Kdy jste napsal první písničku?
Moje první píseň se jmenovala Medový svět a složil jsem ji někdy v roce 2012. Byla to taková dětská zpověď o rozchodu. Text jsme načmárali na cestu a natočili klip na jeden záběr. Neměl jsem s tím tehdy žádné umělecké úmysly, doteď je to ale moje největší srdcovka.

Co vás vůbec k hudbě přivedlo?
Hodně jsem fotil různé kapely, navštěvoval hudební akce. Jednou jsem byl na festivalu Hrady.cz a blesklo mi hlavou „Sakra, já tady ty kapely fotím, ale přitom chci stát na pódiu". Hudba mě navíc provází celým životem, tvoří mi inspiraci, myšlení, nálady, obléká mě určitým stylem. Už v páté třídě jsme s klukama v garáži imitovali kapelu Linkin Park, zpívali do lyžařských hůlek a nahrávali si to na kameru. Vždycky mě taky bavilo psát texty nebo skládat básničky. No a potom se to v jeden moment spojilo.


Kdo vás v hudbě nejvíce inspiruje?
Úplně nejvíc Jake Bugg, mladý anglický muzikant, co hraje s kytarou a jeho hudba je naprosto autentická a přirozená, je z ní cítit anglická syrovost. A potom taky Tom Odell. Všichni mají společné to, že nedělají uměle produkovanou hudbu, ale tvoří autentickou zpověď člověka, umělce. Z hudby i textů jde cítit, že to co zpívají, doopravdy prožívají.

Svou hudbu a texty si píšete sám?
Ano. Text je pro mě zásadní, až potom k němu skládám hudbu. Chtěl bych, aby moje písně byly hudebně trochu popové a hrály třeba v rádiu, ale zároveň, aby neztratily obsah, nějakou hloubku.

KHranický hudebník Vít Vrbkade pro psaní písniček hledáte inspiraci?
Většinou jsou to moje vzpomínky nebo prožitky, které mě i po čase dokážou dostat do nějaké nálady, ze které se chci vypsat. Strašně rád taky skládám při cestě vlakem, autem, nebo když někam jdu a pozoruju život kolem sebe. Zajímají mě třeba osudy různých lidí z okraje společnosti nebo ošuntělá místa, kam lidi moc nechodí.

Jak jste se učil hrát na kytaru a zpívat?
Na kytaru se učím sám, dlouho jsem hrál na máminu jen tak doma a bylo mi celkem jedno, jak to zní. Stejně je to se zpěvem. Noty taky neumím.

Zatím vystupujete sám, nechtěl byste mít jednou za zády kapelu?
Ani ne. Myslím, že by narušila takovou tu osobní auru, na kterém koncerty stavím. Každý další člen by mě asi tak trochu rozmělňoval.

Děláte ke svým písničkám i videoklipy?
Ano, nejnovější je k písničce Usínám. Baví mě práce s grafikou, zvukem i videem, takže jsem si ho režíroval, některé záběry sám natáčel v ulicích a potom to celé sestříhal. Od města Hranice jsem navíc dostal grant, což mi moc pomohlo, takže jsme písničku i klip udělali přesně tak, jak jsem chtěl.


Určitě máte od kamarádů nebo fanoušků nějaké ohlasy nebo zpětnou vazbu. Co vás nejvíce potěší?
Dělá mi radost, když lidi třeba na koncertě moje písničky poslouchají, prožívají je a nějak to s nimi pohne. Je to pro mě takový koloběh. Abych vůbec nějakou písničku složil, musím být taky posluchač – v klidu vnímat život a cítit, co ke mně přichází. Na koncertě to už jen předávám dál. Úplně neskutečné je množství kamarádů a lidí, kteří mě podporují a chodí na koncerty, toho si fakt moc vážím.

Čeho byste chtěl v hudbě dosáhnout, máte nějaké plány?
Nemám konkrétní plán, u mě asi platí to klišé, že cesta je cíl. Prostě mě to teď hrozně baví. Na jaře ale budu nahrávat písničku u Honzy Balcárka z kapely Light and Love, což je skvělý producent, a netajím se tím, že bych ji chtěl vyslat do rádia a klip třeba do televize. Ve skrytu duše věřím, že to bude takový malý zlom.

Před Vánoci jste vydal několik písniček na audiokazetě. Plánujete vydat i cédéčko?
To určitě ne. Rád bych dál písničky vydával postupně, třeba pomalejším tempem, za to bych si na nich dal záležet, každá by měla svůj videoklip a reprezentovala by určitou éru v mém životě. Baví mě, jak jsou ty písničky pak žánrově i náladově pestré a každá jiná.

Pamatujete si na svůj první koncert?
Moc dobře. Měl jsem před ním hrozný strach, bylo to na akci v Brně, nikoho jsem tam neznal, chtěl jsem si jen vyzkoušet, jestli zvládnu stát s kytarou na pódiu. Musel jsem si dát asi tři skleničky vína, klepal jsem se, hlas se mi třepal, ale nakonec jsem to nějak zvládnul.

Na co se můžou těšit návštěvníci vašeho lednového koncertu?
Oproti minulému roku na to, že tentokrát nebudu mít uříznutý kus prstu. Loni jsem si pár dní před koncertem při krájení celeru uřízl kousek bříška ukazováčku a koncert pak odehrál dost improvizovaně.

AUTOR: IRENA MENŠÍKOVÁ