„Tu dekoraci v domě tvoří jen několik plyšových medvídků, většina ale spí na půdě. Nemůžu je po domě vystavit všechny, to by nás za chvíli medvědi vytlačili," říká s úsměvem paní Svatava.

Počet neživých domácích mazlíčků se u Ryparů rozrůstá už od roku 2006, kdy v Hranicích proběhla první výstava. Vlastnit takové množství dětmi i dospělými oblíbených hraček prý přitom rozhodně nebylo původním záměrem.

„Původně jsem to dělala pro svou nemocnou kamarádku. V Hranicích se před osmi lety konala velká výstava panenek a plyšových medvědů, na kterou se kamarádka hodně těšila, jenže ta prohlídka nám nevyšla. Za tři měsíce měla kamarádka přijet znovu a já jsem si mezitím půjčila a nakoupila několik medvídků. Nakonec jich bylo dvě stě padesát. Pak jsem udělala na Domečku svou první výstavu," vzpomíná na začátky. Další rok se uskutečnila druhá výstava a počet hraček postupně narůstal.

„Celkový počet medvídků jen odhaduji. Nedělám to kvůli sbírce, ale pro potěšení. Plyšové medvídky jsem ale milovala vždycky. Jsou to hračky, které jsou podle mě blízké klukům i holkám," říká.

Se dvěma tisíci plyšových medvídků je pochopitelně spoustu práce. Pár se jich například desinfikuje v mrazáku, aby se zabránilo rozšíření plísně.

Pečování o hračky samozřejmě zahrnuje mnohem více povinností. Už jen skládání medvědů do pytlů před výstavou a jejich následné třídění není jednoduchou záležitostí.

„Staré medvědy také po večerech opravuju, některé další šiju nebo plstím z ovčí vlny. Dělám to ale s radostí a s láskou," dodává Svatava Ryparová s tím, že pro početnou skupinku plyšových hraček v domě mají pochopení i její dvě dcery.

„Dcery to tolerují. Plyšáci nám nepřekáží, i když je jasné, že každý by takhle žít nemohl. Mně je ale líto každé hračky, která přijde vniveč. Hlavně ty staré, u kterých je každý kus dělaný ručně, v sobě mají duši. U těch nových už takový pocit nemám," zakončuje Svatava Ryparová.