Během slavnostního nástupu jste požehnal bojovému praporu. Má v sobě tento akt skrytou symboliku, která vojákům pomáhá překonávat těžké chvíle?
Je to jistý symbol požehnání pro vojáky, kteří pod tímto praporem slouží. Má je vést k tomu, aby dokázali zvládnout všechny těžkosti a obtíže, spojené s vojenskou službou, ať už tady v republice, nebo pokud jejich útvar vyjíždí někam na misi.

Jako kaplan jste byl vojákům nablízku vždy, když jim nebylo zrovna lehko. S jakými pocity bojovali „mimo frontu“?
Pro vojáky je vždycky nejnáročnější odloučení od těch nejbližších. Mottem vojenského kaplana tedy je, že prožívá radosti i starosti svých vojáků. Stejné je to i v normálním životě, raduji se s nimi, když slaví třeba narození dítěte, ale prožívám s nimi i obtížnější situace, kdy nezvládají delší odloučení, a potřebují se vypovídat nebo jen svěřit s tím, co doma prožívají. Vojenský kaplan je vyslechne, a pokud můžu, tak jim pomůžu – třeba kontaktuji vojenského kaplana v České republice, ať se u té které rodiny zastaví.

Na misi v Afghánistánu bylo i několik žen. Snášejí odloučení lépe než muži, nebo je to naopak?
Je to naprosto individuální a záleží především na konkrétní situaci. Někdo je daleko citlivější a vnímavější na různé aspekty, jiný je naopak odolnější. Závisí i na tom, kolik už dotyčný voják absolvoval misí, a zda už někdy působil v Afghánistánu.

Když se ohlédnete za svým působením v Lógaru, máte vzpomínku, kterou jen tak nevymažete z paměti?
Osobně se přiznám, že pro mě zůstane hluboko v srdci okamžik krátce po oslavě vánočních svátků. Prožívali jsme je ve společenství s americkými vojáky, a protože neměli katolického kaplana, tak jsem sloužil vánoční svátky i jim. Šestadvacátého prosince, tedy přesně na Štěpána během bohoslužby, na naši základnu přiletěla raketa. Museli jsme ji tedy přerušit a jít do krytu. Teprve po vyhlášení, že je bezpečnostní situace v pořádku, jsme mohli bohoslužbu dokončit. To byl pro mě osobně jeden z velmi zajímavých okamžiků v životě.