„Netušila jsem, že Milán musel dobýt lstí. Když zjistil, jak vysoké a nedobytné jsou městské hradby, navečer poručil uhníst z těsta lidské ruce, nohy a hlavy, které pak nechal opékat nad ohni pod hradbami. Obránci města s hrůzou zjistili, že čeští vojáci jsou lidojedi a raději se vzdali,“ říká v rozhovoru autorka historického románu Vladislav II. Nečekaný vzestup zavrženého dědice Jaroslava Černá.

Co vás na jeho životě nejvíce fascinovalo?
Věděla jsem, že rád cestoval, poznával cizí země, byl udatný bojovník, i když ve službách císaře Barbarossy a v jeho prospěch. Ale netušila jsem, že Milán musel dobýt lstí. Když zjistil, jak vysoké a nedobytné jsou městské hradby, navečer poručil uhníst z těsta lidské ruce, nohy a hlavy, které pak nechal opékat nad ohni pod hradbami. No a obránci města s hrůzou zjistili, že čeští vojáci jsou lidojedi a raději se vzdali. Mimochodem pověst lidojedů pak Čechům zůstala po staletí.

Záliba v hledání faktů a historických pravd je o vás známá. Jak dlouho jste studovala život Vladislava II.?
Nejprve pročtu všechno, co k panovníkovi mám a dělám si poznámky k hlavnímu ději románu, na základě faktů se mi v mysli začne odvíjet příběh. Pak pročítám znova, už během psaní a průběžně studuji souvislosti až do samotného závěru. Takže tak měsíc či dva předem studuji, pročítám, a pak vlastně po celou dobu psaní. Podklady jsem opět obdržela od historiků, tentokrát nafocené, protože mi vzácné tisky nechtěli půjčit. No, přišly mi poštou nadvakrát a bylo, co studovat.

Objevila jste při tom nějaké skutečnosti, které jsou jen málo známé?
Netušila jsem, že byl Vladislav korunován dvakrát. Poprvé totiž nebyli přítomní všichni čeští páni a hluboce se urazili, že se nechal korunovat bez jejich přítomnosti, ale především souhlasu. Poprvé byla královská koruna od císaře Fridricha Barbarossy jakýmsi úplatkem, za pomoc při vojenském tažení. Jenže čeští pánové, když u události nebyli, odmítli na tažení krále podpořit, dokud jim neslíbil tučnou válečnou kořist. Vlastně jsou to okolnosti ovlivňující panovníka co je svět světem. Výhody, korupce, vliv, moc, zisk. Něco za něco. Vždy to tak mezi vlivnými bylo a stále je.

Co vás inspirovalo k napsání tohoto příběhu?
Souhra náhod a zpráva od nadšeného historika PaedDr. Augustina Andrleho, že se mu podařilo nalézt lebku královny Judity. Oznámil mi, že ji odešle do Brazílie Moraesu Cicerovi, který vytváří v 3D podoby panovníků i světců pro Vatikán. Navíc začal hledat v klášterním kostele na Strahově ostatky krále Vladislava a cílem celého kolektivu badatelů a nadšených hledačů, je uložit ostatky Judity i Vladislava do společné hrobky. Současnému dění se věnuji v poslední kapitole románu a protože je to běh na dlouhou trať, stalo se, že vyšel román a koncem stejného týdne se konalo představení podobizny královny Judity. Do Prahy na velkou událost přiletěl i sám tvůrce podobizny, Cicero Moraes a k mému překvapení se objevil v televizi i na sociálních sítích s mým románem v rukou.

Nepřipadá vám to doslova symbolické?
Je to opravdu náhoda. Netušila jsem, že Alpress vydá román o měsíc dříve a už vůbec ne, že přijede pan Cicero.
Jsem ráda, že se můžeme podívat do tváře královny Judity, známé jako stavitelky prvního kamenného mostu v Praze i střední Evropě. Ale nerada bych vynechala Vladislavovu první manželku Gertrudu Babenberskou. Obě dámy se velkou měrou zasloužily o stavby kostelů a klášterů, do kterých přicházeli z ciziny vzdělaní mniši různých řádů. Ano, za Vladislava se hodně stavělo, podporovalo se učení, víra a vzdělání.

Jaká byla podle vás Judita Durynská?
Podle mě oduševnělá, podle historických pramenů povahy sličné, velmi inteligentní, vzdělaná a hlavně, byla králi Vladislavovi velkou oporou, ovlivňovala ho moudrými radami tak dalece, že ji královští synové z prvního Vladislavova manželství k smrti nenáviděli. Je známé, že jeden z nich se ji pokusil zavraždit.

Na svém kontě máte už 24 knih, což vypovídá o vaší nesmírné pracovitosti. Předpokládám, že další kniha je takříkajíc na cestě. Prozradíte nám, co se vám rodí v hlavě nebo možná už i na papíře?
V jakémsi mezičase mezi historickými romány jsem loni napsala bez smlouvy román ze současnosti s pracovním názvem Tornáda. Nabídla jsem ho Alpressu, dostala smlouvu, dopsala a je na korekturách. Asi vyjde na jaře.

O čem román bude?
Je to příběh ženy, který jsem vyslechla a prostě musela napsat. Je o incestu, pro mě neuvěřitelném zásahu do života manželů, nečekaných událostech, které přiletí jako tornádo a všechno zničí. Příběh je pravdivý a asi uvěřitelný, na rozdíl od toho, který teď dokončuji. Píšu ho pro brněnskou MOBU a je to doslova duchařská záležitost s pracovním názvem Dům na pohřebišti. Jenže kdybych to nezažila, nevyslechla, neviděla, nepsala bych ho. V příběhu dvou žen se děly věci neuvěřitelné, osudové, zlomové. Popravdě, myslím, že si hodně pochybovačů bude klepat na čelo a je mi to jedno, protože tak se to opravdu stalo. Změnila jsem pouze místo děje a jména. Další smlouvy mám do konce roku 2020 na historická témata a víc raději nebudu prozrazovat, abych to nezakřikla.