Míří do země, kde je válka. Do Afghanistanu, konkrétně do provincie Logar.

Před dvěma lety jsi byl v Kosovu a z tvého pobytu vznikly dokumenty, které měli mnozí možnost zhlédnout v místní televizi nebo nedávno při slavnostním promítání v Zámeckém klubu v Hranicích. Proč ses rozhodl jet do Afghanistanu?

Jeden důvod je ten, že mě láká práce v netradičních podmínkách, ale ten hlavní je, že na misi do Afghanistanu poletí v srpnu 200 vojáků, z toho čtyřicet z Hranic.

Chtěl bych se pokusit ukázat ve filmovém dokumentu lidem, co to vlastně je vojenská mise a pobyt na ní, co to obnáší po všech stránkách, že to není jen „vydělávání“ peněz.

Před natáčením v Kosovu jsem měl hodně zkreslené informace o misích. Chtěl bych misi co nejvěrněji předložit v dokumentu divákům a proto chci s vojáky strávit dostatek času, abych nasál tu atmosféru a samozřejmě natočil co nejvíce obrázků a ukázal tak těžkou práci vojáků, odloučení od rodin, a v případě Afghanistánu i to nebezpečí.

Mám v plánu také natáčení s rodinami vojáků, které zůstávají samy doma. Jeden z vojáků se teď čerstvě oženil, jinému se například narodilo nedávno dítě – to jsou zajímavé příběhy.

I tento pohled je důležitý, protože tato mise je hodně odlišná od těch mírových.

Jaké máš informace či představy o životě v Logaru?

V Afghanistanu přibývá útoků, hrozí tam na každém kroku nebezpečí. Co mám informace, na základně jsou civilní odborníci, kteří pomáhají s obnovou této země.

Jsou tam na celý rok a pomáhají s obnovou země v rámci podpůrných programů v oblastech zemědělství, průmyslu, budování škol a stavebnictví. Vojáci, kteří tam letí, mají za úkol starat se o bezpečnost tohoto civilního týmu, ostrahu budov a hlavně o ochranu konvojů.

Tady je to největší nebezpečí – miny, nástražné výbušné systémy, přepadení.

Nebojíš se, že se ti tam něco stane?

Samozřejmě, že se bojím, zvláště v poslední době, kdy se útoky na vojáky množí… Ale ten strach je v pořádku, vymezuje určitou míru rizik, díky tomu jsem přežil pád s padákem, byť s následky, neutopil se, nezabil, když jsem jeden čas závodil s automobily.

A přesto tam jedeš?

A přesto tam jedu. Teoreticky na nás nebezpečí číhá na každém kroku i tady v Česku. Jako před pár dny – moji bývalou televizní redaktorku srazil cyklista, když vycházela z práce, má tři stehy na hlavě, lehký otřesmozku…

Člověk může přijít k úhoně kdekoliv a kdykoliv. Faktem ale je, že tentokrát poletím sám, bez redaktorky, oslovil jsem asi čtyři, všechny tuto „lukrativní“ nabídku odmítly.

O to budu mít práci těžší, ať už se sběrem materiálu nebo s dokončováním dokumentu.

Jak jsi naznačil, skákal jsi padákem, závodil s auty – čili adrenalinu a nebezpečí se nevyhýbáš. Děláš teď nějaký adrenalinový sport?

Dělal jsem paragliding, do té doby, než se mi zbortil padák a zabořil jsem se do sjezdovky, jezdil jsem poměrně úspěšně automobilové závody, potápěl jsem se. Hodně mi to dalo, dvakrát jsem ale měl na mále.

Máš nějaký hrubý scénář dokumentu, který by měl z tvé cesty do Afghanistanu vzniknout?

Můj pobyt bude zaměřený na natočení co největšího množství filmového materiálu, a to ze všech lokalit, kde mně bude umožněno být.

Vzhledem k situaci, která tam panuje, to lze ale teď těžko plánovat. Rozhodně bych se ale chtěl dostat i k místním lidem.

Máš nějaký sen, co bys tam chtěl natočit? Scénu nebo místo?

Viděl jsem fotky z té oblasti. Je to nehostinná krajina, kde je přes den až 65 stupňů a v noci klesá teplota na 12 stupňů. Není tam téměř žádná zeleň, je to vyprahlá krajina zhruba ve výšce dva tisíce metrů nad mořem.

Chtěl bych v dokumentu postihnout i tuhle atmosféru, samozřejmě bych byl rád, kdybych mohl také natočit nějaký zásah třeba při zneškodňování teroristů, těším se na natáčení z bojových vrtulníků.

Jak se na cestu a pobyt připravuješ?

No,makám na sobě, chodím tři měsíce dvakrát týdně na kondiční plavání, dám si čtyřicet bazénů a teď jsem si přidal dva až třikrát týdně posilovnu, abych se dal trošku dohromady, protože budu po celou dobu pobytu nosit těžkou výstroj – neprůstřelnou vestu, přilbu, navíc v pěkných vedrech.

A jak se připravuješ psychicky?

Pro mě je důležité, že jsem teď v dobrém zdravotním stavu.

Co říkají na tvoji cestu do Afghanistanu tvoji nebližší?

Mám přítelkyni, se kterou jsem již tři roky, a ta to na rozdíl ode mě těžce nese. Ta kdyby mohla, tak vezme pero ministryni, aby mi to nepodepsala.

Nemá z toho radost, ale doufám, že mi fandí. Svým způsobem si odtrpěla i Kosovo, ale myslím si, že není důvod mít velké obavy, vojáci na mise jezdí a vrací se.

Rozdíl je ale hlavně v tom, že je to jejich práce, jsou v tom cvičení, já jsem „civil“ a jedu tam dělat zase svou práci. A vím, co si tam můžu v rámci možností dovolit.

Vojáci zase vědí, co můžou čekat ode mě, trochu se přece jen známe z Kosova. Co jsem si zatím zjišťoval, tak na takový dlouhý pobyt tam nikdo z kameramanů nebyl.

No, bude to zajímavé… Kdy odlétáš?

Odlétat bych měl s velitelem a zbytkem vojáků 14. srpna, předpokládaný návrat je koncem srpna, s tím, že bych chtěl svůj pobyt zopakovat ještě jednou, a to před ukončením mise.