V pátek jste slavili třicáté výročí od založení. Co všechno zde viděli návštěvníci?

Slavili jsme výročí postavení hlavní budovy domova seniorů, která se otevřela v roce 1985. Měli jsme kulturní program v dopoledních i odpoledních hodinách, celý den jsme pořádali také den otevřených dveří. Navštívil nás pan starosta i zástupci odboru školství a sociálních věcí. Já jsem si připravila prezentaci o tom, jak to tady vypadalo kdysi a kam se to posunulo, a také o tom, co tady děláme. Ve vestibulu jsou umístěny vystavené fotografie z předchozích let. Byl to vzpomínkový program, kdy jsme veřejnosti ukázali, jak se tady žije. Přišli i bývalí zaměstnanci a oslav se zúčastnili i klienti. Myslím, že to byl povedený den.

Kolik máte klientů?

Na pobytové službě má domov 184 klientů a domov se zvláštním režimem 31 klientů. Pečovatelská služba je terénní služba, která se může starat maximálně o dvě stě klientů potřebujících pomoc v oblasti sebepéče a s různými pracemi v domácnosti. Dovážíme obědy, pomáháme jak s péčí o vlastní osobu, tak s nákupem, praním, žehlením, obstaráváním záležitostí jako doprovod k lékaři nebo obchůzky po úřadech.

Domov seniorů v Hranicích

Domov seniorů v Hranicích. Autor: DENÍK/Pavel Mašlaň

Vytváříte si citový vztah ke svým klientům?

Určitě ano, tomu se nedá zabránit.

Jak tedy pak vnímáte jejich odchod?

Někdy je to doopravdy těžké. Někteří klienti vám přirostou k srdci víc, ale na druhou stranu víte, že jak je čas se narodit, tak je čas zemřít. Jinak se smiřuje s úmrtím člověka, který je mladý a má před sebou celý život. V každém případě na spoustu lidí vzpomínám a po některých je mi smutno.

Máte můj obdiv. Jak to děláte, že to berete s takovým nadhledem?

Nevím, jestli mám tak dobrou duševní hygienu, ale je dobré si vyslechnout příběhy našich klientů. Mnohdy vám připadá, že vaše problémy jsou ty největší na světě, ale potom, co si vyslechnete příběhy lidí, kteří zažili druhou světovou válku a přišli úplně o všechno, už vám přijdou zanedbatelné. Většinou jsou smíření se svým životem a přistupují k němu s pokorou.

Proč jste si vybrala práci se starými lidmi?

Protože je to moc pěkná a obohacující práce. Vidíte, že má smysl. Když se tady na člověka zasmějete, pohladíte ho, tak je vám vděčný a hned pookřeje.

Co vás na této práci baví a co ne?

Baví mě práce s lidmi a to, že jde vidět hned nějaký výsledek. Horší už je ta obrovská administrativa, která se za tím vším skrývá. Naše zařízení se stará o Domov seniorů, což je pobytová služba, Domov se zvláštním režimem a zároveň ještě řídím pečovatelskou službu, která má detašované pracoviště na Tovačovského ulici.

Je taková zažitá představa, že domov seniorů je smutné místo. Co děláte proto, aby tomu tak nebylo?

Myslím, že to tak už není. Celkem hodně jsme se otevřeli veřejnosti, často nám sem chodí malé děti z mateřských školek, hudebka, studenti, dobrovolníci, Klub seniorů, chodí sem muzicírovat dobrovolná tělesa. Domnívám se, že máme domov otevřený pro veřejnost. Potkáváte tady malé děti, pejsky, kteří jdou na návštěvu k někomu, proto si nemyslím, že je to smutné místo, spíš naopak. Snažíme se připravit hodně aktivit z oblasti kultury i sportu, zaměstnanci několikrát do roka nacvičí vystoupení, kde si sami ze sebe trošku vystřelí. A proto si našich zaměstnanců moc vážím, protože jsou sami na vlastní náklady schopní uspořádat takové představení. Spoustu věcí dělají ve svém volném čase, aby seniory potěšili.