Mé první kroky směřují k ornitologům. Z drobného reproduktoru se ozývají zvuky různých ptáků, s jistotou poznávám pouze kukačku. Zkouším raději poznávačku podle hmatu, rukou šmátrám po preparátu, který je zakrytý dekou.

„Řada lidí se toho bojí, nevěří nám, že schovaní ptáci nejsou živí," směje se Josef Chytil z Ornisu. Nahmatávám drobné oči a uspořádaně uhlazené peří kolem nich. Malý zahnutý zobák dává tušit, že by mohlo jít o sovu.

„Je to kalous, naše nejhojnější sova," přitakává. Druhého dravce poznám jen podle obrázku, pro lepší orientaci je jich tady několik vystavených. Do třetice pak s jistotou, díky typicky oválnému tělu, určuji kachnu.

Pro děti je tu také ukázka kroužkování. Ze sítě si vyloví papírového ptáčka a míry pak zanesou do deníku.

„Ukaž paži, změříme ji. To bude dlouhý let," hodnotí ornitologové asi jedenáctiletou dívenku, které následně připnou oranžovou pásku na ruku.

„A zarok se vrať, zjistíme, o kolik si vyrostla," loučí se.

Další má zastávka je u prezentace restaurování a konzervace sbírkových předmětů přerovského muzea. Na papírech o velikosti A4 je znázorněných několik slavných obrazů, ve kterých jsou počítačem vytvořena bílá místa. Beru si pastelky a znetvořenou Noční kavárnu od Van Gogha se snažím takto restaurovat.

„Impresionisté se dobře malují. Zrovna tento obraz vymalovával asi desetiletý chlapec a měl to téměř dokonalé," prozrazuje přerovská restaurátorka.

Zkouška mých uměleckých dovedností nekončí špatně a vydávám se dál na poslední, palácové nádvoří. Ve schodišťové věži se usadili archeologové a je tady slušná fronta dětí, které si chtějí práci s detektorem kovů vyzkoušet. V zemi jsou zahrabané staré mince a díky pípavému zvuku přístroje je děti objeví a následně vyhrabou.

„Jsou to mince z období Rakouska – Uherska. Mají setřelou ražbu, takže jejich hodnota je nulová. Ale pro tyto příležitosti jsou ideální," vysvětluje archeolog Zdeněk Schenk, který je pak dětem smění za čokoládový dukát.

„Snažíme se jim ukázat základy práce s detektorem kovů. Detekují předměty a lokalizují je," říká.

Cestou zpátky se na chvíli zastavím u písařského stolu. Z horkého vosku si tu lidé tisknou na papír pečetě s vlastními iniciálami. Své a synovo počáteční písmeno vytváří i Renata Bešťáková z Frýdku-Místku.

„Synovi to pak dám do deníčku, kam si lepíme různé pohledy a razítka z výletů. Moc se nám tady líbí, přijeli jsme s celou rodinou. Děti to tady baví, všechno si prolezly," svěřuje se nadšeně.

Druhý ročník Helfštýnských ateliérů přilákal podle mých odhadů několik stovek návštěvníků a zařadil se tak k akcím, které si našly v hradním kalendáři své místo.