, bez vás bych se ze studny nedostal. Bez vás bych se do našeho Pohádkového domečku nikdy nemohl vrátit.“

„Ále, to nic nebylo,“ promluvil starý moudrý vodník. „Přece nenecháme kamaráda v nouzi. Vždyť žijeme všichni v jednom Pohádkovém domečku, v jednom městečku a v jedné zemi a i když jsme každý jiný a hašteříme se, když je to nutné, spojíme své síly pro dobrou věc a pomůžeme si. Tady má každý své místo, své radosti i povinnosti.“

„A to máš pravdu,“ promluvila jedna babička a dala se do vaření povidel. Druhá zadělala těsto na buchty, třetí namlela mák a čtvrtá vařila bylinkový čaj.

Jen skřítek Vítek únavou usínal a než tvrdě usnul, pochopil, že marně hledal štěstí na zámku, protože na své cestě našel to nejcennější: Přátelství a pomoc v nouzi.

Druhý den ráno v Pohádkovém domečku, v tom co stojí naproti zámku v Nových Hradech, všichni tvrdě spali. Paní Gábina, ta, co s láskou všechny pohádkové bytosti vytvořila, odemkla dveře a zarazila se. Zdá se mi to, nebo všude voní povidlové a makové buchty?

A jak to, že je ten skřítek na poličce u dveří tak ušmudlaný a kde si zničil botičky? To je tedy záhada! A pochopí rodiče, že pohádkové bytosti v dětských myslích ožívají a prožívají své příběhy a dobrodružství, které už dospělým chybí? Ti, kteří navštíví Pohádkový domeček, ti na to jistě přijdou.

Pohádka O koníkovi a jablíčku

Byla jednou jedna pastvina. Na ní se pásl koník. Byl celý černý.  Jmenoval se Heron.

Bylo ráno, koník se na pastvině vesele pásl. V tu chvíli se něco přikutálelo k čumáčku. Bylo to krásně červeně lesklé. Najednou to promluvilo, koník uskočil dozadu a zařehtal: „Ahoj, jak ti říkají?“ řeklo jablíčko.  Jmenuji se Heron. A ty jsi kdo? Jmenuji se jablíčko Červenka, řeklo.  Koník se zeptal, odkud jsi? Přikutálelo jsem se od tam té jablůňky. Jablíčko Červenka nabídlo Heronkovi kamarádství. Heron na to odpověděl: „ ty jsi tak malinkaté a já tak veliký.“ Jablíčko na to, s tím si nelam hlavu, to vyřešíme. Víš co, já bych si mohlo sednout na tebe. Tak jo, platí.

Projížděli se na pastvině sem a tam. Kde se vzala, tu se vzala jezdkyně, volá na něj už z dálky: „Heronku !“ Heronek neposlechl, tak musela jít za ním sama. Pár metrů od Herona leželo krásné jablíčko, že se nedalo přehlédnout. Jezdkyně jablíčko odložila do trávy a osedlala si Herona. Vyjeli na projížďku. Jablíčko Červenka  popadl strach, že se už nikdy neuvidí s Heronem.

Zanedlouho se koník vrátil zpět k jablíčku. Jezdkyně při odchodu si vzpomněla na jablíčko, tak ho vrátila k jablůňce, odkud se přikutálelo. Heronek ho pravidelně navštěvoval, kamarádství jim vydrželo dlouho.  

Kateřina, 9let

BABIČČINA ZAHRADA

 NAPSALA KATEŘINA ČOUPKOVÁ 

Karolínka  Ježková má opravdu neobyčejnou babičku. Její babička pracovala v továrně na lepidlo. Ale vůbec jí to nešlo. Jediné, co se jí podařilo vyrobit, bylo nelepidlo. Nelepidlo byla hmota, která odlepovala. A právě kvůli tomu ji vyhodili z továrny. A tak se babička dala na zahradničení. Nevěřili byste, co všechno se podařilo babičce vypěstovat. Například klobásové stromy anebo koláčové keře. Dokonce i zmrzlinové kaktusy, jenže ty, hned jak začalo být pořádné horko, roztávaly. A také měla květiny, na kterých rostly peníze. V druhé části zahrady bylo ovoce a zelenina a ve třetí, té nejkrásnější, byly tak krásné květiny, že jste je ještě v životě neviděli. A rostly tam i přes zimu.

Karolínce se tam strašně líbilo. Ale nejvíc se jí líbilo, když si ji babička posadila na klín uprostřed okrasné zahrady a vyprávěla jí, jak jednou zahradu napadly zlé babky ježibabky, a protože se bály písniček, vyprovodili je ze zahrady nakonec písničkami, které zpíval dědeček a babička hrála na housličky. A aby se tam nikdy nevrátily, postavil dědeček stroj, který babky ježibabky odpuzoval.

