Co je pro pacienta, který přijde po mrtvičce o schopnost mluvit, nejtěžší? A jak dlouhá je cesta k uzdravení? „Když člověk prodělá cévní mozkovou příhodu, je to pro něj traumatizující z mnoha důvodů, protože může dojít k poškození motorických, řečových a paměťových funkcí. Všichni pacienti ale zpětně udávají, že pro ně byla mnohem trýznivější ztráta schopnosti komunikovat a zpřetrhání sociálních vazeb než poškození motoriky. Často říkají, že by raději obětovali hybnost jedné končetiny, než aby ztratili řeč,“ popisuje.

Návrat do normálního života trvá někomu týdny, jinému měsíce. A někdy není vyhráno ani po letech. „Obnovování ztracených schopností musí být systematické, na mnoha úrovních, snažíme se oživit pohybové funkce, rytmiku, paměť, prostorovou orientaci. Musí být v pořádku zrakové, sluchové a prostorové vnímání. Když všechny tyto funkce spolupracují mezi sebou, teprve poté se objeví schopnost řeči,“ vysvětluje.

Pozor na chyby

Jak mohou příbuzní nemocnému pomoci, a jakou dělají nejčastěji chybu?

„Nejčastější chybou je při laické nápravě řeči takzvaný pedagogický přístup, kdy ochotný příbuzný vytiskne písmenka z abecedy a nutí nemocného, aby na nich ukazoval, co chce říci. Ale tato písmenka člověka nezachrání. Školácké metody spojování hlásek mohou naopak nemocného zcela zablokovat. Při poškození mozku totiž dochází k hlubšímu rozpadu jazykového systému, například k rozpadu pojmů a gramatiky. A čím více chceme po člověku vědomou komunikaci s pozorností upřenou na hlásky, tím více ho můžeme brzdit,“ zdůrazňuje.

Ideální je s nemocným přirozeně a klidně komunikovat, využívat gesta a intonaci. Monotónním věcem totiž pacient po cévní mozkové příhodě nerozumí.

„Opírá se o intonaci, gesta a celkový kontext situace. Nejlepší prognózu mívají ti, kteří mají komunikačního partnera, tedy fungující rodinu a přátele. Jsou s lidmi, kteří jsou ochotni s nimi pravidelně procvičovat dané úkoly, a jezdit s nimi na terapii,“ dodává.

Terapie na míru

Speciální cviky pak pomáhají pacientům rozvíjet dílčí schopnosti, třeba zrakové vnímání nebo koordinaci pohybů.

„Terapie se šije konkrétnímu člověku na míru. Vychází z jeho dosavadních zkušeností, zájmů a koníčků, protože obnovujeme to, co je zasunuté kdesi hluboko v mozku. Neučíme nic nového, ale obnovujeme dřívější zkušenost. Musíme se přizpůsobit konkrétnímu člověku, jeho vzdělání a profesním dovednostem,“ popisuje. Jinou slovní zásobu budeme obnovovat u elektrikáře a jinou u operního pěvce.

Někdy se podaří „rozmluvit“ pacienta i po několika letech mlčení.

„Řešila jsem před lety případ nemocného muže, který pět let nepromluvil ani slovo. Po vyšetření jsem zjistila, že příčinou jeho potíží není problém ve sluchořečovém aparátu, ale na vině je rozpad zrakového vnímání. Když jsme s ním začali kreslit a konstruovat okolní předměty, tak se po pěti letech rozmluvil a dokázal se během šesti týdnů naučit sto padesát názvů předmětů. Je tedy důležité přijít na to, jaký mechanismus v mozku strádá. A když se na něj zaměříme, dokážeme pacienta rozcvičit i po letech,“ popisuje.

Délka léčby je individuální - někomu stačí tři měsíce, někdo je v péči rok. Záleží na rozsahu poškození mozku či momentální kondici.

A jak zvládá klinická logopedka péči o pacienty v době, kdy je hlavním tématem nový typ koronaviru? „Na tři týdny jsem ambulanci zavřela, ale nyní se snažím u nejakutnějších případů péči obnovovat, docházím na konzilia do nemocnice. V praxi se neustále setkáváme s celou řadou jiných infekcí a normálně se mezi pacienty pohybujeme,“ říká. Spoustu věcí také řešíme on-line terapií, to znamená přes Skype a nebo WhatsApp. S pacienty dokážeme touto cestou navázat kontakt překvapivě dobře, a to i k údivu příbuzných,“ podotýká.

Klinická logopedka má široké spektrum klientů - od novorozenců až po seniory. „U novorozenců řešíme poruchy příjmu potravy a polykání, u předškolních dětí rozvoj jazykových funkcí, nejen výslovnost, u školáku specifické poruchy učení. Lidem v produktivním věku pomáháme vrátit se zpět do života po sportovních úrazech nebo po autonehodě. V posledních dvaceti letech je bohužel velký nárůst mozkových nádorů, u pacientů ve starším věku převažují demence. Nejčastěji ale řešíme právě mozkové mrtvičky,“ uzavírá.