Na rozhovor pro Deník přišel po tréninku a obědě, který se skládal pouze z rýže.

„Takový oběd mám každý den, když jsem v přípravě," vysvětlil svůj netypický jídelníček.

Celé interview se neslo v příjemném duchu. Když později dorazila i jeho žena Soňa Ježková, šlo vidět, kdo je jeho celoživotní múzou, inspirací a hnacím motorem.

Omlouvám se, že začneme asi trošku pochmurně. Loni jste měl vážnou nehodu na mistrovství světa v americkém Greenville. Co se vám honilo hlavou?
Při úrazu jsem byl při vědomí. Po dvou dnech, kdy mě probudili z umělého spánku, jsem si hned uvědomil, co se stalo, a věděl, že zranění jsou závažná. I podle bolesti (směje se). Na druhou stranu jsem věděl, že žiju, že se tělo nějakým způsobem dá dohromady. Jak už jsem si několikrát potvrdil, dělá zázraky. A když mu hlava pomůže, tak se dokáže vyškrábat ze spousty nepříjemností. Šlo jen o to zjistit, jak je rozsah zranění veliký, jaká je prognóza lékařů a pak je to v podstatě stejné, když se člověk připravuje na nějaký závod. Jde krůček po krůčku a dělá maximum pro to, aby se z té nepříjemnosti vylízal. Já jsem to měl strašně ulehčené v tom, že tam se mnou byla manželka. Věděl jsem, že to, co nemůžu pro své uzdravení udělat já, může ještě navíc ona.

To vypadá jako by manželka byla vaším hnacím motorem.
To samozřejmě je. Mám radost, že je mou manažerkou a můžeme tak spolu být 365 dní v roce. Na nervy si po patnácti letech, co jsme manželé a deseti letech, co spolu tuto práci oba děláme, nelezeme. Naopak. Takto nám to vyhovuje. Možná to je výjimka. O to víc si toho vážím.

Posílil vás tedy nějak tento zážitek?
Možná to bude znít jako klišé, ale dal mi nadhled nad běžnými starostmi a nad sportem taky. Byl jsem 15 let nejlepší na světě, což je na jednu stranu hezké, ale je to zároveň psychicky náročné, protože člověk svou pozici musí neustále obhajovat. Když jste nejlepší, je pod vámi 99 procent lidí, kteří se na vaše místo chtějí dostat, a to hodně vyčerpává. Těch posledních let sportovní kariéry, co před sebou ještě mám, si teď budu užívat a budu si vážit každého tréninku a závodu, protože po tom úrazu nebylo jisté, zda se ke sportu budu moci vrátit. Teď už je jisté, že jo. Trénuji posledního půl roku s daleko větší chutí.

Jiří Ježek

V minulém rozhovoru pro Deník jste zmínil, že se definitivně v roce 2015 rozhodnete, zda ještě zkusíte Olympiádu v Riu. Jak jste tedy na tom?
Bude záležet, zda se tam nominuju. Teď jsem na půl cesty, protože jsem nečekaně brzy po zranění absolvoval na začátku dubna mistrovství světa spíš jako společenskou událost, ale chtěl jsem tam jet a dát najevo, že se chci vrátit a pro mě překvapivě jsem tam zajel šesté místo, tím jsem splnil nominační kritéria paralympijského výboru. Doufám, že má forma nadále poroste a nebudu mít problém se do Ria nominovat. Chci, a to je důležité.

Bude Paralympiáda v Riu poslední?
Z paralympiád určitě. S největší pravděpodobností to bude i poslední sezona, i když čím víc se to blíží, začínám přemýšlet, že možná ještě rok, nehledě na to, jak dopadne Rio, budu závodit. Pak už to fakt nevidím. To už mi bude dvaačtyřicet, třiačtyřicet. Přece jen cyklistika je náročný sport a nevím, jestli bych to zvládl.

