A to je také důvod, proč Divadlo Ventyl přidává další představení. Zavítat na něj můžete v sobotu 16. listopadu.

„Konzervativní diváky potěší, že oproti minulým hrám nebudou po jevišti pobíhat naháči a ani nebudou ponižovány tři milenky najednou,“ řekl se smíchem v rozhovoru pro Hranický týden šéf divadelního souboru Kamil Štroncer (na malém snímku vpravo)Režisér hranického ochotnického divadla Ventyl Kamil ŠtroncerZdroj: DENÍK/Liba Mátlová.

Těší vás to? Navážete na minulý úspěch?
Když si vzpomenu, že naše první představení v sokolovně v listopadu 2014 mělo 140 diváků, pak čtyřikrát za sebou vyprodaná sokolovna v sezoně 2017 až 2018, působí to jako sci-fi. Za tímhle úspěchem se ale skrývá především práce, úsilí herců a lidí spřízněných s divadlem, jejich ochota prodat lístky známým, někteří i zřídí přímo na svém pracovišti předprodejní místo. Tohle je to, co mě opravdu těší, že kolem sebe máme lidi, o které se lze opřít. To se netýká jen předprodeje, ale třeba sponzorů a dalších podporovatelů. Všem jim jménem divadla moc děkuju, je to jejich úspěch. Náš divadelní úspěch přijde ve chvíli, kdy se hra bude líbit divákům natolik, že o tom řeknou dál.

Na co se můžeme těšit v nové hře, čím by mohla diváky zaujmout?
Letošní novinkou cílíme především na ženy, komedie by mohla mít i podtitul romantická, ovšem autor Antoine Rault nejde jen plytce po povrchu, a tak bude k vidění poutavý příběh matky s dcerou, kterým doslova do cesty lehne muž z ulice. Divák spatří tušené i nečekané momenty, ale to k divadlu patří. Konzervativní diváky potěší, že oproti minulým hrám nebudou po jevišti pobíhat naháči a ani nebudou ponižovány tři milenky najednou. Příznivci se slabším sluchem ocení, že jsme začali průběžně pořizovat mikrofonní porty a v této hře je použijeme.

Co vás při nacvičování nové hry nejvíce pobavilo a z čeho jste měl největší obavy?
Nácvik jako takový je zábavný sám o sobě. Herecký tým se sejde, řeknu jim svou představu a herci předvedou, co v nich je. Nejpozději zde zjistíme, že se herecky rozcházíme a je na mě, abych svoji režijní představu vysvětlil jinak - lépe. Takhle tvoříme obraz po obraze a je přitom spousta nápadů a srandy. Pak už vidíte, že je to dobré a lepší, a když herci správně reagují, je to to pravé. A obavy? Ty mám z toho, jestli se hra bude líbit a z toho, že někdo odejde uprostřed rozdělané práce.

Jak dlouho trvalo nacvičit vaši první hru, bylo to náročnější, než teď?
První hra (O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa - premiéra 16. 11. 2013, poznámka redakce) se zkoušela neuvěřitelné dva roky a byla důvodem pro vznik divadla. S režií jsem měl tehdy nulové zkušenosti, z předchozího působiště se čerpat nedalo, ale byl jsem nadšený, měl vůli a představu. Jak málo ke vzniku divadla stačí, že? Soubor měl „holý zadek“ a Ventylem v tu dobu prošlo kolem 30 lidí. Bylo to hodně těžké, ale nakonec z toho vznikla nejhranější hra s 50 reprízami, s bezvadnou partou lidí. Dnes už cizím lidem, kteří snahu nemají, svůj čas obětovat nechci, ale zase víc času trávím na zkouškách, s přibývajícími zkušenostmi se i ostatní snažím posunout vpřed.

Kde berete náměty co hrát?
Existuje v podstatě nekonečná databáze scénářů her všech žánrů, stačí si jen vybrat, mám oblíbené autory, u kterých vyhlížím, co nového napíšou. Skvělých her je spousta, herců málo.

