„Diváci mi nevadí,“ říká kovář z Holešova, který na Hefaistonu vyráběl valašku z překládané oceli.

Rozhovor s kovářem Pavlem Ševečkem z Holešova

Jak dlouho už se věnujete kovářskému řemeslu?

Vyučil jsem se v roce 1990. Dříve jsem to dělal jen tak okrajově, teď v posledních asi dvou nebo třech letech se tomu ale už věnuju naplno a dostměto baví.

Proč jste se rozhodl, že budete kovářem?

Byla to vlastně úplná náhoda. Původně jsem chtěl pracovat s koňmi. Ale měl jsem hodně velkou váhu a rajtovat jsem nemohl. Koní jsem se však vzdát nechtěl a začal jsem vyrábět podkovy. Jedině tak jsem k nim měl blízko.

Myslíte si, že kovářem se může stát každý?

To asi ne. Člověk musí být zručný a umět pracovat rukama. Pro mě to složité není. Já si u toho spíše odpočinu, je to takový relax. Pro mě je totiž problém dělat hlavou, ale práce rukama mi jde.

Na Hefaistonu jste letos poprvé, nebo už zde vyrábíte pravidelně?

Poprvé rozhodně ne. Jezdím sem už asi osmým nebo devátým rokem.

Je to těžší pracovat takhle před početným publikem, nebo jim přílišnou pozornost ani nevěnujete?

Diváci mi nevadí. Obtížnější je to v tom, že tady nemám k dispozici tolik nářadí jako v běžné dílně a musím tak dost často improvizovat. V kovárně mě taky netlačí čas.

Co teď konkrétně vyrábíte?

Teď děláme valašku z damašku. Damašek je překládaná ocel. Ze dvou materiálů se to skovává dohromady. U některých výrobků strávím jen třeba tři dny, u jiných, složitějších, i dva měsíce.