Proto jsem šla na menší výzvědy den předtím a pozorovala reakce lidí, kteří vycházeli ze tmy do světla. Jako první byli úplně oslepení a pak už jsem se jen bavila jejich reakcemi typu: Ty kráso! Tak to je mazec! Musím se z toho nejdřív vzpamatovat! Byl to neskutečně silný zážitek!

Všechny tyto věty mi běžely hlavou, když jsem se podle instrukcí poprvé chytla za rameno nevidomého Davida. Měla jsem srdce až v krku a navíc jsem šla jako první. David mě a mou partu pomalu odvedl ke stolu, zatímco já jsem za ním klopýtala. „Tady jsou vaše židličky, jsou dvě vedle sebe, první host si musí sednout na tu vzdálenější," instruoval nás vodič. Osahala jsem si židle a usadila se. Potom jsem pomocí mých rukou šla na výzkum, co všechno je na stole. Hm, otvírák a vršky v hrníčku.

V tom se po mé pravici ozval příjemný ženský hlas. „Dobrý den, já jsem Klára a budu vás tady dnes obsluhovat. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí jen zavolat mé jméno. Už víte, co si objednáte?" zeptala se náš sympatická číšnice. Všichni jsme se shodli na pivu.

„Zkusíme si přiťuknout," napadlo někoho. Klára na tuto výzvu zareagovala s ironií sobě vlastní. „To chci „vidět". I my nevidomí máme velké problémy si přiťuknout, největší sranda je to s panákem," vtipkovala Klára. Museli jsme se rozesmát, protože nikoho nenapadlo, jak moc těžké to je. Nakonec se nám to nějakým zázrakem podařilo a Klára nás pochválila.

Musím přiznat, že ve tmě čas utíká nějak rychleji. Najednou se vám začnou dělat mžitky před očima, vidíte barevné kruhy a navíc nemáte jako zdravý člověk vůbec schopnost orientace v cizím prostředí. Cesta do světla už byla lehká, věděli jsme, co dělat. Venku jsme na sebe chvíli mžourali a nechali na sebe působit zážitek, který se jen tak nebude opakovat.

Jak ovšem pověděl David, rádi by tuto akci uspořádali i v jiných městech. „Já jsem z Valašského Meziříčí, kde plánujeme Kavárnu ve tmě taky zkusit. Je to tady bomba," řekl mi na světle sympatický David s tím, že nápad se zrodil v hlavě jeho kamaráda a zároveň organizátora celé akce, Tomáše Plesníka, po návštěvě Kavárny Potmě pořádané projektem Světluška. „Pro mě a pro Janu, která tady bude obsluhovat v sobotu, šlo o normální návštěvu kavárny, nic extra a pro Peťu, dalšího našeho kamaráda, to byl celkem zajímavý zážitek," směje se při vzpomínce.

Na mou otázku, co na silný zážitek říkají lidi odpovídá David jednoduše. „Oni většinou moc nemluví, většinou si začínají protírat oči, je to pro ně takový budíček, soudě podle těch vzdechů, co slyším," rozesměje svou hláškou všechny kolem.

V prvním patře Hotelu Centrum čekala na návštěvníky výstava Světu nevidomých, kde jsme si mohli zkusit hry pro nevidomé, bílou hůl nebo si něco přečíst brailovým písmem. Vyzkoušela jsem všechno a vím jedno, slepá bych být nechtěla, ale obdivuji všechny, kdo se s tímto handicapem perou a navíc dělají osvětu tak jako pětilístek nevidomých kamarádů Kláry, Evy, Jany, Davida a Tomáše. Navíc jejich nepřekonatelný humor a chuť do života je více než inspirující a já jim za tento nezapomenutelný zážitek mohu jen poděkovat. Teď už se na svět budu dívat jinýma očima.