„Pro nedostatečné komunikační možnosti se dopravují rezoluce a výzvy všemi způsoby a všemi prostředky. Svobodný vysílač Přerov dostává řadu dopisů ze Slovenska. Kolektiv pracovnic Poštovní novinové služby žádá okamžité propuštění internovaných představitelů naší země, okamžitý odchod okupantů…“, píše se v jednom z dobových letáků.

„Za dnešní den jsme dostali na sto rezolucí ze závodů, od občanů jednotlivých obcí i družstev. Například 377 občanů z Vlkoše žádá odvolání okupačních armád, propuštění představitelů a umožnění jejich legální činnosti,“ reagovali obyčejní lidé na zavlečení nejvyšších představitelů našeho státu do Moskvy.

Podle ředitele Státního okresního archivu v Přerově Jiřího Lapáčka oficiální zprávy neuvádějí, že by se v ulicích města střílelo nebo docházelo k jiným vážným konfliktům.

O invazi „spojeneckých vojsk“ v roce 1968 do Československa se obyvatelé města dozvěděli 21. srpna v ranních hodinách. Městský národní výbor tehdy prostřednictvím rozhlasu vyzýval občany ke klidu a rozvaze.

„Už v průběhu 21. srpna 1968 dne vyšla vyhláška Městského národního výboru v Přerově o okupaci, ve které byl vyjádřen jednoznačný požadavek na její zastavení a odsun jednotek mimo území Československa. Svá nesouhlasná stanoviska s okupací vydávaly i další orgány a organizace ve městě,“ připomněl Jiří Lapáček.

Okupační vojska do Přerova dorazila až v pátek 23. srpna. V jedenáct hodin dopoledne se po předchozí dohodě dostavil do budovy národního výboru podplukovník Smirenko, zastupující okupační jednotky.

V odpoledních hodinách byly sovětské jednotky dislokovány v prostoru mezi Přerovem, Kozlovicemi a Grymovem. Přechodným velitelským stanovištěm se stal dřevěný barák před zemědělskou tržnicí na Kopaninách.

„Jednou z akcí okupační moci bylo například obsazení městského rozhlasu 24. srpna. O den později došlo k přemístění jednotky, která okupovala Přerov, a v nočních hodinách ze 25. na 26. srpna přijeli do města noví okupanti,“ uvedl Jiří Lapáček.

Hrdinské činy Přerovanů

Přestože na civilní obyvatele mířily ruské tanky, prokázali mnozí Přerované morální převahu. Například tehdejší předseda Městského národního výboru Karel Rosmus se i v situaci, která po invazi nastala, zachoval jako hrdina.

„Když se v pátek 23. srpna dostavil do budovy národního výboru podplukovník Smirenko, zastupující okupační jednotky, odmítl mu Karel Rosmus podat ruku. Před shromážděnými vedoucími pracovníky přednesl projev, ve kterém řekl, že okupanti nejsou ve městě vítanými hosty,“ popsal Jiří Lapáček.

Jednotky okupačních armád se podle dohody podplukovníka Smirenka s Karlem Rosmusem přemístily mimo město, a to do prostoru mezi Kozlovicemi a Grymovem. Bylo také dohodnuto, že vojáci nepoužijí zbraně proti obyvatelstvu a všechny spory se vyřeší smírnou cestou. Karel Rosmus chtěl předejít podobnému krveprolití, k jakému došlo v Prostějově.

Stejně razantní postoj zaujali i vojáci na bochořském letišti, kteří se snažili znemožnit ruským letounům přistání vyvezením všech těžkých strojů.

„Spontánním vyjádřením odmítavého postoje bylo dodržování hesla Okupantům ani vodu. To samozřejmě vyvolalo ostrou konfrontaci s velitelem tankového pluku, který vyhrožoval, že pokud nedostane vodu on pro svou jednotku, postará se o to, aby nebyla voda v celém Přerově,“ zmínil Jiří Lapáček.

Hrdinské skutky byly ale v dobách normalizace po zásluze potrestány a důstojníci, kteří tehdy vzdorovali, skončili na podřadných místech. Mnozí se s armádou rozloučili úplně.

Odpor v ulicích

Už během prvního dne okupace shromáždili přerovští studenti na tehdejším Dolním náměstí tři tisíce podpisů pod protestní petici. V pravé poledne 21. srpna 1968 se ve městě rozezvučely sirény, k nimž se přidaly i klaksony aut. Přerované se tak připojili k výzvě Svazu československých novinářů ke dvouminutové stávce.

Vyšlo rovněž mimořádné číslo Nového Přerovska a bylo zajištěno vysílání rozhlasu pomocí vysílače Československé lidové armády. „Obyvatelé v celé zemi během srpnové okupace prokázali odvahu a postoj obyvatel Přerova byl příkladný,“ popsal historik Jiří Lapáček.

Místní média se snažila o zprostředkování pravdivých informací a vyjádření protestu. Týdeník strojíren Přerovský Strojař vydal hned 21. srpna mimořádné číslo, v němž označil vpád vojsk za paralelu s 15. březnem 1939.

Zaměstnanci strojíren také sepsali rezoluci, ve které požadovali odchod vojsk. Svářeči strojíren si i v těžkých dobách dovolili na úkor okupačních armád žerty. Dobrovolně se přihlásili ke kolaboraci s okupačními jednotkami, kterým chtěli „bez nároku na odměnu, nepřetržitě a na počkání zavařovat hlavně i laufy jejich zbraní“.