Kromě toho, že má tento Hraničan šikovné ruce, které dokáží vykouzlit ze dřeva roztomilé malé postavičky i sochy v životní velikosti, našel zálibu i ve starožitnostech.

V Hranicích žije zručný dřevořezbář už třicet let a svému koníčku se věnuje od dvanácti. Postupem času našel zálibu v opravě starých vzácností a nábytku.

„Ovšem o to už dneska vůbec není zájem,“ stýská si Pechánek.

„Lidé si radši koupí novou věc a tu starou vyhodí.“

Stejně tak už dneska lidi nezajímají ani sochy. K tomuto závěru došel pan Mladen v průběhu posledních několika let. Myslí si, že dnešní doba přeje spíš umělým hmotám než tradičním materiálům.

„Jezdím po burzách se starožitnostmi a tak vidím, že tam chodí čím dál méně návštěvníků,“ dokládá Pechánek své poznatky.

Od jeho záliby jej však nezájem lidí neodradil. Stále s oblibou vyřezává betlémy i svaté sošky, ale na výstavách byste jeho dílka hledali marně.

„Dělám to jako kdysi bačové. Ti seděli u salaše, nudili se a tak vzali do ruky dlátko a vyřezali postavičku. Jen tak, pro radost. Na co by jim byly výstavy,“ přirovnává se k nim řezbář, který sám sebe nazývá lidovým.

Řezbářství je prý pro něj něco jako droga. „Nemůžu bez toho být,“ potvrzuje Pechánek a dodává:

„Ale pomníky, který si někteří stavějí, rád nemám.“

Vyučený sedmapadesátiletý stolař má po republice hned několik svých děl.

„Jednou jsem vyřezával devítimetrový kříž, který dneska stojí poblíž Kyjova. Je však pod ním podepsán někdo úplně jiný. A to ten, kdo tu zakázku od zadavatele dostal,“ odkrývá roušku ze svého malého tajemství Mladen Pechánek.