Byl první den prázdnin a Karolínka se doma strašně nudila. Maminka jí řekla: „Mám pro tebe překvapení, Karolínko.“ „A jaké? Budou k obědu řízky?“ „Něco lepšího!“ „Půjdeme do restaurace nebo na výlet?“ „No, jsi blízko. Ale budeš tam sama.“ „Už vím, už vím!“ smála se Karolínka, „pojedu na týden k babičce!“

„Ano, uhodlas.“ Karolínka ani nepotřebovala, aby jí to někdo připomněl, a utíkala si sbalit věci do batůžku. „Nezapomeň na kartáček na zuby s pastou!“ volala na ni maminka. Po chvilce doběhla Karolínka za maminkou a řekla, že má sbaleno. „Ukaž, zkontroluji to. No vidíš, zapomněla sis myšičku, upaluj pro ni.“ Karolínka si sbalila myšičku a nasedla do auta.

Cesta k babičce byla hrozně dlouhá, a tak Karolínka v autě usnula. Proto se jí zdála cesta strašně krátká. „Karolínko, vstávej,“ probouzela ji maminka, když dojely k bráně. U brány bylo pět zámků a maminka musela pracně všechny odemykat a potom je zase zamknout.

„Mami, proč má babička tolik zámků?“ „Aby jí do zahrady nechodili lidi a neukradli jí její vzácné rostliny.“ A šly dál. Cesta k babiččině domku byla kamenitá a kolem ní byla alej. Byla hrozně dlouhá, a kdyby Karolínka nešla s maminkou, možná by se i ztratila.

Konečně uviděly babičku stát u domu. Karolínka se za ní rozběhla a objala ji. Ze dveří vyšel dědeček a Karolínka se s ním také přivítala. Ale dědeček jí řekl: „Karolínko, musím hned jet, budu tento týden na služební cestě.“ Karolínka mu dala pusu a rozloučili se. Maminka řekla babičce: „Ahoj mami, předávám ti tady tu naši Karolínku. Doufám, že bude hodná.“ A podívala se na Karolínku. „Už musím jít,“ řekla po chvíli maminka. Ale babička jí navrhla: „Nechceš si jít k nám dát kafe?“ „Ne, vážně musím jít, mám doma moc práce. Chtěla bych i uklidit.“

Babička s Karolínkou se rozloučily s maminkou a šly dovnitř.

„A co nového ve školce?“ zeptala se babička Karolínky. „Jo, dobré, a co je nového v zahrádce?“ odvětila Karolínka. „Podařil se mi vypěstovat strom, na kterém rostou hračky. No vidíš, zrovna  jsem ti ho chtěla ukázat. Ale teď musíme poobědvat. K obědu bude řízek s bramborovou kaší a vývar s nudlemi.“ „Juchú!“ zajásala Karolínka. Oběd byl opravdu vynikající. Karolínka si na něm moc pochutnala.

Po obědě šla babička ukázat Karolínce ten nový strom, který nazývala Hračkomat. Byl opravdu krásný, na koruně mu rostly autíčka, vláčky, panenky, doktorské kufříky, vymalovánky, dokonce i malá kytara. Karolínku to však vůbec nepřekvapilo. Byla na tu podivnou babiččinu zahrádku zvyklá. „No tak si něco utrhni,“ pobídla Karolínku babička. Karolínka si utrhla tu nejkrásnější panenku s dlouhými vlásky, zapletenými do drdolu. Měla modré oči a krásné zelené šatečky. A na těch zelených šatičkách byla růžová stuha.

A potom se Karolínka šla proběhnout po zahrádce. Utrhla si čokoládovou zmrzlinu ze zmrzlinového kaktusu a k tomu si dala jablíčko, věděla totiž, že babička nemá ráda, když jí jenom sladkosti.

Hrála si a hrála… Když se začalo stmívat. ,,Karolínko,domů!“ řekla velitelsky babička. Karolínka poslechla. Umyla se, povečeřela, vyčistila zoubky a šla do postýlky. ,,Babi,povykládej mi o babkách ježibabkách!“ prosila Karolínka. ,,Tak dobře, ale jenom kousek!“ řekla babička  a začala vyprávět. Když skončila, Karolínka už spala.

Ráno se Karolínka  probudila v 7:02, rychle se převlékla a běžela do kuchyně. Babička už snídala. Na snídani byl makový koláč. Karolínka se pořádně najedla, vyčistila si zuby oranžovým kartáčkem a šla ven hrát si s modrým  míčem. A najednou jí míč spadl do zakázané místnosti, tedy do místnosti se strojem proti babkám ježibabkám. Karolínka váhala. „Mám tam pro míč jít? Nemám tam pro míč jít? A já tam půjdu!“ Dveře se se skřípotem otevřely. Karolínka pomalu vstoupila.

