Ten se do této vzdálené asijské země vydal spolu s vojáky hranické posádky, kteří v provincii Logar tráví šest měsíců coby příslušníci 2. kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu Armády České republiky.

Se svými dojmy se Vlastimil Mach svěřil také Hranickému deníku.

ROZHOVOR

Jaké byly tvé první dojmy z Afghánistánu?

Když jsme letěli tam, domluvil jsem se s piloty letadla, ať mi řeknou, až budeme nad Afghánistánem, že si natočím letecké záběry této země.

Ten první dojem byl velmi depresivní. Jediné, co bylo ze vzduchu vidět, byly nekonečné prázdné prostory plné šedi, samé skály, soutěsky, vyschlé řeky, a kromě toho už nic.

Další dojem pochází z přistání na letišti. Bál jsem se těch veder, co tam panují, ale když jsem vystoupil z letadla, udivilo mne, že to bylo vcelku snesitelné. Teploty tam sice dosahují přes čtyřicet stupňů, ale je tam velmi nízká vlhkost vzduchu, takže se člověk tolik nepotí.

Co vás čekalo po přistání v Afghánistánu?

Přistáli jsme na obrovské americké základně v Bagramu. Žije na ní asi 18 tisíc lidí - jsou to nejen američtí vojáci, dále vojáci ze spousty dalších zemí: Francouzi, Poláci, Egypťané a další a další národy.

Tam na člověka dýchne válečná atmosféra. Potkáváte jen lidi v uniformách, ženy, muže, staré, mladé, všechny ozbrojené.

Do toho přistávají a odlétají letdla a vrtulníky, což tento dojem jen umocňuje. Na této základně jsme několik dní čekali, než nás přesunou na základnu v Logaru.

Absolvovali jsme zde školení jak poznávat nástražné výbušné systémy, jak poznat, jestli nám nehrozí nebezpečí od civilistů, jestli člověk, kterého jsme potkali, náhodou není sebevražedný atentátník.

Jak jste se dostali na základnu, na níž čeští vojáci působí?

Do Logaru nás přepravovali americkými vrtulníky. Znovu jsem si mohl prohlédnout z ptačí perspektivy tamní krajinu, a to jen potvrdilo můj původní bezútěšný dojem vyprahlosti a chudoby.

Při přeletu se stala jedna taková událost: ze země jsme najednou uslyšeli střelbu. Kulometčík střelbu opětoval, do skal, odkud se pravděpodobně střílelo.

Až když střelba přestala, došlo mi, že sedím kvůli natáčení úplně na kraji, no co kdyby… a úplně jsem se zavrtal do neprůstřelné vesty. Ale to nebezpečí v tomto případě není velké, Afgánci pouze o sobě dávají vědět a zbůhdarmapálí třeba po vrtulnících.

Jak to vypadá na základně v Logaru?

Základna je poměrně vysoko položená, dva tisíce metrů nad mořem, patří také Američanům, a široko daleko jsou jen hory, kamení, všudypřítomný prach, v dáli několik domků…

Vojáci bydlí v klimatizovaných dřevěných domcích, všude na základně jsou kryty pro případ útoku. Kuchyně je americká, vaří se v ní z polotovarů, jinak tam nechybí posilovna, kaple, knihovna.

Co jsi zajímavého na základně zažil?

Byl jsem hned na začátku u několika důležitých událostí. Například, když přijel místní guvernér a předal končícímu kontingentu pamětní listy, ale i osobní dar plk. Střechovi, veliteli 1. Kontingentu, krásný červený koberec.

Pak jsem byl při předávání základny mezi prvním a druhým kontingentem, když se loučili vojáci pod vedením plukovníka Střechy, který symbolicky předával prapor podplukovníku Pavlu Lipkovi, veliteli nového kontingentu.

Další významnou událostí byla návštěva místních podnikatelů. S těmi spolupracuje civilní tým, který pracuje na projektech zaměřených na hospodářskou obnovu země.

Vojáci mi vycházeli maximálně vstříc. Měl jsem s sebou i notebook na stříhání, dali mi prostor, abych mohl zpracovávat a stříhat natočený materiál.

Nejvíce jsem ale čekal na to, abych se mohl s konvojem vydat mimo základnu.

A výletu mimo základnu jsi se dočkal?

To se nakonec podařilo. Ale i když jsem prošel s vojáky výcvikem a školeními, i když jsem dostal neprůstřelnou vestu, trochu na mne padl strach.

Objeli jsme několik desítek kilometrů, projeli jsme několik vesnic ,a až tam jsem si uvědomil, že nebezpečí číhá skoro všude.

Konvoj zastavoval poměrně často, kvůli bezpečnosti, první vozidlo kontrolovalo mostky, jestli tam nejsou nástražné výbušné systémy, další zajišťovaly prostor.

Obrovský dojem na mně ale udělala týmová spolupráce práce všech vojáků v konvoji.

Jak to vypadá s dokumentem, který jsi v Afghánistánu natáčel?

Už tam jsem díky tomu, že mi vojáci vycházeli vstříc a že jsem měl prostor, kde jsem mohl natočené materiály stříhat, vytvořil krátký film o přípravě na misi, odletu, přepravě vrtulníky, je to o vojácích a pro ně.

Také jsem udělal dva sestřihy pro armádu, na jejich webové stránky. Čeká mne však ale ještě jedna cesta na základnu do Logaru.

Je třeba dotočit další matriál aby dokument opravdu měl tu vypovídací hodnotu o pobytu na misi, životě a pocitech vojáků, ale i jejich blízkých.