Kdy a jak jste začal s vašimi rozpravami?

Je to trochu dlouhý příběh. V devadesátých letech jsem žil na Kanárských ostrovech. Byl to krásný život plný slunce, moře a pohody. Ale nějakým způsobem jsem nebyl šťastný. Kamarád mi řekl, že bych měl hledat osvícení, ale vlastně jsem nevěděl, co to znamená. Tak jsem se vydal do Indie a setkal se s několika mistry. Nikdo z nich mi nakonec nepomohl. Vrátil jsem se na Kanárské ostrovy a tam jsem se seznámil s Isaacem Shapirem, který se stal mým učitelem. Po čtyřech letech cestování s Isaacem jsem i já začal vést vlastní satsangy – duchovní rozpravy.

Jste s Isaacem v kontaktu?

Ano, jsem. Uvidím jej za dva týdny. Jinak jsme neustále v kontaktu přes internet.

Čím jste se dříve živil?

Po střední škole jsem nešel na vojnu. Vystudoval jsem hoteliérství a začal jsem pracovat v luxusním hotelu. Nosil jsem bílou košili, oblek a vydělával jsem slušné peníze. Brzy jsem si uvědomil, že tak dál žít nechci. Byl jsem dokonce nemocný, dost možná měl můj zdravotní stav spojitost s mou prací.

Co je hlavním cílem vašich sezení?

Snažím se lidem ukázat, jak žít v míru. Což neznamená neustále hlídat, co děláte nebo jestli je vaše jednání v souladu s naukou. Protože tak nikdy nedojdete klidu. Mým úkolem je lidem ukázat, že šťastní mohou být tady a teď bez jakéhokoli odpírání věcí. Všechno, co děláte silou, podle schématu, ve vás vyvolává stres.

Cestujete hodně?

Samozřejmě. Ze všeho nejvíc objíždím Evropu, ale navštívil jsem mnohá místa po celém světě. Jezdím do různých měst, na různá místa. Navštěvuji jogínská centra, relaxační studia, dělám přednášky. Přebývám, kde se dá. Svůj první veřejný satsang jsem uspořádal v roce 2000 ve Francii.

Jak často se tedy setkáváte se svou rodinou?

Už nejsem ženatý a mé dvě děti vídávám kdykoli to jen jde. Někdy přijedou oni za mnou, jindy zase já za nimi. Nemáme s tím problém.

Co si myslíte o doktorech?

Dnešní doktoři jsou oběťmi obrovského farmaceutického průmyslu, který je snad tím nejvýdělečnějším odvětvím na světě a jde v něm hlavně o peníze. To je hodně znát. Co se týče léčby nemocí, doktoři se snaží především odstranit projevy nemocí, ale už se příliš nezabývají tím, co jednotlivá onemocnění způsobilo, nejdou do hloubky. Předepíšou léky a uleví pacientovi na nějaký čas, ne však dlouhodobě.

Můžete srovnat svůj život před a po osvícení?

Předtím jsem stále po něčem prahnul, pořád jsem něco hledal a potřeboval. Vydělával jsem peníze, protože jsem si myslel, že ty mi přinesou pocit štěstí. Pak jsem poznal Isaaca a ten mě naučil být sám sebou a své bytí vnímat. Teď jsem šťastný a spokojený, žiji okamžikem.

Co máte na své práci nejraději?

Fakt, že zbavuji lidi stresu a napětí. Přestanou vnímat starosti a věci a najednou si připadají šťastní a spokojení. Tyhle chvilky jsou pro mě nejzásadnější v mé práci.

Jakým způsobem jim pomáháte k dosažení pocitu štěstí?

Nesnažím se jim kázat, co by měli a neměli dělat. Mnozí se řídí spirituálními koncepty. Mou metodou je kladení otázek. Ptám se jich, aby sami mohli ke správným odpovědím dojít. Na otázky odpovídám většinou otázkami a pak společně nalézáme odpovědi.

Mohl byste dát jednu radu i našim čtenářům?

Je jen jedna věc, kterou každý víme jistě. A to, že jsme. Velkou chybou, kterou většina z nás dělá, je stavět se neustále do nějaké role. Nejsem jen otec, syn nebo zaměstnanec, ale především jsem a to je nejdůležitější. Když si tohle uvědomíte, a nebudeme se snažit to nějak pojmenovat a škatulkovat, jak nás to učili ve škole, budeme šťastnější.

Máte i vy, duchovní učitel, nějaké libůstky, které si nedokážete odepřít?

Ovšem. I já si rád dám sklenku vína nebo škopek piva. Občas si dám i cigaretu. Mám také rád hezké ženy. Všechny tyhle věci si užívám, ale na druhou stranu vím, že dlouhodobě šťastného mě nikdy neudělají. (lub)

Autorka: Lucie Bradová