A to je také důvod, proč Divadlo Ventyl přidává další představení. Zavítat na něj můžete v sobotu 16. listopadu.

„Konzervativní diváky potěší, že oproti minulým hrám nebudou po jevišti pobíhat naháči a ani nebudou ponižovány tři milenky najednou,“ řekl se smíchem v rozhovoru pro Hranický týden šéf divadelního souboru Kamil Štroncer (na malém snímku vpravo)Režisér hranického ochotnického divadla Ventyl Kamil Štroncer.

Těší vás to? Navážete na minulý úspěch?
Když si vzpomenu, že naše první představení v sokolovně v listopadu 2014 mělo 140 diváků, pak čtyřikrát za sebou vyprodaná sokolovna v sezoně 2017 až 2018, působí to jako sci-fi. Za tímhle úspěchem se ale skrývá především práce, úsilí herců a lidí spřízněných s divadlem, jejich ochota prodat lístky známým, někteří i zřídí přímo na svém pracovišti předprodejní místo. Tohle je to, co mě opravdu těší, že kolem sebe máme lidi, o které se lze opřít. To se netýká jen předprodeje, ale třeba sponzorů a dalších podporovatelů. Všem jim jménem divadla moc děkuju, je to jejich úspěch. Náš divadelní úspěch přijde ve chvíli, kdy se hra bude líbit divákům natolik, že o tom řeknou dál.

Na co se můžeme těšit v nové hře, čím by mohla diváky zaujmout?
Letošní novinkou cílíme především na ženy, komedie by mohla mít i podtitul romantická, ovšem autor Antoine Rault nejde jen plytce po povrchu, a tak bude k vidění poutavý příběh matky s dcerou, kterým doslova do cesty lehne muž z ulice. Divák spatří tušené i nečekané momenty, ale to k divadlu patří. Konzervativní diváky potěší, že oproti minulým hrám nebudou po jevišti pobíhat naháči a ani nebudou ponižovány tři milenky najednou. Příznivci se slabším sluchem ocení, že jsme začali průběžně pořizovat mikrofonní porty a v této hře je použijeme.

Co vás při nacvičování nové hry nejvíce pobavilo a z čeho jste měl největší obavy?
Nácvik jako takový je zábavný sám o sobě. Herecký tým se sejde, řeknu jim svou představu a herci předvedou, co v nich je. Nejpozději zde zjistíme, že se herecky rozcházíme a je na mě, abych svoji režijní představu vysvětlil jinak - lépe. Takhle tvoříme obraz po obraze a je přitom spousta nápadů a srandy. Pak už vidíte, že je to dobré a lepší, a když herci správně reagují, je to to pravé. A obavy? Ty mám z toho, jestli se hra bude líbit a z toho, že někdo odejde uprostřed rozdělané práce.

Jak dlouho trvalo nacvičit vaši první hru, bylo to náročnější, než teď?
První hra (O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa - premiéra 16. 11. 2013, poznámka redakce) se zkoušela neuvěřitelné dva roky a byla důvodem pro vznik divadla. S režií jsem měl tehdy nulové zkušenosti, z předchozího působiště se čerpat nedalo, ale byl jsem nadšený, měl vůli a představu. Jak málo ke vzniku divadla stačí, že? Soubor měl „holý zadek“ a Ventylem v tu dobu prošlo kolem 30 lidí. Bylo to hodně těžké, ale nakonec z toho vznikla nejhranější hra s 50 reprízami, s bezvadnou partou lidí. Dnes už cizím lidem, kteří snahu nemají, svůj čas obětovat nechci, ale zase víc času trávím na zkouškách, s přibývajícími zkušenostmi se i ostatní snažím posunout vpřed.

Kde berete náměty co hrát?
Existuje v podstatě nekonečná databáze scénářů her všech žánrů, stačí si jen vybrat, mám oblíbené autory, u kterých vyhlížím, co nového napíšou. Skvělých her je spousta, herců málo.

