„Miluji pocit, když vím, že můžu cokoliv! Jen jediný člověk může mé malování ovlivnit a tím jsem já sama,“ říká o své tvorbě mladá výtvarnice Martina Polláková.

Její abstraktní obrazy jsou k vidění až do 15. února. Spolu s ní zde vystavuje i mladá slovenská fotografka Soňa Polláková.

Kdy a jak jste se dostala k malování? Byl impulzem někdo s rodiny?
Talent k výtvarné tvorbě u mě objevila maminky již ve třech letech. Kreslila jsem na každý papír, který byl doma k dispozici. A jelikož jsem vyrůstala ve Středolesí, posloužil mnohdy ke kreslení písek, štěrk i sníh. Vzory v rodině samozřejmě mám a jsem vděčná, že se mi maminka a strýc tak věnovali. Tehdy jsme měli doma knížku od Walt Disney a společně jsme překreslovali všechny postavičky. Měla jsem ráda zvětšování - zmenšování postav a detailů. Pamatuji si, že ve školce jsem byla unešená ze skladu výtvarných pomůcek. Pokaždé, když paní učitelka odhrnula závěs, zavoněly mi barvy a papíry. Na základní škole jsem měla skvělé paní učitelky z výtvarné a pracovní výchovy. Tehdy se objevily první úspěchy ve výtvarných soutěžích. Ráda vzpomínám na hranickou soutěž s názvem Zlatá paleta. Byl to pokaždé krásný den plný kreslení, malování a očekávání.

Abstrakci jste si vybrala hned, nebo jste k tomuto směru došla postupně? Myslíte si, že se se zaměřením k abstrakci člověk už narodí?
K abstrakci musí každý dozrát. Po kreslení a malování různých zátiší, postav a jiných detailů, jsem zatoužila po úplně něčem jiném. V realistických obrazech mi chyběly prvky, které by dílo tzv. rozbily, odlišily a udělaly z něj unikát. Realita je daná a existuje pouze jeden originál, kterým je samotná příroda. Já jsem toužila po volné tvorbě. Miluji pocit, když vím, že můžu cokoliv! Jen jediný člověk může mé malování ovlivnit a tím jsem já sama. Ráda poznávám abstrakci jiných malířů. Každý totiž máme cítění nasměrované jinou cestu.


Abstraktní umění je někdy označováno jako čisté umění, jak jej vnímáte vy?
Abstrakce nemá hranice a ani pravidla. Abstrakce je mé vnitřní já, které mi podvědomě udává směr. Abstrakci nelze proto ani soudit. Buď vás uchvátí, nebo nenadchne. S kritizováním abstraktní tvorby kritizujeme malíře. Nikdy nevíme, co dotyčný prožívá, čím v minulosti prošel a co se odehrává v jeho myšlenkách. Pro mě je abstrakce největší záliba a odreagování od práce. Někdy si po práci říkám, že si půjdu hned lehnout a odpočívat, ale z minuty na minutu si to rozmyslím a maluji až do večera. Mám skvělého manžela a rodinu, která mě podporuje a to je to nejvíc, co můžu mít.

Jak byste popsala vaše dílo, které mohou vidět návštěvníci v Galerii Severní křídlo zámku? Co vás inspiruje ve vaší tvorbě?
Má první výstava byla v roce 2008, kdy jsem tehdy v Galerii M+M stála po boku pana Milana Sanetříka, kterému tímto děkuji, že ve mně věřil. Od té doby proběhlo dalších pět výstav. Právě probíhající výstava v Galerii severní křídlo zámku v Hranicích nese název This is me a obrazy vystavuji společně s šestnáctiletou slečnou Soňou Pollákovou, která se věnuje fotografii. Soňka je manželova sestřenice ze slovenské Levoče. Když jsem poprvé viděla její fotografie, byla jsem okouzlena a řekla jsem si, že ji nabídnu příležitost představit její fotografie veřejnosti. Jsem velmi ráda, že nabídku přijala a společná, mezinárodní výstava se podařila uskutečnit. Vystavené obrazy se nesou v duchu mých dlouhodobých přání. Ten, kdo mě zná, už ví, co se splnilo a po čem ještě toužím. Při tvorbě jsem použila kombinovanou techniku. Akrylové barvy, pastely, pastelky, grafitové tužky a černý fix. Barvy ráda roztírám dřívky, kousky kartónů, štětci a prsty. Podkladem jsou plátna na dřevěném rámu. V hlavě mám už několik dalších nápadů, které chci realizovat na plátna větších rozměrů. Těším se, až se oteplí a budu moct opět malovat na zahradě.