Váš kolega chtěl v březnu zatopit v kamnech, proč do nich ale přiléval benzin?

V březnu byla na stavbě zima, proto jsme si chtěli zatopit. V místnosti byla klasická kamna na tuhá paliva. Jenže kolegovi to nadvakrát nechytlo, proto přilil trošku benzinu z kanystru. To byla příčina požáru. Chytl totiž celý kanystr, kolegovi začaly hořet ruce, a proto chtěl kanystr okamžitě vyhodit z okna ven. To se ale nepovedlo, kanystr zavadil o okenní rám a vrátil se dovnitř. Navíc chytl i desetilitrový kanystr s černým olejem.

Ten sled událostí byl potom asi velice rychlý.

Bylo pro mě velkým šokem, jak rychle oheň postupoval. Když totiž kanystr dopadl doprostřed místnosti na zem, začala hořet podlaha a následnou vlnou se zabouchly dveře, které byly na druhé straně pokoje. Výbuchem a žárem se roztáhly a za boha nešly otevřít. Chlapi, kterým je kolem padesáti nebo pětapadesáti let, začali křičet, že tam umřou. Mezi mnou a ostatními na druhé straně asi šestimetrové místnosti vznikl požár, který se rychle šířil.

Jak se vám tedy podařilo dostat se z takové situace ven?

V místnosti byla do dvaceti sekund úplná tma, bylo vidět jen u země, jinak vůbec nic. Ostatní se rozeběhli ke dveřím, kterými chtěli uniknout, ale nešlo je otevřít ani krompáčem.

Já zůstal stát na opačné straně, možná jsem zachoval více klidu a jen rukama jsem nahmatal okno, poblíž kterého jsem stál. Oknem jsem pak vyskočil ven. Bylo to asi čtyři a půl metru nad zemí, dopadl jsem na všechny čtyři. Byl jsem nesmírně šťastný, že jsem přežil.

Šlo o plán, jak skupinu zachránit, nebo jste jednal vyloženě instinktivně?

Na rovinu, první impulz byl zachránit sám sebe. Až potom jsem si uvědomil, že musím pomoct ostatním. Nic jsem si nevyvrtl, dole byl totiž zrovna navezený písek, do kterého jsem skočil. Sprintem jsem běžel nahoru a vykopl ty dveře. Naštěstí za nimi nikdo nestál.

Stačil jste zakřičet, že se chystáte rozkopnout dveře?

V tu chvíli jsem na něco takového vůbec nemyslel. Chlapi původně řvali, že tam umřou, lapali z posledního. Uvnitř byl strašný jekot. Jenže když jsem dveře rozkopl, všichni už leželi na zemi, bylo tam skoro úplné ticho. Všichni už přestali bojovat, brali to tak, že tam prostě končí. Nikdo z nich nevěděl, že jsem vyskočil oknem, nebylo nic vidět. Někteří byli popálení, jiní přidušení.

Jak jste jim ze zakouřeného prostoru pomohl?

Jednoho se mi podařilo vytáhnout ven a pak jsem už jen čekal, jestli se ostatní z místnosti dostanou. Dovnitř jsem vlézt nemohl, protože všechen dým šel přímo na mě. To čekání bylo snad nejhorší. Nakonec se z toho pokoje všichni vyplazili ven.

Záchranáře jste zavolal také vy?

Ano, ale působil jsem asi hrozně zmateně, situaci jsem do telefonu nedokázal pořádně popsat. Pak jsem hasiče nasměroval u cesty. Na místo přijelo hodně hasičských jednotek, sanitky, dva vrtulníky. I přes tu hrůzu oheň nebyl rozsáhlý a uhašení netrvalo příliš dlouho.

Vás ale asi rychle převezli do nemocnice…

Dva kolegy převezli na popáleninové centrum do Ostravy, další zůstali v hranické nemocnici. Někteří museli podstoupit různé plastické operace, ale teď už jsou všichni v pořádku a zpátky v práci. Mně taky zkontrolovali, ale nic se mi nestalo.

Vrátíte se ještě někdy k té strašné události?

První dva tři dny potom byly dost těžké. Člověk se k tomu vzpomínkami pořád vracel, je to určitě zážitek na celý život. Došlo mi, že kdybych nenahmatal to okno, tak jsem tam zůstal taky. V práci se k tomu občas někdo vrátí, ale s kolegy, kteří tam tehdy byli se mnou, se o tom nebavíme. Já jsem v práci krátce. Do firmy jsem nastoupil na konci ledna a k požáru došlo v březnu.

Za záchranu pěti lidí jste byl včera oceněný medailí Za zásluhy, kterou vám předal ministr vnitra. Jak moc si tohoto vyznamenání ceníte?

Takto jsem na tím ani nepřemýšlel. Byla moje povinnost pomoct ostatním kolegům, i když šéf mi řekl, že asi ne každý by se tam ještě vracel. Původně jsem se rozmýšlel, jestli kvůli tomu vůbec do Prahy jet. Šéf mě ale přesvědčil a nakonec jsem se na to předávání i těšil.