Kolik zájemců o herectví se k vám každý rok hlásí? A pokud mají talentové předpoklady, jste schopen pro ně najít v divadle uplatnění?
Zájemců je relativně hodně, odhadem 60 až 70 ročně. Jsou z Prahy, Brna, Ostravy, Kladna, Domažlic… Své první angažmá u nás hledala absolvující studentka Ježkovy konzervatoře, předevčírem se přihlásil klučina z Košic. Google jim najde, že hledáme herce a oni už dál nečtou - neví, najdou na webu ikonku s kontaktem, kliknou a píšou. Asi deset ročně z nich skutečně přijde, protože to mají blízko. Pokud vydrží do páté zkoušky, šance na uplatnění jsou větší než malé, i bez talentu.

Proč dnes mladí lidé nechtějí hrát divadlo?
Mám silný pocit, že ze stejného důvodu jsou prázdná hřiště, na plovárně jen senioři a rodiče s malými dětmi, v hledištích divadel spatříte převážně kategorii 40+ a na houby chodí dědové s malými vnoučaty. Mládeži klesá slovní zásoba, porozumění psaného i mluveného slova, jen sebevědomí jim nechybí. Snílci, kteří k nám přichází, se neosvědčili, jak zjistí, že pro svůj sen a divadlo musí, to je dneska sprosté slovo, něco udělat, odejdou. Mírně úspěšnější při hledání nových herců jsme při oslovování lidí, kteří o divadle nikdy předtím neuvažovali.

Chci se k vám přidat, co mám pro to udělat?
Měla byste se podívat do knihovny, kolik máte přečtených knížek, zkonfrontovat diář, kolik divadelních představení ročně jste zhlédla a především spočítat, kolik času trávíte na sociálních sítích, messengeru, u PC her a televize. Pokud tyhle elektronické pasti máte pod kontrolou, případně je k životu nepotřebujete, nemáte jiné zásadní koníčky a nepracujete „od nevidím do nevidím“, pak přijďte, rádi vás uvidíme.

Jak jste se dostal k divadlu vy a jak dlouho hrajete?
Hraju téměř čtvrt století. V roce 1995 v Tylu Drahotuše potřebovali do Hrátek s čertem někoho na postavu Solferna, dostal jsem nabídku a byť jsem k herectví nikdy předtím nepřičichl, souhlasil jsem. Na starost jsem si vzal i hudbu a pyrotechnické efekty. Byla to zábava, na střelném prachu jsem nikdy nešetřil, a když se dým převalil přes hranu jeviště, přední divácké řady začali spokojeně pokašlávat nad našimi hereckými výkony. Belzebub měl pekelný trůn z invalidního vozíku, v infuzi měl rum a do přestávky už býval „na plech“, Belial byla ženská, která měla roztržené punčochy přímo mezi nohama, rekvizitou jí byl kožený bičík a kožený ocásek; kritika ji tehdy označila za „lascivní dominu“. Já tam na dva čerty nižší kategorie řval: „pod stůl hňupové, jak si dovolujete urážet pana Kabáta tak hloupou a slabomyslnou hrou?“… a režisérka řvala na všechny. Prostě nová zkušenost, dobrá parta, a tak jsem tam zůstal. Hrálo se za klobásu a kořalku, autorská práva se neplatila, na štace se jezdilo se hasičskou avií - zlatá éra ochotnického divadla. K tomu jsem chodil do práce, hrál na trubku ve třech orchestrech a externě učil ve Stříteži nad Ludinoulib. To byla „jiná doba“, kdy neexistovala virtuální realita, a mobilní telefony velikosti ručních granátů uměly jen telefonovat. Když člověk chtěl, mohl toho stihnout hodně, to ale platí stále.

Jak se vám daří skloubit práci, divadlo a rodinu?
Skloubené to mám skvěle, práce je mi zábavou a divadlo prací, pro relaxaci mám několik včelstev. Moje drahá polovička naštěstí propadla divadelní vášni taktéž, takže mě chápe, toleruje, podporuje a navíc zvládá i udržovat teplo rodinného krbu. Divadlo si tak s námi zahráli v několika rolích i naše dvě děti, byť ještě nebyly na světě. Nejstarší dceři už se taky začínají zapalovat lýtka, tak věřím, že jednou budeme hrát všichni dohromady.

Vyhrajte vstupenky!
Soutěž o dvě vstupenky na představení Nový život na sobotu 16. listopadu najdete v pátek 26. října v Hranickém týdnu.