„Nedaleko naší obce jsem objevil zříceninu hradu Drahotuš. Později se mi podařilo zjistit, že je starší než hrad Helfštýn. Když jsem viděl v jakém stavu zřícenina je, tak mě napadlo jí nějakým způsobem zrenovovat. Přeci jen zub času zanechal na hradu svou stopu a časem se vlivem protékající vody a mrazu bude stav zříceniny ještě zhoršovat,“ začíná své povídání Otakar Kučmerčík.

Ten si brzy uvědomil, že rekonstrukce zříceniny není věc běžná pro člověka, který nespadá pod žádnou organizaci.

„Rád bych udělal alespoň nejnutnější opravy, které by zamezily dalšímu chátrání. To znamená vykácet stromy, vytrhat kořeny, které vyvracejí zdivo, a provést celkové zpevnění rozpadajících zdí,“ přibližuje své plány Kučmeřík.

Už od začátku ale naráží se svou aktivitou na různé problémy. Nejprve zjistil, že les, v němž zřícenina hradu ze 13. století leží, patří ještě do oblasti vojenského prostoru Libavá. Bez větší odezvy skončila i snaha sehnat nějaké kolegy, kteří by mu s rekonstrukcí pomohli.

„To je opravdu problém. Nejprve jsem nechal na zřícenině papírek se vzkazem, že hledám spolupracovníky na záchranu této památky. To mělo jen malou odezvu, kdy třeba došlo jen k prvnímu kontaktu a pak už nic. Ještě hůře jsem dopadl s inzerátem v novinách, kdy se mi ozvalo jen několik posměváčků,“ uzavírá smutně své povídání Kučmerčík, který ale stále věří, že zveřejněním svého příběhu se mu třeba podaří podobně naladěné kolegy najít.