,,ÁÁÁ, tady je pod nějakou páčkou,“ pomyslela si Karolínka a  opatrně se shýbla. Ale když vstávala, zavadila hlavou o páku, ta se přepla a bylo to!!! Na zahradu se začaly slétat babky ježibabky a trhat babičin záhonek. Babička vyšla z domečku ven, aby se podívala, co se to děje. A jak  to uviděla, vykulila oči a spráskla ruce: ,,Karolínko, Karolínko! Co jsi to zase provedla!“ Babička si rychle doběhla pro  housličky a začala hrát. Ale babky ježibabky se babičce jen vysmály: ,,Ted´se hudby už neleknem! Přilepily jsme si špunty do uší! Chachachá!“  Babky ježibabky vytrhaly už čtvrt zahrady, když  Karolínka dostala nápad.

,,BABI, KDE MÁŠ  TU HMOTU, KTERÁ ODLEPUJE?“

,,Myslíš nelepku?“ přesto nechápala  babička. ,,Nelepka je ve skříni v ložnici.“ Karolínka utíkala  do ložnice. Ve skříni opravdu byla nelepka. Karolínka popadla nelepku a utíkala s ní zpátky. Hned ji začala stříkat po babkách ježibabkách. ,,Proč to děláš, Karolínko?“ zeptala se babička. ,,Aby se odlepily ty přilepené špunty přece!“ Teď to teprve  babička pochopila . ,,Plán se zdařil, plán se zdáářil! Ježibabský plán se zmařil!“ zpívaly babička s Karolínkou, protože babky ježibabky byly už všechny bez špuntů. A tak se plán zdařil. Všechny babky ježibabky odletěly. Babička rychle opravila stroj a Karolínka jí pomáhala.

Karolínka strávila u babičky klidný zbytek týdne. A v neděli  si pro ni přijela její maminka. Karolínka jí běžela alejí naproti. ,,MAMÍ, MAMÍ! To mi nebudeš věřit, co se mi stalo!“ A vypověděla mamince celý příběh. Konec

JAK  KOUSATKA POTOPILA TITANIC

Kdysi  dávno  v prapůvodním  Vesmíru  žila stvoření podobající se dnešní kosatce,  jenže  byla milionkrát větší  a měla  zářivě  žlutou kůži . Nazývaly  se kousatky.  Byly tak obrovské, že požíraly planety a hvězdy.  Aby se malá kousatka mohla stát dospělou, musela sežrat něco většího, než je ona sama. Dospělé kousatky měly bezstarostný život. Ale jednou se stalo něco nepředvídatelného…. VELKÝ   TŘESK! Víte, Velký třesk byl takový obrovský výbuch, který způsobil vznik vesmíru, tak jak ho známe dnes.Ale stal se zázrak! Jedna malá kousatka jménem Gertrůda dokázala přežít a dopadla na novou planetu později nazývanou  Zemi, kde začala nový život. Za 4,5 miliardy let se malá Gertrůdka naučila jíst normální věci jako třeba lodě nebo ponorky, protože jsou bohatým zdrojem železa. Za ty miliony let Gertrůdka spořádala spousty a spousty plavidel, občas si dokonce vyskočila i pro letadlo. Ale lidé nikdy nezjistili, vlastně ani vůbec netušili, kam se ztrácejí, vždy jen našli jejich vraky.Na jaře roku 1912 se Gertrůdka rozhodla dát si na večeři projíždějící loď, která se jmenovala Titanic. Když ji sežrala, začala se zvětšovat a konečně se z ní stala  opravdová dospělá kousatka. A protože ji kvůli její velikosti už nepoutala zemská přitažlivost, tak se opět dostala do svého rodného Vesmíru. Nejprve začala požírat satelity, potom družice a nakonec i planety a hvězdy. A poněvadž byla docela nenažraná, prokousala se až ke středu Galaxie, který také s chutí zblajzla. Jenže byl v tom háček, začala zářit a to pořádně… Ta záře zakrátko přilákala kousatčího prince Olivera… A to byl počátek  VELKÉ  kousatčí  lásky… a KONEC naší pohádky…

Mimochodem - lidé si dodnes myslí, že se Titanic potopil kvůli srážce s ledovcem - to sice ano, ale pamatujte si, že jej tam schválně nastražila naše hladová Gertrůda, aby pak v hlubině čekala, až jí večeře sklouzne přímo do