Při cestě do sklepení policejní budovy, kde se nejmodernější střelnice v celé republice nachází, se mi hlavou honila řada bizarních myšlenek.
Jak budu asi vypadat s tlumícími sluchátky na hlavě? Co když se netrefím, anebo naopak trefím někoho z přítomných? Času na přemýšlení jsem v šestipodlažní budově měla dost.
Také jsem se nestačila divit, co se do jednoho, i když nadstandardního, objektu vejde. Kanceláře, služební ubytovna, posilovna, zdravotní středisko, jídelna, psinec s koupelnou pro služební psy. „Zdejší střelnice je určena pro střelbu z krátkých střelných zbraní ráže devět milimetrů a malorážek, přičemž nejdelší vzdálenost pro střelbu je 25 metrů, nejkratší 7 metrů. Skládá se ze dvou částí - střelecké plochy a zázemí pro obsluhu,“ vysvětlila dříve policejní mluvčí.
Před očima se nám na velkém plátně rozjíždí scenérie přepadení banky, vozidla ujíždějícího z místa činu, a další varianty sloužící ke střeleckému výcviku policistů.
Pozorně sleduji plátno a jen sem tam se nenápadně přikrčím za sportovního redaktora, to ve chvíli, kdy na nás začne střílet nebezpečný pachatel. I když z teoretické průpravy vím, že celý střelecký prostor je chráněný balistickou ochranou, která zabraňuje úniku střely mimo prostor střelnice a vylučuje nežádoucí odraz střely, ztuhl mi úsměv na rtech.
Nepomohlo ani vědomí, že boční stěny, čelní stěna i strop jsou z železobetonu a jsou dostatečné pro bezpečné zachycení vystřelených střel. Někteří z mých kolegů byli naopak zklamáni, když policista bral do svých rukou laserovou pistoli.
Došlo nám, že ostrými náboji opravdu střílet nebudeme. „Tak, kdo se hlásí jako první?“ ozval se hlas policisty. Aniž bych věděla jak, octla se mi v rukou zbraň a z čáry jsme s kolegou sestřelovali plechové hlavičky.
Natáhnout kohoutek, zamířit na terč … rána!! Hlavičky padaly jedna za druhou.