Kolik zájemců o herectví se k vám každý rok hlásí? A pokud mají talentové předpoklady, jste schopen pro ně najít v divadle uplatnění?
Zájemců je relativně hodně, odhadem 60 až 70 ročně. Jsou z Prahy, Brna, Ostravy, Kladna, Domažlic… Své první angažmá u nás hledala absolvující studentka Ježkovy konzervatoře, předevčírem se přihlásil klučina z Košic. Google jim najde, že hledáme herce a oni už dál nečtou - neví, najdou na webu ikonku s kontaktem, kliknou a píšou. Asi deset ročně z nich skutečně přijde, protože to mají blízko. Pokud vydrží do páté zkoušky, šance na uplatnění jsou větší než malé, i bez talentu.

Proč dnes mladí lidé nechtějí hrát divadlo?
Mám silný pocit, že ze stejného důvodu jsou prázdná hřiště, na plovárně jen senioři a rodiče s malými dětmi, v hledištích divadel spatříte převážně kategorii 40+ a na houby chodí dědové s malými vnoučaty. Mládeži klesá slovní zásoba, porozumění psaného i mluveného slova, jen sebevědomí jim nechybí. Snílci, kteří k nám přichází, se neosvědčili, jak zjistí, že pro svůj sen a divadlo musí, to je dneska sprosté slovo, něco udělat, odejdou. Mírně úspěšnější při hledání nových herců jsme při oslovování lidí, kteří o divadle nikdy předtím neuvažovali.

Chci se k vám přidat, co mám pro to udělat?
Měla byste se podívat do knihovny, kolik máte přečtených knížek, zkonfrontovat diář, kolik divadelních představení ročně jste zhlédla a především spočítat, kolik času trávíte na sociálních sítích, messengeru, u PC her a televize. Pokud tyhle elektronické pasti máte pod kontrolou, případně je k životu nepotřebujete, nemáte jiné zásadní koníčky a nepracujete „od nevidím do nevidím“, pak přijďte, rádi vás uvidíme.

Jak jste se dostal k divadlu vy a jak dlouho hrajete?
Hraju téměř čtvrt století. V roce 1995 v Tylu Drahotuše potřebovali do Hrátek s čertem někoho na postavu Solferna, dostal jsem nabídku a byť jsem k herectví nikdy předtím nepřičichl, souhlasil jsem. Na starost jsem si vzal i hudbu a pyrotechnické efekty. Byla to zábava, na střelném prachu jsem nikdy nešetřil, a když se dým převalil přes hranu jeviště, přední divácké řady začali spokojeně pokašlávat nad našimi hereckými výkony. Belzebub měl pekelný trůn z invalidního vozíku, v infuzi měl rum a do přestávky už býval „na plech“, Belial byla ženská, která měla roztržené punčochy přímo mezi nohama, rekvizitou jí byl kožený bičík a kožený ocásek; kritika ji tehdy označila za „lascivní dominu“. Já tam na dva čerty nižší kategorie řval: „pod stůl hňupové, jak si dovolujete urážet pana Kabáta tak hloupou a slabomyslnou hrou?“… a režisérka řvala na všechny. Prostě nová zkušenost, dobrá parta, a tak jsem tam zůstal. Hrálo se za klobásu a kořalku, autorská práva se neplatila, na štace se jezdilo se hasičskou avií - zlatá éra ochotnického divadla. K tomu jsem chodil do práce, hrál na trubku ve třech orchestrech a externě učil ve Stříteži nad Ludinoulib. To byla „jiná doba“, kdy neexistovala virtuální realita, a mobilní telefony velikosti ručních granátů uměly jen telefonovat. Když člověk chtěl, mohl toho stihnout hodně, to ale platí stále.

Jak se vám daří skloubit práci, divadlo a rodinu?
Skloubené to mám skvěle, práce je mi zábavou a divadlo prací, pro relaxaci mám několik včelstev. Moje drahá polovička naštěstí propadla divadelní vášni taktéž, takže mě chápe, toleruje, podporuje a navíc zvládá i udržovat teplo rodinného krbu. Divadlo si tak s námi zahráli v několika rolích i naše dvě děti, byť ještě nebyly na světě. Nejstarší dceři už se taky začínají zapalovat lýtka, tak věřím, že jednou budeme hrát všichni dohromady.

Vyhrajte vstupenky!
Soutěž o dvě vstupenky na představení Nový život na sobotu 16. listopadu najdete v pátek 26. října v Hranickém týdnu.