Co bude, až přestanete závodit?
Nějaká nová výzva. Uvidíme, co život přinese.

Jak tedy probíhá vaše příprava?
Moc se neliší od předchozích let. Chci co nejvíc závodit v rámci České republiky se zdravými, abych byl připravený na nejdůležitější tři závody světového poháru v tomto roce. Na přelomu července a srpna bude Mistrovství světa v silničních disciplínách ve Švýcarsku. Zbytek času pak chci věnovat kvalitnímu tréninku a především kvalitní regeneraci, na co už ve svých čtyřiceti letech musím myslet taky. Je to rozhodně důležité. Dřív jsem to nevnímal. Když se ohlédnu deset let zpátky, tak čím víc tréninku, tím lépe, ale byl jsem celý rok permanentně unavený, což nebylo asi dobře, ale úspěchy byly. Teď cítím, že tělo potřebuje víc odpočívat, aby ty tréninky mezi tím mohly být kvalitnější. Z toho důvodu jsme tady v lázních.

Jiří Ježek se zlatou a stříbrnou medailí z paralympiských her v Londýně.

V Hranicích nejste poprvé. Co se vám tady líbí?
Lázně a okolí. Znám tady silnice ze spousty závodů, které jsem zde absolvoval, a pro mě je to ideální cyklistický kraj s centrem v Teplicích nad Bečvou, protože se dají jezdit nádherné tréninky po rovině a zároveň těžké tréninky v kopcích. Tato variabilita je pro mě opravdu důležitá. Jsem tady strašně rád. Letos jsem zjistil, jak se oproti loňsku posunula infrastruktura, jak se prodloužily cyklostezky, kde se dá bezpečně trénovat. V době, kdy trénuji já, což je ve všední den dopoledne, tam nejsou bruslaři a maminky s kočárky, takže tam mohu plnohodnotně trénovat. Není tam žádné riziko střetu s autem. A okolí je tady opravdu krásné. Já děkuji Olomouckému kraji a všem lidem, kteří se zde starají o budování stezek. Navíc v Hostýnských vrších a Beskydech jsou nádherné asfaltové lesní cesty. Když je člověk zná, dá se v nich výborně trénovat. Je to pro mě ideální soustředění. Už jsme sem poslali rodiče, kamarády a doporučujeme to taky i kamarádům sportovcům.

Jste určitě vzorem pro mnoho lidí. Kdo je vaším vzorem?
Vstupuje manželka Soňa: To jsem přišla v pravou chvíli (směje se).
Jiří Ježek: Já asi neřeknu jméno, ale mám to štěstí, že umím čerpat od lidí, kteří něco umí, a také mám kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou ve svých oborech úspěšní. Čerpám od každého něco, ale těžko si mohu vzít za vzor někoho, když ani nevím, jak se chová třeba ve společnosti nebo mezi přáteli, což je důležitá součást osobnosti. Jestli to není jen úspěšný sportovec nebo má nějaký přesah.

Kdo je vaším největším fanouškem?
Samozřejmě manželka. Soňa všechno, co dělá pro nás dva, zázemí, dělá proto, že se jí líbí, jak závodím a já z ní čerpám lásku a podporu, kterou mi dává. To je má největší motivace. Být první, abych se mohl vytáhnout před svojí manželkou. Stále se snažím být nejlepší pro svou holku.

Jak to vnímáte vy, paní Ježková, že si vás manžel tak předchází?
Je to radost. To štěstí a kouzlo, které je mezi námi, je určitě i proto, že já mám ráda, co dělá Jirka, a Jirka má zase rád, co dělám já. On mě podporuje v tom, co dělám, ať už je to cokoliv. Na závodech jsem šťastná. Je to takové vzrušení! Jsem pořád nervózní a mívám husí kůži, kdyby to tak nebylo, tak mě to přece nemůže vůbec bavit. Husí kůži mám i teď, když se o tom jenom bavíme.