Jak je to s dětmi z domova po dovršení osmnácti let? Jak funguje spolupráce mezi podobnými zařízeními v okolí?

Nejen o tom v následujícím rozhovoru.

ROZHOVOR

Hned na úvod mě napadá jediná otázka. Co vás tehdy vedlo ke změně vašeho zaměstnání?

Učila jsem na zvláštní škole, proto jsem s problémovými dětmi měla mnoholeté zkušenosti.

Máte v hranickém dětském domově nějaké novinky?

Velkou novinkou pro nás pro všechny byla rekonstrukce vnitřních prostor. Ta kvůli našim finančním možnostem probíhala na etapy. Nejprve jsme opravili druhé patro, potom první. Nyní bychom ještě chtěli získat finanční prostředky na rekonstrukci suterénu, kde dříve bývala velká prádelna. Celková částka dosud přesáhla milion korun.

Kolik máte v domově dětí? A kolik se o ně stará pracovníků?

Kapacita našeho dětského domova je 32 dětí, přičemž v současnosti jich u nás vyrůstá rovných třicet. Nově jsou rozděleny do čtyř „rodin“ po osmi dětech. Každá rodinka má tři vychovatelky, které děti oslovují teto. Celkem zde máme šestnáct pracovníků.

Říkáte, že takzvané rodinky jsou u vás nová záležitost. Jak na to děti reagovaly?

Nejprve to byl celkem problém, protože byly zvyklé na jiný systém. Když jsem sem přišla, bylo zde třicet dětí na jedné velké hromadě a starali se o ně dva vychovatelé, což pro ně bylo velice náročné.

Navíc tříleté dítě se jen stěží zabaví s dvacetiletým studentem. Díky rodinkám mají děti se svými tetami užší vztah a mohou se navzájem lépe poznat. Sourozence však nikdy nerozdělujeme, to bychom jim nemohli udělat. Pokud zde máme několik dětí z jedné rodiny, pak i v našich „rodinkách“ patří k sobě.

Jaké je v současnosti vybavení domova? Mají děti například přístup k internetu?

V každé rodince máme dva počítače s přístupem na internet. To se v porovnání s dřívější dobou změnilo k lepšímu.

Jaká je pravděpodobnost, že dítě, které skončí v dětském domově, bude adoptováno a najde si náhradní rodinu?

Za dobu své praxe jsem nezažila nikoho, kdo by k nám ve třech letech přišel a zůstal u nás až do doby, kdy dosáhne zletilosti. Buď dítě odejde do pěstounské péče, nebo nastane situace, která umožní jeho návrat do vlastní rodiny, alespoň k tetě nebo k babičce.

Mám ale takový pocit, že momentální představa lidí je taková, že dítě u nás je po celou dobu svého dětství, což není pravda. Všechny děti se snažíme umístit do nějaké rodiny a zajišťujeme pro ně ty nejlepší možnosti. Bohužel ne všichni jsou pro náhradní rodičovskou péči vhodní, neboť zde máme i děti například se zrakovým či sluchovým postižením.

Mezi dětskými domovy v okolí existuje nějaká spolupráce? Podnikáte například společně zájezdy nebo výlety?

Jistě, spolupráce funguje jak mezi okolními dětskými domovy v kraji, kterých je celkem sedm, ale děti se setkávají také na různých celostátních akcích. Mají možnost navázat kontakt s kamarády z druhého konce republiky.

Vždycky se najdou takoví, po návratu si několik dní dopisují, pak je to ale přejde. Především v létě, v době letních prázdnin, u nás na zahradě pořádáme různé soutěže, při kterých spolu děti mohou navázat kontakt.

Byly děti z vašeho domova v poslední době na nějaké akci v zahraničí nebo na letním táboře?

Již šestkrát jsme se byli podívat ve Francii, a to díky našim sponzorům. Není to zdaleka jediná akce. Jen během letošních prázdnin jsme navštívili také Prostřední Bečvu, Ramzovou, a dívky se mohly zúčastnit tábora v Kunčicích pod Ondřejníkem. Pořádají se také různé turnaje ve florbalu a vybíjené, při kterých si všichni rádi zasoutěží.

Když v osmnácti letech člověk dětský domov opustí, co se děje potom?

Ještě před jejich osmnáctinami se jim snažíme radit, jak hospodařit s penězi a ochotně jim ve všech směrech radíme. Jakmile dosáhnou plnoletosti, mají v podstatě možnost výběru.

Pokud studují střední školu, na které jim záleží a chtějí úspěšně odmaturovat, mohou u nás zůstat takzvaně na dohodu. To znamená, že podepíší smlouvu a do konce studií u nás zůstanou.

Pokud však nechtějí, dostanou třicet tisíc a musíme se s nimi rozloučit. Oni se musí uživit, ubytovat a hlavně pracovat a vydělat si tak na další živobytí. To může být mnohdy problém, protože tyto děti v životě neviděly mnoho dobrých vzorů. O dětech ve většině případů víme ještě asi dva roky. Nikdo ovšem nemá povinnost se nám hlásit, proto, když chtějí, někdy prostě zmizí.

Vrátí se k vám ještě někdy?

Máme různé případy. Například jedna dívka vystudovala vysokou školu, odstěhovala se do Prahy a má dnes své vlastní dítě. Chodí nás také navštěvovat lidé po mnoha letech z celé republiky a vzpomínají na své dětství, které zde prožili.

Dětský domov jako takový v Hranicích existuje od roku 1995. Již od roku 1938 zde však býval sirotčinec. Občas se tu proto objeví někdo, kdo zde prožil válečná léta. V době socialismu budova dnešního dětského domova sloužila jako internát.

Myslíte si, že se pozná, že někdo nevyrůstal v běžné rodině, ale právě v dětském domově? Nebo se pak takovéto děti dokážou začlenit do běžné společnosti?

Nedá se to poznat. Výchova je běh na dlouhou trať. Měla jsem kolegyni, která dělala vychovatelku v družině a sama vyrostla v dětském domově. Když jsem se to dozvěděla, nechtěla jsem tomu zprvu uvěřit. Nikdo to nevěděl a poznat se to nedalo.

Jak u vás probíhají Vánoce?

Bohužel, letos předpokládám, že u nás zůstane celkem dost dětí, asi dvanáct. Především ti starší si totiž uvědomují, co a jak, a ke svým rodinám se vrátit nechtějí ani na Vánoce.

Někteří z toho mají takovou hrůzu, že při návštěvě své maminky se zoufale schovají ve sklepě.

Děti, které váš domov opustí po dosažení plnoletosti, zůstávají v Hranicích, nebo se spíše stěhují jinam?

To je právě docela škoda, že v Hranicích nemají kde zůstat. Řada měst vybudovala a zavádí azylové byty, které by byly vhodné právě pro naše děti. Potřebovaly by mít alespoň pro začátek nového života nějaké zázemí, na Hranice jsou totiž zvyklé. Zůstat by tu chtěli, ale nemají většinou kde.