Mezi zkušené borce vítězného týmu patří i jednatřicetiletý Viktor Novotný, který jinak působí v Bučovicích. Deníku poskytl exkluzivní rozhovor.

Závod se vzhledem k naplánovaným úkolům každým rokem liší. Dá se na něj nějak předem připravit?
Asi dva týdny předem si závodníci můžou na internetu přečíst průvodce, který zahrnuje aktuální disciplíny. Na ně se člověk může připravit aspoň psychicky, ví, co ho čeká. Na druhé straně jsou věci, které se za čtrnáct dní dohnat nedají. Třeba na fyzičce se musí pracovat celoročně.

Extrémní armádní závod Winter Survival v JeseníkáchPrávě fyzicky je závod hodně náročný. Jak těžký náklad jste vlastně nesli na zádech?
V batohu má člověk jedny boty navíc, spacák, něco na uvaření teplého jídla a oblečení na převlečení. Navíc po stranách batohu čouhají lyže, které jsme ale bohužel kvůli počasí v podstatě nepoužili. Letos jsme si o to více dali do těla, ale na zátěž jsme zvyklí.

Dá se říct, že fyzická kondice rozhodla o vašem vítězství v závodu?
Dá se říct, že ano. Za přesuny z jednoho místa na druhé je velká bodová bonifikace a rozdíl mezi prvním a druhým byl i 34 bodů. My jsme všechny přesuny vyhráli, na druhou stranu ne všechny disciplíny se nám povedly.

Před každou disciplínou jste měli přesně rozdělené úkoly. Nakolik je týmová spolupráce důležitá?
Člověk musí v takových podmínkách stoprocentně fungovat týmově. Jde o to, aby každý v týmu přesně dodržel to, co se od něj očekává. Mně třeba nedělají dobře výšky, takže ty jsem nechal na jiných, více jsem si zase věřil při fyzické zátěži. Byli jsme kompletně perfektní tým, a proto nám to asi takto vyšlo.

Spaní venku? Nejhorší je ráno vylézt

Extrémní armádní závod Winter Survival v JeseníkáchJak si můžete navzájem pomoct, třeba při přesunech z jednoho stanoviště na druhé?
Můžeme si pomoci s materiálem nebo i chvíli na někoho počkat. Každý z nás tří je ale dost hrdý a jen těžko řekne, že už prostě nemůže. Dokud někdo vyloženě nepadne, tak pořád jdeme. Stalo se mi, že jsem se ráno málo napil a poslední kilometry při přesunu mi došly síly. Nechtěl jsem ale říct klukům, že zrovna já už nemůžu. Měl jsem jazyk až u bot, ale makal za nimi.

Opravdu nešlo říct: kluci počkejte, mám krizi?
Kdyby to byl extrém, udělal bych to. Ale nebylo to až tak na hraně, že bych umíral. Když někdo nasadí tempo, tak se ho snažíme držet.

Jak jste zvládali to přenocování bez stanů, které nejsou povolené?
Když jsem byl na Winter Survival poprvé, měl jsem z toho docela respekt. Kluci mě ale uklidnili, že spaní v kvalitním spacáku je v pohodě, jediný problém je vylézt z něj ráno ven. I letos byl v noci silný mráz, kolem minus deseti. Když ale neprší nebo nesněží, zvládne se to i bez přístřešku. Nejhorší je skutečně ráno, kdy chce člověk vařit nějakou snídani. Jen co vystrčí prsty, už je má zmrzlé.

Únavou nemůžete usnout

Pomůže únava ze závodu k tomu, aby účastník brzo usnul?
Právě naopak. Místo toho, abychom odpadli únavou, tak jsme třeba úplně vyšťavení a chvíli nejde vůbec usnout. Takže si vždycky povídáme nejen mezi sebou, ale i s jinými týmy. Známe se z jiných závodů i z civilního života.

Najdete si čas na povídání i během přesunů, nebo to koncentrace na závod nedovolí?
I během přesunu se najde čas na různé historky a srandičky. Pak třeba uplyne hodina, během které si neřekneme vůbec nic. Nejhorší je doba, kdy člověk myslí na disciplínu, která se mu nepovedla, a potichu přemýšlí, jestli vůbec ještě pokračovat dál. Člověk je naštvaný sám na sebe, že se mu něco nepovedlo a chce to strašně rychle napravit.

Byl to letos i váš případ?
Ano, zkazili jsme první disciplínu, kterou jsme sice splnili v časovém limitu, ale zbrklostí jsme spletli pořadí papírků, které jsme při stoupání sbírali. Byla to moje chyba. Naštěstí pro nás se v tom příliš nedařilo ani dalším týmům. Rozhodčí byli jinak hodně tvrdí. Za nesplněnou disciplínu přidali týmu k času přesunu další půlhodinu. Takové bylo pravidlo.

Nejtěžší byl totem

Která disciplína byla přímo pro váš tým tou nejtěžší?
Asi úkol zvaný totem. Šlo o lezeckou disciplínu, ale zrovna já nejsem žádný extra lezec, mám k tomu trošku odpor. Byli jsme hrdí, že jsme to zvládli. Muselo se lézt na více než pětadvacet metrů vysoký strom, který měl osekané větve, navíc pokryté třeba půlcentimetrovou vrstvou ledu. Hrozně to klouzalo. Člověk je sice jištěný, nemusí mít strach, že by někam spadl. Ale stačí podklouznout a je konec. Normálně by se taková chyba rovnala smrti, v tomto případě šlo o nesplněnou disciplínu. Stalo se, že pár týmů tam spadlo.

Je takový závod náročnější na psychiku, nebo fyzičku?
Jak pro koho, ale myslím, že fyzička hraje ještě větší roli. Psychická odolnost je důležitá třeba v lezeckých disciplínách. Člověk totiž myslí na to, aby to celému týmu nezkazil. U mě třeba funguje, když ostatní z týmu zařvou, ať si pohnu. Ze strachu je totiž někdy člověk pomalý. Na druhou stranu se do těch úkolů nesmí jít s horkou hlavou, protože se to může vymstít.