V našem městě najdete jen málo podobně renesančních osobností. A i když toho dělá Víťa opravdu hodně, všechno dělá naplno. Důkazem budiž jeho zbrusu nový hudební videoklip, ve kterém mu hraje třeba i Jarek Nohavica.
„Snažil jsem se skloubit dva žánry, které mám rád – kytarovou hudbu s hip hopem. V tomhle rytmu si můžu více vyhrát s textem a lyrikou, která je pro mě zásadní," popsal Víťa Vrbka zvuk nového singlu Jsme nedokonalí.
Jsme nedokonalí
Kromě toho, že celou píseň sám složil, si ji také sám nahrál a natočil k ní videoklip.
„Nejsem schopný nahrávat v profi studiu, když mi někdo stojí za zadkem a já mám na nahrávání omezený počet pokusů. Všechno jsem si nahrával sám v garáži na Struhlovsku. Zrovna tak i videoklip jsem si režíroval a stříhal sám," potvrzuje hranický umělec svou všestrannost.
Hlavní devíza - texty
Mezi hlavní devizy šestadvacetiletého hudebníka však vždy patřily zejména texty. Nejinak je tomu i v nejnovější skladbě.
„Téma písničky pro mě bylo zásadní. Chtěl jsem říct, že všichni jsme v očích druhých v něčem nedokonalí, ale ve skutečnosti to je jen jinakost" nastínil Víťa a pokračoval.
„Všichni přece toužíme po štěstí, jen někdo hledá svůj kus štěstí v Bibli a někdo ve špinavé herně. Někdo volí SPD a někdo Zelené. Nikdo z nás kvůli tomu není lepší nebo horší. Protože každý má úplně jiný osobní příběh, narodil se do jiné rodiny, do absolutně jiného prostředí, má úplně jiné zkušenosti, jiné geny, jinak mu pracuje chemie v těle. Za každým činem stojí tisíce malých důvodů, které ten druhý nikdy nemůže odhalit. Proto se nám zdá, že některé chyby lidi dělají bez důvodu, ale i to musíme respektovat. V tomhle pochopení vidím opravdovou toleranci," vysvětlil.
V refrénu Víťovy prozatím nejdotaženější skladby přichází na přetřes také divoká devadesátá léta, která zpěvák vnímal z dětské perspektivy.
„Devadesáté roky byly asi plné nedokonalostí, korupce a chaosu. Ale taky nebývalé svobody a nadšení. Když naši vyhráli Nagano, od té doby jsme každý den s klukama hráli na sídlišti hokej nebo fotbal. Naši rodiče zatím mohli podnikat s mnohem menší byrokratickou zátěží. I tuhle nostalgii jsem do písničky zahrnul," prozradil Víťa Vrbka.
Ostrava = Nohavica
Ve svém předchozím klipu ke skladbě Autogramy nechal místní umělec vyniknout hranické lokality. Ty se objevují také v aktuální novince. Více prostoru však tentokrát dostává Ostrava.
„Ostravu zbožňuju. Mám rád industriální krajinu, hodně tam jezdím i fotit. Ostravsko je těžce zkoušený region, na který mnozí hledí s opovržením, přitom si ale za svou historii a genius loci zaslouží respekt a úctu,“ je přesvědčen Víťa Vrbka.
„Přes dvě stě let tam lidé vyrábějí ocel, železo nebo zajišťují základní suroviny jako uhlí a tak dále. Já tuhle práci našich předků fakt respektuju. Lidi jsou tam tak rázovití, protože se prostě museli před těžkou prací zocelit. Po revoluci snad půlka města přišla o práci, město tak trochu ztratilo duši a já obdivuju ty lidi, že se s tím, i přes mnoho sociálních a ekonomických problémů, snaží vypořádat. Z toho také přirozeně vyplívá, že například ve volbách volí jinak než Praha,“ myslí si mladý zpěvák.
Natáčení v Ostravě s sebou kromě jiného přineslo také jedinečnou možnost zlákat před kameru jeden z největších symbolů tohoto města a zároveň Víťův idol Jarka Nohavicu.
„Jaromír zpívá o krušném životě obyčejných lidí, v písních má příběhy z ostravských ulic. Je šíleně autentický, za každé situace je svůj, nepotřebuje reklamu, jde mimo trendy. Navíc má rád fotbal, hip hop i Porubu, kde jsme natáčeli,“ zdůvodnil Víťa proč nejslavnějšího českého písničkáře obdivuje a proč se jej rozhodl kontaktovat.
„Poslal jsem mu mailem hotovou písničku a zeptal se, jestli nechce být na pár záběrech v klipu. V textu o něm totiž zpívám „můj oblíbenej umělec má jizvu na rtu.“ Za pár hodin mi odpověděl, že se mu písnička líbí a že mu mám napsat kdy a kde točíme,“ popsal hranický umělec.
O týden později už oba stáli společně před kamerou.
„Chodili jsme asi dvacet minut po Porubě a kecali. Pořád se mě na něco ptal a byla s ním fakt sranda. Je to typický rázovitý Ostravák ale uvnitř strašně hodný. Sedli jsme si na klepáč, na kterém sedával, když byl malý. Splnil se mi životní sen,“ uzavřel Víťa Vrbka.
autor: David Král
