Jiří Králík má vysokohorskou turistiku v genech. S rodiči od dětství brouzdal po slovenských kopcích a láska k horám mu nedává spát ani v dospělosti.

„Když jsme v roce 2010 vyšplhali na Gerlachovský štít, řekl jsem si, že bych mohl zdolávat nejvyšší hory evropských zemí. Dnes jich mám za sebou deset, asi nejtěžší byl výstup na rakouský Grossglockner," popisuje dvaačtyřicetiletý horolezec své cesty.

Na řadu přišla i nejvyšší hora Evropy – Mont Blanc, která měří 4810 metrů nad mořem. První výstup před dvěma lety však neskončil podle představ.

„Jeli jsme tehdy v šesti lidech, neměli jsme mnoho zkušeností. Tři dny bylo krásné počasí, ale když jsme chtěli vyšplhat posledních pět set výškových metrů, nebylo vidět ani na krok. Mont Blanc jsme zdolali, ale až horolezci z Itálie nám řekli, že jsme na vrcholu," vzpomíná s úsměvem hranický rodák.

Hora tehdy ukázala krutou tvář i při cestě dolů.

„Počasí bylo tak špatné, že jsme se na tři dny museli ukrýt v nouzové kamenné boudě ve výšce 4 300 metrů nad mořem. Je to taková popelnice, kde se válí odpadky i injekční stříkačky od horolezců. Vrtulníkem je vyváží jednou za rok," popisuje Jiří Králík chvíle, ve kterých šlo doslova o život. "Vodu jsme si museli roztápět ve vařiči, jedli sušené maso a doufali, že se počasí umoudří."

Na vrcholu nejvyšší hory Evropy Mont Blanc. Vlevo Petr Hrazdil, vpravo Jiří Králík.

Na vrcholu nejvyšší hory Evropy Mont Blanc. Vlevo Petr Hrazdil, vpravo Jiří Králík. FOTO: Archiv Jiřího Králíka.

Letos v červenci se Jiří Králík vypravil spolu s Janem Kahánkem z Olšovce a Hraničákem Petrem Hrazdilem na Mont Blanc znovu. A cesta k vrcholu byla opět nelehká. „Už na stanici zubačky nad Chamonix nám řekli, že horská chata Gouter, na které jsme chtěli přespat, je plná, že si máme naplánovat jiný výlet. To jsme odmítli a dohodli se, že zkusíme vyšplhat kolem Gouteru až k nouzové boudě, ve které jsme před dvěma lety uvízli," vysvětluje těžkosti Jiří Králík.

Náročný výstup však zabral jedenáct hodin a i přes upozornění tak výprava požádala o nocleh v Gouteru. „Naštěstí jsme dostali dvě postele, každou za 70 euro," popisuje Králík šťastné zakončení prvního dne výstupu.

Jan Kahánek se však kvůli prasklé cévce na stehně musel ještě předtím po dlouhém rozmýšlení vrátit do kempu. Zbylí dva členové výpravy se s osmadvaceti­kilovým batohem vydali ve čtyři hodiny ráno vstříc vrcholu.

„Horní úsek je dost náročný. Často se tam ulamují kusy ledovce velké jako autobus a jsou tam trhliny, kde když člověk spadne, už ho nikdy nenajdou. Ročně zemře na Mont Blancu asi stovka horolezců," popisuje Jiří Králík. Na vrchol výprava dorazila za krásného počasí a půl hodinu si mohla užívat zasloužených výhledů na okolní čtyřtisícovky nebo na Ženevské jezero.

Cesta dolů byla ještě náročnější a hraničtí horolezci museli přespat v kamenné útulně nad horní stanicí zubačky.

„Tam jsme potkali skupinu Poláků, kteří se chystali teprve nahoru a z našeho fyzického stavu nebyli zrovna nadšení. Druhý den jsme už jen seběhli za Honzou, který čekal v kempu, a vyjeli si výletní lanovkou na jednu z dalších hor v okolí," uzavírá Jiří Králík. (vrb)